ECLI:CZ:US:2020:4.US.2273.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2273/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného JUDr. Vítem Rybářem, advokátem, sídlem 28. října 1610/95, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2020 č. j. 25 Cdo 2574/2019-265, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. března 2019 č. j. 71 Co 19/2019-243 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. října 2018 č. j. 37 C 270/2015-212, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a M. P., zastoupeného opatrovníkem statutárním městem Ostrava, Úřadem městského obvodu Poruba, sídlem Klimkovická 55/28, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") bylo uloženo stěžovateli (jako žalovanému), aby zaplatil vedlejšímu účastníkovi z titulu náhrady nemajetkové újmy [§13 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník")] částku 450 000 Kč (výrok I), co do částky 1 007 000 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II), stěžovateli bylo uloženo zaplatit České republice náhradu nákladů řízení vedlejšího účastníka (výrok III), jakož i soudní poplatek ve výši 4 500 Kč (výrok IV). Uvedený soud vyšel z toho, že stěžovatel nabyl členství v bytovém družstvu spojené s právem užívání bytu, ve kterém bydlel vedlejší účastník, získal od něho klíče od bytu a v jeho nepřítomnosti vyměnil zámek, byt mu znepřístupnil, jeho věci z bytu vyvezl a zničil; vedlejší účastník, který měl zájem se do bytu vrátit, což se mu podařilo s odstupem více jak čtyř let, přitom nebyl schopen se orientovat ve složitějších situacích (je omezen ve svéprávnosti tak, že nemůže disponovat částkou nad 14 000 Kč); v důsledku tohoto jednání přišel o bydlení, následně žil v podstatně horších podmínkách a trpěl psychickými a zdravotními obtížemi. Podle okresního soudu tím došlo k protiprávnímu, intenzivnímu a těžko odčinitelnému zásahu do obydlí vedlejšího účastníka, jeho soukromí, lidské důstojnosti i zdraví.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem okresního soudu ve výroku I co do částky 300 000 Kč potvrdil, co do částky 150 000 Kč jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), stěžovateli uložil zaplatit České republice náhradu nákladů řízení vedlejšího účastníka před soudy obou stupňů (výrok II a III), a dále ve výroku IV rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit České republice - okresnímu soudu soudní poplatek ve výši 3 000 Kč (výrok IV). Krajský soud dospěl v reakci na námitku promlčení k závěru, že nárok vedlejšího účastníka nebyl promlčen, protože trpí duševní poruchou, opatrovník mu byl okresním soudem ustanoven s účinností od 11. 4. 2018 a důvody, které k tomuto opatření vedly, zde existovaly i před příslušným rozhodnutím, takže se §113 občanského zákoníku uplatní i na celou dobu předchozí. Na rozdíl od okresního soudu však dospěl k závěru, že závažnosti a rozsahu způsobené újmy i požadavkům na zachování funkce sankční a preventivní vůči stěžovateli je přiměřená výše uvedená částka. Proti žalovanému bylo za shora popsané jednání vedeno trestní řízení, které bylo v roce 2015 podmíněně zastaveno, když účastníci v jeho rámci v roce 2014 uzavřeli dohodu o narovnání, podle které žalovaný žalobci zaplatil 70 000 Kč. Krajský soud neshledal důvodnou námitku žalovaného, že touto dohodou by měly být vypořádány veškeré případné nároky žalobce, tedy i nárok na zadostiučinění za zásah do osobnostních práv; podle jejího textu a souvislostí, za nichž byla uzavřena, se týká jen majetkové újmy vzniklé žalobci zničením všech jeho osobních věcí a zařízení bytu.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že žádná ze vznesených otázek nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (a směřuje-li dovolání proti výroku I rozsudku krajského soudu v jeho zamítavé části, že není subjektivně přípustné).
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dovolací námitky, které se týkají obsahu dohody o narovnání ze dne 29. 9. 2014, uzavřené mezi ním a vedlejším účastníkem (zastoupeným advokátem), jakož i jeho možné vědomosti o duševním stavu vedlejšího účastníka nejsou otázky skutkové, ale právní, a Nejvyšší soud se jimi měl zabývat, stejně tak jako otázkou výše zadostiučinění. Poukazuje na to, že z uvedené dohody plyne úmysl smluvních stran narovnat veškeré vztahy vzniklé mezi nimi v důsledku stěžovatelova jednání, a to nejen v souvislosti s odvezením věcí, ale i souvisejícími jednáními. Mělo jít o generální dohodu o narovnání všech vztahů vzniklých v důsledku jeho jednání a na její výklad je třeba - s ohledem na zastoupení vedlejšího účastníka advokátem - klást zvýšené nároky, než kdyby si ji vedlejší účastník sjednal sám. Na základě toho podle stěžovatele zaniklo právo vedlejšího účastníka na jakékoli další plnění, přičemž posouzení této dohody obecnými soudy mělo být "formalistické". Současně jim vytýká, že se nezabývaly tím, že ještě než nabyl práva k předmětnému bytu, nabízel vedlejšímu účastníkovi možné jiné bydlení, a když z bytu odešel, snažil se ho kontaktovat za účelem nalezení vhodného bydlení a oznámení, kde se jeho věci nacházejí.
6. Dále stěžovatel poukazuje na to, že jsou zde rozporné dva posudky o rozsahu duševní poruchy vedlejšího účastníka v rozhodné době, a skutečnost, že u něho svéprávnost byla omezena až následně, obecné soudy nevzaly v potaz. Rozpory, jde-li o existenci duševní poruchy a její rozpoznatelnost, nemohou pak jít k jeho tíži. Obecné soudy tak nesprávně aplikovaly §113 občanského zákoníku, neboť vedlejší účastník duševní poruchou netrpěl, a tudíž jeho právo bylo promlčeno uplynutím tříleté promlčecí doby. I kdyby tomu tak nebylo, nejpozději od roku 2011 byl zastoupen advokátem v řízení o určení neplatnosti převodu členských práv a povinností, takže měl zástupce podle uvedeného ustanovení, neboť není nutné, aby takový zástupce byl ustanoven jako opatrovník; ten také v zastoupení vedlejšího účastníka uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění. Závěrem stěžovatel upozorňuje na to, že trestní řízení vedené proti němu (viz sub 3) bylo podmíněně zastaveno a že se osvědčil, a tudíž by bylo v rozporu s trestním zákonem vycházet z toho, že jednal protiprávně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s tím, jak obecné soudy zhodnotily dohodu ze dne 29. 9. 2014. Má za to, že touto dohodou (uzavřenou v trestním řízení) byly narovnány veškeré vztahy mezi ním a vedlejším účastníkem, tj. i nárok na zadostiučinění. Již okresní soud v napadeném rozsudku však stěžovateli dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu uvedená dohoda nemohla zahrnovat i nároky na přiměřené zadostiučinění, když s ohledem na její obsah a okolnosti jejího uzavření dospěl k závěru, že tato se vztahovala toliko na jednání, pro které byl stěžovatel trestně stíhán a které spočívalo ve vyvezení movitých věcí vedlejšího účastníka z jeho bytu a jejich zlikvidování. Ústavnímu soudu přitom není zřejmé, v čem dané posouzení mělo být "formalistické", jak stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí.
11. Dále stěžovatel obecným soudům vytýká, že se nezabývaly tím, že před vystěhováním nabízel vedlejšímu účastníkovi jiné bydlení a že se jej posléze snažil kontaktovat. Okresní soud však náležitě na stěžovatelovu argumentaci reagoval, když vysvětlil, proč neuvěřil jeho tvrzením (zejména) o tom, že vedlejší účastník souhlasil s přestěhováním do jiného bytu, že vyměnil zámek od bytu, protože s ním byl problém, a že hodlal nový klíč vedlejšímu účastníkovi předat (jež mělo být prokázáno svědeckou výpovědí M. A. z trestního řízení), a především, proč tato argumentace neměla žádný podstatný význam z hlediska posouzení protiprávního jednání stěžovatele, které spočívalo v neoprávněném vstupu do bytu vedlejšího účastníka, ve výměně zámku a znemožnění jeho užívání na několik let.
12. Stěžovatel dále namítá nesprávnou interpretaci a aplikaci §113 občanského zákoníku, což odůvodňuje tím, že závěry znaleckých posudků o tom, zda vedlejší účastník trpěl duševní poruchou, jsou rozporné, resp. že nebyl vzat v úvahu znalecký posudek MUDr. Jitky Svobodové z řízení vedeném pod sp. zn. 8 T 198/2014 a že vedlejší účastník měl zástupce - advokáta již od roku 2011. Jde zde o polemiku s hodnocením provedených důkazů soudy nižších stupňů, to ovšem za stavu, kdy žádný "extrémní" rozpor mezi těmito důkazy a právními závěry nenastal. Z obou posudků plyne, že stěžovatel není, resp. v rozhodné době nebyl schopen se dostatečně postarat o své vlastní záležitosti, neboť jak reprodukuje okresní soud stěžovatelem zmiňovaný znalecký posudek týkající se vedlejšího účastníka, "jeho intelekt je nerovnoměrný, snížený k hranici slaboduchosti, s počínající degradací v intelektuální oblasti...".
13. Ke splnění podmínky zákonného zástupce ve smyslu §113 občanského zákoníku se pak vyjádřil Nejvyšší soud. Stejně tak se tento soud vyjádřil k otázce "přiměřenosti" soudem přiznaného zadostiučinění a vypořádal se stěžovatelovou námitkou, že nevěděl, jaký je duševní stav vedlejšího účastníka. Namítá-li stěžovatel, že se Nejvyšší soud nezabýval obsahem dohody o narovnání, z ústavní stížnosti není patrno, jakou konkrétní otázku (hmotného) práva, předestřenou způsobem stanoveným v §237 o. s. ř., měl tento soud řešit.
14. Z výše uvedeného je patrno, že se obecné soudy náležitě vypořádaly s námitkami, které nyní stěžovatel jen opakuje v ústavní stížnosti. Její podstatou tak je vyjádření nesouhlasu s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy a jak interpretovaly a na jimi zjištěný skutkový stav aplikovaly podústavní právo. Tímto způsobem, jak již bylo shora naznačeno, opodstatněnost ústavní stížnosti založit nelze. K námitce, že obecné soudy neoprávněně konstatovaly stěžovatelovo protiprávní jednání, možno uvést, že tak činily z hlediska norem práva civilního, kteréžto posouzení není nijak závislé na tom, zda byl stěžovatel za své jednání trestně odpovědný, či nikoliv.
15. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu