ECLI:CZ:US:2020:4.US.235.20.1
sp. zn. IV. ÚS 235/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) L. V. a 2) nezl. J. V., obou zastoupených Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem sídlem Dušní 906/8, Praha 1 -Staré Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2019 č. j. 100 Co 7/2019-1521, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a M. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že byla porušena jejich základní práva vyplývající z čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), z čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, z čl. 6 odst. 1, čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i z čl. 3 odst. 1, odst. 2, čl. 5, čl. 7, čl. 12 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 8. 2019 č. j. 100 Co 7/2019-1521, byl rozsudek Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 9. 2018 č. j. 30 P 176/2014-1262, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 2. 2019 č. j. 30 P 176/2014-1285, ve výroku II. změněn tak, že stěžovatel (otec nezletilé stěžovatelky) je oprávněn stýkat se s nezletilou v každém sudém kalendářním týdnu v roce od středy od 15:00 hodin do pondělí bezprostředně následujícího lichého týdne do 7:50 hodin. Tato běžná úprava styku byla v období školních prázdnin nahrazena v rozsudku blíže specifikovanou zvláštní úpravou styku. Rozsudek okresního soudu byl dále změněn ve výroku III. tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilé počínaje dnem 1. 11. 2016 částkou 5 500 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 8. 2019 částkou 7 000 Kč měsíčně s tím, že dlužné výživné za dobu od 1. 11. 2016 do 31. 8. 2019 ve výši 52 500 Kč je stěžovatel povinen zaplatit ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Ve výroku I., kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu úpravy poměrů, byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Došlo tak ke změně rozsudku okresního soudu ze dne 18. 9. 2015 č. j. 30 P 176/2014-723 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 21. 9. 2016 č. j. 25 Co 449/2015-860 ve výrocích o výživném a úpravě styku stěžovatele s nezletilou. Krajský soud také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
3. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel nejprve popisuje svůj náhled na dosavadní vývoj rodinné situace a vymezuje se vůči předchozím rozhodnutím obecných soudů z let 2013, 2014, 2015 a 2016.
4. Vůči ústavní stížností napadenému rozsudku krajského soudu pak stěžovatel uplatňuje celou řadu dílčích námitek, které mají původ v minulých incidentech mezi rodiči nezletilé. V tomto směru např. uvádí, že jeho označení matky za psychicky labilní osobu v roce 2012 podle něj navzdory hodnocení soudu koresponduje se znaleckým posudkem, že bylo správné, pokud žádal o nahrazení souhlasu matky s přijetím nezletilé do základní školy, kam ji následně také posílal každou středu, kdy ji měl ve styku, nebo že krajský soud překroutil informace o názorech nezletilé na rozsah rodičovské péče od jeho přítelkyně, či to, že soudy nesprávně interpretovaly kresbu nezletilé. Dále uvádí, že zatímco on respektuje aktivity zvolené matkou pro nezletilou, matka jím zvolené aktivity nerespektuje, dále že matka provádí duplicitní nákupy namísto toho, aby nezletilá používala věci, které jí pořídil on, nebo např. to, že došlo-li lékařem v době nemoci nezletilé k vypsání "ošetřování člena rodiny" na osobu matky bez jejího vědomí, šlo ze strany stěžovatele nikoliv o naschvál, ale o pomoc matce.
5. Rozhodnutí o úpravě styku s nezletilou stěžovatel vytýká, že ponecháním nezletilé v péči matky a ponecháním nerovnosti v rozsahu výchovného prostoru každého z rodičů, tedy odchýlením se od rovnosti v povinnostech a právech rodičů, došlo k zásadnímu zásahu do jeho povinností a práv, a to jak kvalitativního, tak kvantitativního charakteru. Namítá, že krajský soud nevysvětlil, proč je toto řešení způsobilé ochránit blaho nezletilé a jak by nezletilé mohlo být k újmě, pokud by její rodiče měli stejné povinnosti a práva. Střídavá péče by podle něj pro nezletilou měla celou řadu pozitiv, která v ústavní stížnosti podrobně rozvádí. Uvádí, že rovnoměrná střídavá péče je v evidentním zájmu nezletilé a poukazuje na to, že rozdíl mezi širokým stykem a střídavou péčí není pouze formální. Z judikatury Ústavního soudu pak dovozuje, že nařízení střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení výjimkou, přičemž žádný z důvodů vylučujících střídavou péči podle něj naplněn nebyl. V této souvislosti je pak v ústavní stížnosti obsažena také námitka, že opatrovník nezletilé v celém řízení zásadním způsobem porušoval své povinnosti, když ji neseznámil s rozsudkem okresního soudu, nekonzultoval s ní další postup a nerespektoval přání nezletilé, která neverbálně projevila větší náklonost ke stěžovateli.
6. Jde-li o stanovení výživného, stěžovatel si je vědom oprávněnosti soudu rozhodovat i bez návrhu a překročit návrhy účastníků, rozhodnutí krajského soudu však vnímá jako svévolné, považuje ho za tragickou ukázku finanční negramotnosti a namítá extrémní nesoulad skutkových závěrů a jejich právního hodnocení s provedenými důkazy. Krajský soud podle něj vycházel z vykonstruovaných fiktivních příjmů. Dále stěžovatel poukazuje na to, že podnikání v oblasti bydlení na úvěr, kterému se kromě jiného věnuje, je spojeno s nevyhnutelnými náklady, krajský soud však reálné, nutné a značné náklady na dosažení příjmu v této oblasti pominul. Namítá také, že příjmy a majetkovými poměry matky se krajský soud nezabýval ve shodném rozsahu jako u něj. V závěru krajského soudu, dle kterého vybírání nájemného z jeho bytů v hotovosti narušuje věrohodnost o tržní výši nájemného, stěžovatel spatřuje porušení svého práva činit to, co není zákonem zakázáno a nebýt za to sankcionován. Rozhodnutí o zvýšení výživného je podle něj zcela mimo mantinely spravedlivého procesu také vzhledem k tomu, jak krajský soud posoudil skutečnost, že aktuálně nastoupil na rodičovskou dovolenou se svou další nezletilou dcerou. Stanovení výživného na nezletilou ve výši pobíraného rodičovského příspěvku při třetinovém podílu na péči o ni, je dle stěžovatele v příkrém rozporu s elementárním citem pro spravedlnost. Konstatování krajského soudu, že sice vytváří jmění nezletilé, ale zvýšeným výživným toto bude umožněno i matce, stěžovatel považuje za nevhodný a zcela nedůvodný zásah do svých práv a povinností ve vazbě na budování a správu jmění nezletilé.
III.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Obecné soudy mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V.
11. Vymezuje-li se stěžovatel proti předchozím rozhodnutím, kterými bylo rozhodováno o péči nezletilé a o úpravě styku stěžovatele s nezletilou v minulosti, lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, kterými byly coby zjevně neopodstatněné odmítnuty ústavní stížnosti stěžovatele směřující proti těmto předchozím rozhodnutím (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1618/14 ze dne 3. 2. 2015 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 4192/16 ze dne 12. 1. 2017; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Ústavní soud se v rámci svého přezkumu zaměřil na dvě stěžejní otázky, o kterých bylo krajským soudem rozhodnuto, tedy na úpravu styku stěžovatele s nezletilou a na otázku stanovené výše výživného.
13. Z rozsudku okresního soudu ze dne 27. 9. 2018 č. j. 30 P 176/2014-1262 je patrné, že okresní soud zvažoval stanovení střídavé péče. K výchovným kompetencím rodičů uvedl, že matka je schopna podporovat vztah nezletilé ke stěžovateli (umožňuje široký styk nezletilé se stěžovatelem stanovený předchozím soudním rozhodnutím a navzdory skutečnosti, že byla dosud převažujícím pečovatelem o nezletilou, má nezletilá zachován silný vztah nejen k ní, ale také ke stěžovateli). Oproti tomu stěžovatel dle okresního soudu sice verbálně projevuje, že matku respektuje, ale z jeho celkového chování vyplývá, že tomu tak není, což kromě jiného dokumentuje např. vzkaz nastavený při posílání výživného na účet matky - "od táty, který miluje svou dceru, ale matka mu brání s ní být" nebo opakované podávání nových návrhů na úpravu změnu poměrů (návrhů na předběžné opatření) krátce po právní moci předchozích rozhodnutí. Po zvážení všech okolností dospěl k okresní soud k závěru, že v nejlepším zájmu nezletilé bude nastavení úpravy, která se rovnoměrné střídavé péči přiblíží, čímž nezletilá dostane prostor zvyknout si na jiný režim péče rodičů spojený s častějším dojížděním do školy a rodiče na vyšší potřebu komunikace o zajišťování běžných záležitostí nezletilé. Soud hledal takové řešení, které umožní nezletilé trávit s oběma rodiči jak volný čas, tak čas v pracovním týdnu (stěžovateli dal za pravdu v tom směru, že hledisko praktičnosti nemůže převážit nad jeho zájmem na tom, aby měl možnost ovlivňovat výchovu nezletilé i ve dnech, kdy je třeba plnit povinnosti a připravovat se na výuku). Zohlednil, že nezletilá se v rámci předchozí úpravy sama zcela neorientovala v tom, kdy má být v péči toho kterého rodiče, jakož i to, že nezletilá si již navykla na školní režim a stěžovatel je schopen nezletilé zajistit dopravu na její volnočasové aktivity. Přistoupil proto k rozšířené formě styku nezletilé se stěžovatelem v režimu, který je rovnoměrné střídavé péči již velmi podobný a který nezletilé umožní zvyknout si na jiný, pravidelnější režim péče rodičů spojený s častějším dojížděním do školy. Šlo o řešení, které navrhl kolizní opatrovník a se kterým vyslovila souhlas také matka nezletilé.
14. Krajský soud úpravu styku stěžovatele s nezletilou považoval za optimální, pouze zvolil pro počátek styku sudý týden a upravil konec styku tak, aby nezasahoval do školní výuky nezletilé. Poukázal na to, že nebylo zjištěno, že by byla nezletilá zatížena ranním dojížděním do školy z bydliště stěžovatele, kterému přisvědčil v tom, že je třeba, aby nezletilá i v průběhu pracovního týdne sledovala jeho život a práci, a to i s ohledem na to, že se mu narodila další dcera, se kterou si nezletilá bude v jeho domácnosti utvářet vztah. Krajský soud nicméně konstatoval, že podmínky pro střídavou péči, které se stěžovatel opakovaně domáhá a která je pro rodiče i dítě nejnáročnější formou péče, splněny nejsou, a to zejména pro přetrvávající konfliktní vztah rodičů, jejich problematickou komunikaci, absenci schopnosti domluvit se na běžných věcech a bezproblémově kooperovat (např. v oblasti kroužků, školních potřeb apod.). V této souvislosti krajský soud vyjádřil obavy, že rodiče se nebudou schopni dohodnout na většině věcí souvisejících se zajištěním potřeb nezletilé a ta tak bude ještě více než nyní konfrontována s rozdílnými postoji rodičů a z toho vyvěrajícími konflikty, které v rozsudku v rámci hodnocení rodičovských kompetencí taktéž nastínil. Krajský soud se věnoval také posouzení zájmů a postojů nezletilé, přičemž vyzdvihl skutečnost, že vztahy nezletilé k oběma rodičům jsou pevné a láskyplné, nezletilá se však současně snaží vyhýbat sdělením na téma rozložení péče rodičů, jelikož nechce ublížit ani jednomu z rodičů a být konfrontována s jejich postoji. Vyjádřila však pocit nepřehlednosti dosavadního střídání doby, kdy si není schopna bez pomoci rodičů představit, u koho z nich v následujících dnech bude, což je pro ni matoucí. Krajský soud proto názor nezletilé reflektoval a předchozí atypickou úpravu změnil na běžnější, v rámci které je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilou v každém sudém kalendářním týdnu vždy od středy od 15:00 hodin do následujícího pondělí do 7:50 hodin; každý z rodičů tak bude mít standardně k dispozici dva víkendy v měsíci a stěžovatel bude s nezletilou trávit také část pracovního týdne. Krajský soud uzavřel, že nastavená úprava styku se blíží střídavé výchově a stěžovatel tak má vytvořen dostatečný prostor pro to, aby se mohl podílet na výchově nezletilé, osobně o ni pečovat a realizovat svou rodičovskou odpovědnost a současně je touto úpravou naplněno i právo nezletilé na výchovu oběma rodiči.
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s tím, že nezletilá nebyla svěřena do střídavé péče rodičů. Jakkoliv se Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyjádřil v tom směru, že zájmem dítěte je, aby bylo v péči obou rodičů, nutno současně zdůraznit, že střídavá péče není jediným právním institutem, který může naplnit zájem na zhruba stejné míře péče a výchovy oběma rodiči. Jak Ústavní soud podrobně rozvedl např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 577/20 ze dne 24. 3. 2020, z ústavního hlediska je určující, v jakém rozsahu soud umožnil rodiči péči o své dítě a jeho výchovu a zda tím byl naplněn postulát zhruba stejné míry péče obou rodičů. Ta může být naplněna i jinak než střídavou výchovou, např. institutem společné výchovy či podle okolností i svěřením dítěte do péče jednoho rodičů za současné odpovídající úpravy dostatečně širokého styku s druhým rodičem [srov. např. také nález ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17 (N 215/87 SbNU 477), bod 22.]. Naplnění požadavku zhruba stejné míry péče obou rodičů tam, kde jsou pro něj podmínky, přitom není možno vnímat jako striktní požadavek na 50 % času stráveného v péči a výchově matky a 50 % času v péči a výchově otce. Jde spíše o vyloučení zřetelnějších nerovnoměrností. Nejde-li o výrazné nerovnoměrnosti, mají obecné soudy v soudní úpravě týkající se dětí dán prostor pro uvážení a zhodnocení okolností případu při náležitém odůvodnění soudního rozhodnutí.
16. Dle náhledu Ústavního soudu krajský soud vzhledem k dosavadnímu vývoji rodinné situace a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu (v rozsudku blíže popsaným a vyhodnoceným) nezaložil natolik výraznou nerovnoměrnost, aby v podmínkách posuzované věci odůvodnila zásah Ústavního soudu, neboť stále spadala do mantinelů pro uvážení soudu. Ústavnímu soudu nepřísluší určovat detailní podobu rozhodnutí soudů týkající se péče o nezletilé. Jeho úkolem je dbát na zachování ústavně zaručených práv, do kterých úpravou stanovenou krajským soudem zasaženo nebylo. Navíc není vyloučeno, že se současná úprava výchovných poměrů nezletilé může do budoucna také změnit (s přihlédnutím ke zvyšujícímu se věku nezletilé a schopnosti její úspěšné adaptace na nyní nastavený režim, který se střídavé péči již velmi blíží).
17. Za zjevně neopodstatněnou pak Ústavní soud považoval námitku, že opatrovník nezletilé v celém řízení zásadním způsobem porušoval své povinnosti. Ze zpráv z pohovoru s nezletilou okresní soud zjistil, že zmatečné jsou pro ni nepravidelné doby kontaktu a jejím přáním by bylo, aby byli všichni tři s rodiči spolu. Neví, jakou úpravu by sama chtěla a prezentuje to, jak si péči představují rodiče. Opatrovník nezletilé v řízení před okresním soudem přitom poukázal právě na zmatení nezletilé z dosavadního nastavení a péče a dále také na potřebu toho, aby nezletilá měla možnost vytvořit si vztah k nově narozenému sourozenci. Zohlednil, že nezletilá se s ohledem na vzdálenost bydlišť rodičů mezi nimi nemůže volně pohybovat a navrhl stanovení styku stěžovatele v rozsahu, ve kterém byl následně také stanoven okresním soudem. K odvolání stěžovatele pak kolizní opatrovník uvedl, že stěžovatel se snažil před zahájením odvolacího jednání získat názor kolizního opatrovníka ke třem různým předestřeným variantám střídavé péče, kolizní opatrovník se s nimi však neztotožnil, neboť byly obtížně srozumitelné pro dospělého člověka, natož pak pro devítileté dítě (s čímž koresponduje i stanovisko samotné nezletilé k předcházející úpravě). Poukázal také na chování stěžovatele při platbě výživného, na jeho postup v předešlých řízeních a vyjádření v odvolání, dle kterého, pokud nebude vyhověno jeho návrhům, bude pokračovat v boji za svá práva, jakož i na to, že navzdory těmto skutečnostem mu matka vyšla vstříc a umožnila stěžovateli styk s nezletilou i nad rámec rozhodnutí (což sám stěžovatel nepopírá). Z rozsudku krajského soudu, ani z předchozího rozsudku okresního soudu tedy důvody opodstatňující stěžovatelem tvrzený závěr nevyplývají.
18. K přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše zastává Ústavní soud obecně rezervovaný postoj - nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Pakliže učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu provádět opětovnou detailní kontrolu jednotlivých složek příjmů či výdajů účastníků řízení. Jestliže ústavní stížností napadené rozhodnutí coby celek neopodstatňuje závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu, případně jiného ústavně zaručeného základního práva, není úlohou Ústavního soudu korigovat jeho případné dílčí nedostatky.
19. K závěru, že by stanovení výživného bylo v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo že by nereflektovalo požadavky plynoucí z výše uvedených zákonných ustanovení, v posuzované věci dospět nelze. Kvalifikované pochybení, jež by mohlo založit porušení základních práv stěžovatele a jež by muselo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí, Ústavní soud v postupu krajského soudu neshledal.
20. Okresní soud stěžovateli stanovil výživné na nezletilou ve výši 4 000 Kč. Stěžovatel v odvolání navrhl, že bude na výživu nezletilé přispívat ve výši 6,5% svého prokázaného čistého příjmu a matka částkou 8,5% ze svého čistého příjmu. Krajský soud se s názorem stěžovatele ani se závěrem okresního soudu neztotožnil, přičemž důvody, pro které částku stanovenou okresním soudem považoval za příliš nízkou a neodpovídající poměrům stěžovatele v rozhodnutí podrobně rozvedl (srov. zejména s. 13-18 rozsudku krajského soudu).
21. Krajský soud především poukázal na to, že ke stanovení výživného ve výši 4 000 Kč došlo již v roce 2012 a od té doby se potřeby nezletilé musely už jen plynutím času zvýšit (nástup do první třídy a následně nástup do vyššího ročníku základní školy). Zohlednil, že příjem stěžovatele ze zaměstnání činil 26 000 Kč měsíčně, přičemž stěžovatel měl dále příjem z pronájmu čtyř bytů v Praze a příjem také z další podnikatelské činnosti. Krajský soud následně doplnil dokazování, neboť v souvislosti s nástupem stěžovatele na rodičovskou dovolenou a splátkou hypoték se jeho tvrzení o minimálním příjmu z pronajímaných bytů jevilo jako nevěrohodné. Zjistil, že jeden z bytů stěžovatel v roce 2018 prodal za částku 3 490 000 Kč a v dubnu 2019 předčasně doplatil jeden z hypotečních úvěrů v částce 1 389 764 Kč. Dále se krajský soud zabýval transakcemi na běžném a bilančním účtu stěžovatele a výškou splátek zbývajících hypotečních úvěrů. Vycházel také z daňových přiznání stěžovatele. Dle zjištění soudu se pro období let 2016-2017 musel čistý příjem stěžovatele pohybovat ve výši cca 30 000 Kč měsíčně (po odečtení nákladů na provoz bytů a podnikání ve výši cca 40 000 Kč), v období 2018-2019 pak ve výši cca 38 000 Kč čistého měsíčně. Krajský soud tak vzal v úvahu tyto příjmy stěžovatele, přihlédl k celkovým majetkovým a finančním poměrům stěžovatele a výživné na nezletilou odstupňoval nejprve na částku 5 500 Kč měsíčně a následně na částku 7 000 Kč měsíčně.
22. Jednotlivé kategorie příjmů stěžovatele tedy krajský soud přezkoumatelným způsobem popsal a neopomenul přitom ani nutné náklady stěžovatele. V adekvátním rozsahu se zabýval také majetkovými poměry matky nezletilé, jejíž majetková situace je však ve srovnání se stěžovatelem jednodušší (matka dosahovala průměrné měsíční mzdy 28 918 Kč, bydlí v domě, který zakoupili její rodiče a který jim splácí). Poukázal-li krajský soud na fakt, že stěžovatel nájemné ze svých tří bytů přebírá v hotovosti, nelze v tom spatřovat jakékoliv porušení jeho práv, přičemž v této souvislosti lze zmínit i to, že krajský soud necítil potřebu doplnit dokazování o znalecký posudek ke zjištění, zda nájemné odpovídá tržnímu nájemnému a zda se tak stěžovatel nevzdává části svého příjmu. Rozhodnutí o zvýšení výživného stěžovatel považoval za nespravedlivé i z toho důvodu, že aktuálně nastoupil na rodičovskou dovolenou se svou další nezletilou dcerou. Krajský soud souhlasil s tím, že je právem otce na rodičovskou dovolenou nastoupit, současně však musí zvážit také ekonomický dopad do života všech svých dětí, a to i vzhledem ke svým závazkům a výdajům na živobytí jeho, jeho přítelkyně a obou nezletilých dcer, jelikož příjmem jeho přítelkyně ve výši 12 000 Kč měsíčně nemůže být ani spolu s rodičovským příspěvkem jeho příjem nahrazen. S názorem krajského soudu, že jakkoliv stěžovateli nelze upřít právo nastoupit na rodičovskou dovolenou s nyní narozenou dcerou, nemůže jít toto jeho rozhodnutí k tíži jeho starší dcery, je možno souhlasit (navíc, když stěžovatel zmínil možnost střídání rodičů a délku svého setrvání na rodičovské dovolené nebyl schopen ani blíže určit).
23. Uvedl-li krajský soud, že nezletilá částku 7 000 Kč měsíčně s největší pravděpodobností na výživném aktuálně běžně nespotřebuje a matka jí tak bude případnou zbylou částku spořit, čímž jí bude dána možnost vytvářet pro nezletilou úspory (obdobně jako stěžovateli, který argumentuje pořízením bytů pro budoucí zajištění svých dětí), odráží takový závěr právní úpravu, dle které má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte, přičemž za odůvodněné potřeby dítěte lze považovat i tvorbu úspor. Toto sdělení krajského soudu je zjevně třeba chápat tak, že rozdíl mezi výživným a nynějšími běžnými potřebami nezletilé momentálně není podstatnějšího charakteru a pakliže určitá částka z výživného skutečně zbyde, bude úkolem matky ji uspořit pro případné větší jednorázové výdaje, které se běžným potřebám vymykají nebo ji spořit pro zajištění budoucích potřeb nezletilé významnější hodnoty (např. studium či bydlení). Pokud by však do budoucna snad měla být disproporce mezi potřebami nezletilé a výší výživného výraznějšího charakteru, bude jistě vhodné, aby byla odpovídající část výživného poukazována přímo na spořicí účet nezletilé, který jí bude za tímto účelem zřízen.
24. Z ústavní stížností napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud aplikoval relevantní zákonná ustanovení, vycházel z provedeného dokazování, zohlednil pro věc podstatné skutečnosti, vysvětlil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a své rozhodnutí taktéž srozumitelně a podrobně odůvodnil. Obecné soudy při svém rozhodování věnovaly nejlepšímu zájmu nezletilé potřebnou pozornost, přičemž při zohlednění specifik daného případu nelze výsledný způsob jeho vymezení promítnutý do rozsudku krajského soudu považovat za ústavně nekonformní, a to ať už jde o výživné nezletilé či o úpravu jejího styku se stěžovatelem. Pochybení, pro které by závěry obecných soudů bylo nutné označit za svévolné či excesivní, Ústavní soud nenalezl a jejich další přehodnocování mu tak vzhledem k výše naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší, neboť jsou to právě obecné soudy, které jsou na základě bezprostředního kontaktu s účastníky řízení při znalosti dané situace nejlépe disponovány k tomu, aby dokázaly potřebným způsobem vhodně upravit aktuální rodinné poměry a současně reflektovat majetkové poměry účastníků při stanovení přesné výše výživného.
25. Jelikož důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci stěžovatelem napadeného rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu