ECLI:CZ:US:2020:4.US.2323.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2323/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Pilecké, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem, sídlem Dykova 1158/17, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. června 2020 č. j. 20 Co 148/2020-228, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Zdeňka Pileckého, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného soudních rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 4. 5. 2020 č. j. 206 EXE 5572/2017-213 zamítl návrh vedlejšího účastníka (dále též "povinný") na odklad provedení exekuce, jejímž provedením pověřil okresní soud dne 22. 3. 2017 pod č. j. 206 EXE 5572/2017-12 soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D.
3. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že se soudní exekuce vedená na základě pověření okresního soudu ze dne 22. 3. 2017 č. j. 206 EXE 5572/2017-12 soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., odkládá do pravomocného skončení řízení o částečném zastavení exekuce. Krajský soud konstatoval, že stěžovatelka (dále též "oprávněná") navrhla vedení exekuce k vymožení dlužného výživného 531 170 Kč se zákonným úrokem z prodlení a dále pro běžné výživné. Z obsahu spisu soudního exekutora pověřeného provedením exekuce krajský soud zjistil, že exekuci vede nejenom pro pohledávku z exekučního titulu, ale i pro úroky z prodlení, ačkoli se ve spisech soudu ani soudního exekutora nenachází exekuční titul, který by oprávněné přiznal úroky z prodlení z vymáhané částky. Proto má oprávněná tento titul doložit, jinak bude v tomto rozsahu exekuce z úřední povinnosti zastavena. K námitce povinného, že povinnost k placení výživného zanikla právní mocí rozvodu, a to z důvodu, že výživné bylo stanoveno pro nerozvedenou manželku, uložil okresnímu soudu znovu posoudit, zda jeho vyživovací povinnost vůči rozvedené manželce trvá i po rozvodu manželství. Dalším důvodem pro návrh na částečné zastavení exekuce bylo podle krajského soudu tvrzení povinného, že soudní exekutor postihl majetek, který patří do nevypořádaného společného jmění manželů, a jeho prodejem by byla poškozena i oprávněná. Okresnímu soudu proto dále uložil, aby se zabýval tím, zda byl exekucí postižen i majetek, který je ve společném jmění účastníků, a zda lze z takového majetku uspokojit dluh povinného vůči oprávněné. K tomu dodal, že povinný může doložit, že po rozhodnutí soudů obou stupňů, kterými byl zamítnut jeho návrh na zastavení exekuce, uhradil část dluhu vůči oprávněné. Protože z obsahu spisu vyplývá předpoklad, že exekuce bude částečně zastavena, rozhodl krajský soud o odkladu jejího výkonu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně namítá porušení zásady kontradiktornosti řízení. I přes velmi krátkou lhůtu pro její vyjádření k odvolání své podání zaslala krajskému soudu dne 1. 6. 2020, napadené usnesení však bylo vydáno hned den poté, aniž by bylo vyjádření stěžovatelky jakkoli zohledněno.
5. Napadené usnesení bylo pro ni navíc překvapivé, jelikož je založeno na jiných důvodech, než které byly předmětem usnesení okresního soudu, navíc dovozených z úřední povinnosti, a nikoliv na základě odvolání vedlejšího účastníka. Stěžovatelka zdůrazňuje, že úroky z prodlení stěžovatelka v exekučním řízení nežádá. V původním exekučním návrhu se tak sice stalo, nicméně na výzvu soudního exekutora oprávněná svůj exekuční návrh upravila podáním ze dne 9. 3. 2017 tak, že úroky z prodlení nepožaduje. Totéž platí i o závěru, zda stanovená vyživovací povinnost trvá i po rozvodu manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka, čímž by se měl dle krajského soudu okresní soud zabývat, jelikož již exekuce k návrhu stěžovatelky částečně zastavena byla, a to usnesením ze dne 21. 5. 2020 č. j. 067 EX 4828/17-960 ve spojení s usnesením ze dne 3. 6. 2020 č. j. 067 EX 4828/17-973.
6. Vrcholem vybočení z ústavněprávních kautel je poslední důvod odkladu exekuce - ochrana stěžovatelky. Podle krajského soudu je exekučně postižen též majetek v nevypořádaném společném jmění, jehož prodejem by mohla být poškozena též ona. Zaprvé krajský soud ani náznakem neuvádí, který majetek to je a v tomto ohledu je napadené usnesení nepřezkoumatelné. A i kdyby to uvedl, není věcí vedlejšího účastníka ani soudu chránit stěžovatelku, když ta si to sama v tomto ohledu nepřeje. Ta žádá jediné, a to urychlené uspokojení dluhu, se kterým je vedlejší účastník již čtyři roky v prodlení a aparát soudní moci si s jeho obstrukčními pokusy nedokáže poradit, naopak mu vychází vstříc.
III.
Vyjádření účastníka řízení, vedlejšího účastníka řízení a replika stěžovatelky
7. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení a vedlejšímu účastníkovi řízení.
8. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že jde-li o namítané společné jmění manželů, poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 28. 11. 2002 sp. zn. 20 Cdo 211/2002), že za trvání společného jmění manželů neexistují podíly manželů na společné věci, takže oprávněná je spoluvlastnicí nemovitých věcí, na které je nařízena exekuce k vymožení její pohledávky. Jinými slovy, vymáhaná pohledávka má být uspokojena prodejem věci ve spoluvlastnictví oprávněné. Rozvodem manželství zaniká společné jmění manželů, do nevypořádaného společného jmění však patří i nespotřebované prostředky z výživného, tedy pohledávka oprávněné z vyplaceného výživného. Fakticky by byla pohledávka patřící do nevypořádaného SJM vymožena prodejem nemovité věci patřící do SJM. Zatímco prodejem v dražbě ztrácí nemovitá věc charakter věci patřící do SJM (tedy již nemůže být vypořádána), pohledávka na nevyplaceném výživném do nevypořádaného SJM patří i po jejím vymožení. To, že prodejem v dražbě ztrácí nemovitá věc charakter věci patřící do SJM mimo jiné znamená, že bude-li prodejem nemovité věci získána vyšší částka, než je vymáhané plnění, bude hyperocha vyplacena pouze povinnému, nikoliv do nevypořádaného SJM. Oprávněná, jako manželka povinného (tedy spoluvlastnice dražené nemovité věci v SJM) je vyloučena z možnosti dražit [§336h odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], jako manželka povinného má jiné postavení v řízení, než je postavení oprávněného. Ze všech těchto důvodů nelze pro pohledávku oprávněné (pohledávku patřící do nevypořádaného SJM) nařídit exekuci prodejem nemovitosti patřící do nevypořádaného SJM. Vzhledem k tomu, že soudní exekutor takovou exekuci nařídil, musí soud z úřední povinnosti pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. její výkon zastavit, popř. musí exekuční příkazy, kterými takovou exekuci nařídil, zrušit.
9. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že je ve shodě s krajským soudem a že i podle něj lze předpokládat, že exekuce bude částečně zastavena, a proto je napadené usnesení správné, kdy jeho postupem nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
10. Výše uvedená vyjádření byla stěžovatelce zaslána k replice, která v ní setrvala na své právní argumentaci uvedené v ústavní stížnosti, a dodala, že konstrukci, že výživné stěžovatelky nemůže být uspokojeno prostřednictvím majetku v nevypořádaném společném jmění manželů, považuje za nepřípadnou, hraničící s výkladem práva ad absurdum. Ostatně ani v odvolání, ani v odůvodnění napadeného usnesení není zmínky o tom, který majetek v nevypořádaném společném jmění manželů je takto exekučně postižen. Kromě toho se v exekuci schyluje k prodeji pozemků parc. č. st. X1 a st. X2 v katastrálním území Nové Dvory u Dobříše pouze ve výlučném majetku vedlejšího účastníka, což ovšem krajským soudem zůstalo opět bez povšimnutí.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. Ústavní soud konstatuje, že z příslušného spisu (a ostatně i z tvrzení stěžovatelky) vyplývá, že měla možnost se k odvolání vedlejšího účastníka vyjádřit, tedy, že předmětné odvolání jí bylo komunikováno a současně měla přiměřený časový prostor pro případné vyjádření. V postupu krajského soudu, který rozhodl, byť jen jeden den po vyjádření stěžovatelky, tak nelze, a to i s ohledem na povahu a předmět daného řízení, spatřovat pochybení, jemuž by z hlediska zásady rovnosti účastníků řízení bylo možné přiznat ústavněprávní relevanci (nejde o tzv. kvalifikovanou vadu ve smyslu shora uvedeném).
15. Jde-li o právní závěr, že v posuzované věci byla splněna podmínka pro odklad exekuce, Ústavní soud se jím zabýval z toho hlediska, zda se jím krajský soud nedopustil svévole nebo jiného pochybení, jež by svou povahou a intenzitou představovalo porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu. K takovémuto závěru by však bylo možné dospět toliko tehdy, kdyby úvahy krajského soudu postrádaly jakýkoliv rozumný důvod "očekávání" podle §266 odst. 2 o. s. ř.
16. Podmínka "lze-li očekávat, že výkon rozhodnutí bude zastaven" otevírá relativně široký prostor pro soudní uvážení, kdy k závěru o neústavní interpretaci nepostačuje pouhá možnost odlišného hodnocení významu jednotlivých výkladově určujících hledisek (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 865/06). Současně je třeba zdůraznit, že odklad provedení výkonu rozhodnutí má povahu dočasného opatření, jehož účelem je předcházet nepříznivým a později již mnohdy neodčinitelným následkům neprodleného provedení výkonu rozhodnutí. Soud přitom může i před uplynutím doby, na kterou byl odklad povolen, usnesením rozhodnout o pokračování výkonu rozhodnutí, vyšlo-li by najevo, že podmínky pro jeho nařízení nebyly nebo nejsou dál splněny. Ačkoliv z pohledu oprávněného může odložení výkonu představovat omezení v jeho majetkové sféře, nelze automaticky považovat rozhodnutí o odkladu za neústavní. K zásahu do ústavně zaručených práv by mohlo dojít pouze v případech svědčících o zjevné svévoli v postupu rozhodujícího orgánu. Již sama dočasná povaha tohoto opatření omezuje možnost porušení ústavně zaručených základních práv a svobod na případy mimořádných excesů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 551/12 či ze dne 13. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 4014/18).
17. Takové nedostatky však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Ústavní soud totiž zejména v odůvodnění napadeného usnesení v části, že důvodem pro návrh na částečné zastavení exekuce je tvrzení vedlejšího účastníka, že soudní exekutor postihl majetek, který patří do nevypořádaného společného jmění manželů, a jeho prodejem by byla poškozena i oprávněná, týkající se nevypořádaného společného jmění manželů, pročež se musí okresní soud zabývat tím, zda exekucí je postižen i majetek, který je ve společném jmění manželů, a zda lze z takového majetku uspokojit dluh vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce, neshledal prvky svévole nebo excesu, jež by opodstatňovaly závěr o porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu, příp. v jeho důsledku i jejího práva vlastnit majetek.
18. I kdyby námitky stěžovatelky, směřující proti závěrům krajského soudu, týkajících se úroků z prodlení, posouzení, zda stanovená vyživovací povinnost trvá i po rozvodu jejího manželství s vedlejším účastníkem a možném prodeji pozemků parc. č. st. X1 a st. X2 v katastrálním území Nové Dvory u Dobříše, byly důvodné, nic to nemění na skutečnosti, že krajský soud odůvodnil svůj závěr pro aplikaci §266 odst. 2 o. s. ř. i shora nastíněným důvodem, což lze z pohledu dodržení ústavních práv stěžovatelky považovat za akceptovatelné a rozhodnutí o odkladu výkonu rozhodnutí je odůvodněno tak, že jeho závěry nejsou neudržitelné či excesivní. Za této situace nenáleží Ústavnímu soudu vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině tedy zásah do práv stěžovatelky neshledal.
19. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu