ECLI:CZ:US:2020:4.US.2284.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2284/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem, sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. června 2020 č. j. 61 Co 102/2020-18, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a 1. nezl. V. T. a 2. nezl. M. T., zastoupených zákonnou zástupkyní D. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu).
2. Elektronickým platebním rozkazem Okresní soud v Chebu ze dne 6. 3. 2020 č. j. EPR 59519/2020-9 vedlejším účastníkům (jako žalovaným) uložil, každému rovným dílem, povinnost zaplatit stěžovateli (jako žalobci) částku 480 000 Kč, a dále jim uložil zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 51 204,50 Kč.
3. K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením tento elektronický platební rozkaz v napadené části, tj. ve výroku o nákladech řízení, změnil tak, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Svůj postup odůvodnil tím, že stěžovatel nezaslal vedlejším účastníkům výzvu, kterou by bylo možné považovat za výzvu podle §142a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Krom toho vzal v úvahu, že bezprostřední úhrada žalované částky byla ztížena, protože vedlejší účastníci jsou nezletilí a dispozice zákonné zástupkyně s jejich finančními prostředky podléhá kontrole, takže stěžovatel musel počítat s větší časovou náročností, přičemž k další prodlevě přispělo i vyhlášení nouzového stavu a uzavření pobočky Raiffeisenbank, a. s., v Chebu. V průběhu odvolacího řízení zákonná zástupkyně doložila, že žalovanou částku dne 22. 5. 2020 uhradila.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu bylo odepřeno veřejné projednání věci, resp. vyjádřit své stanovisko k podanému odvolání. Má za to, že důvody, o které se napadené rozhodnutí opírá, nejsou důležité, podstatné má být, že nevěděl, že bylo podáno odvolání (to mu nebylo vůbec postoupeno). Současně ale považuje odůvodnění za zmatečné s tím, že kdyby se k němu mohl vyjádřit, uvedl by, že požadavek na úhradu předmětné částky není nový, ale letitý, kdy zákonná zástupkyně mu v dědickém řízení dne 25. 6. 2018 poskytla kvitanci o existenci dluhu, dluh byl jako pasivum následně vyjádřen v usnesení Okresního sodu v Chebu dne 24. 5. 2019 sp. zn. 0 D 9/2017, zákonnou zástupkyni vyzval k jeho úhradě přípisem ze dne 3. 9. 2019, a protože na tuto výzvu nereagovala, další výzvu ze dne 1. 10. 2019 zaslal jejímu právnímu zástupci z dědického řízení. Až poté podal žalobu, a to dne 3. 3. 2020. Za této situace považuje za nespravedlivé, aby nesl náklady řízení ze svého, neboť učinil všechny kroky směřující k mimosoudnímu vyřešení této věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek k dispozici neměl.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu nebylo zasláno odvolání vedlejších účastníků k ústavní stížnosti, takže se k němu nemohl vyjádřit, a současně předestírá svou argumentaci, kterou by jinak v odvolacím řízení uplatnil, to mu ale nebylo pochybením (sc. - zásahem do jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny) krajského soudu umožněno. Ústavní soud musí přisvědčit stěžovateli, že k takovému procesnímu pochybení došlo v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Současně však je s ohledem na obsah ústavní stížnosti zjevné, že tato vada nemohla mít na rozhodnutí uvedeného soudu o nákladech řízení žádný vliv. Zrušení napadeného usnesení krajského soudu by tak bylo jen projevem formalismu a zbytečným prodlužováním soudního řízení (s dalšími možnými náklady), ve kterém se stěžovatel nota bene ještě v průběhu odvolacího řízení žalované částky domohl (byla uhrazena - viz sub 3).
9. Napadené rozhodnutí je postaveno především na zjištění, že stěžovatel nezaslal vedlejším účastníkům výzvu podle §142a odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel sice v souvislosti s tímto důvodem poukazuje na svůj dopis ze dne 3. 9. 2019, adresovaný zákonné zástupkyni vedlejších účastníků, a také na dopis ze dne 1. 10. 2019, adresovaný jejímu právnímu zástupci v dědickém řízení (pozn.: tyto dopisy jsou přiloženy k ústavní stížnosti), avšak již krajský soud v souvislosti s prvně uvedeným dopisem konstatoval, že o tzv. předžalobní výzvu nejde, přičemž Ústavní soud nemá, co by v tomto směru mohl krajskému soudu vytknout, neboť tento jeho závěr se nejeví s ohledem na obsah zmíněného dopisu jako zjevně nepřiměřený (extrémní), a tudíž z hlediska ústavnosti nepřijatelný (ostatně ani samotný stěžovatel v této souvislosti tento závěr krajského soudu ve své argumentaci blíže ani neřeší, ani nevyvrací). Výsledek řízení by pak nemohl změnit ani další dopis ze dne 1. 10. 2019, neboť jeho obsah je prakticky totožný. A nebyla-li relevantní výzva vedlejším účastníkům zaslána, nelze náhradu nákladů stěžovateli podle posledně uvedeného ustanovení přiznat, což odpovídá i judikatuře Ústavního soudu [srov. usnesení ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 3187/14 (U 17/75 SbNU 659)].
10. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu