ECLI:CZ:US:2020:4.US.2398.20.2
sp. zn. IV. ÚS 2398/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou, sídlem Václavská 2073/20, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 8 Tdo 538/2020-1403, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2019 sp. zn. 61 To 285/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. dubna 2019 č. j. 14 T 35/2018-1327, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle obvodního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že si jako předseda bytového družstva mezi roky 2009 a 2011 neoprávněně vyplatil 487 050 Kč, což se snažil zakrýt pokladními doklady se zfalšovaným podpisem, a dále mezi roky 2010 a 2016 pod záminkou rekonstrukce a údržby spravovaného domu vybral z účtu bytového družstva různé částky v celkové výši 1 048 017 Kč, což odůvodnil vyplacením částek pro různé vykonavatele prací, avšak žádné z těchto prací nebyly provedeny. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech všech obchodních korporací na dobu pěti let. Dále byla stěžovateli uložena povinnost uhradit poškozenému bytovému družstvu způsobenou škodu. U prvního skutku dospěl soud k závěru o stěžovatelově vině zejména na základě srovnání falešných dokladů a výběrů z účtu bytového družstva. Doklady byly přitom zajištěny v bytě stěžovatele a neprošly účetnictvím. U druhého skutku byla stěžovatelova vina prokázána zejména svědeckými výpověďmi podnikajících subjektů. Z nich současně vyplynulo, že předložené faktury jimi nebyly vystaveny a žádné práce v rozhodné době v domě jimi nebyly prováděny. Rovněž z výpovědí dalších svědků a fotodokumentace je zřejmé, že žádné práce odpovídající vybraným prostředkům v domě prováděny nebyly.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se zcela ztotožnil se závěry obvodního soudu.
4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že v hodnocení soudů nižších stupňů není obsažen žádný relevantní rozpor.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že byl odsouzen za výběry, které z bankovních účtů nebyly provedeny. Na účtech poškozeného družstva žádné prostředky nechybí. Tuto skutečnost žádný z orgánů činných v trestním řízení neprověřil. K další části odsuzujícího rozsudku stěžovatel poukazuje naopak na to, že označené práce byly řádně provedeny, vyfakturovány a uhrazeny. Z důkazů vyplývá, že stěžovatel nedisponoval žádnými z údajně získaných prostředků (bral si auto na leasing, dva úvěry a na účtech byla zajištěna částka 105 000 Kč). Nejprve došlo k zajištění stěžovatelových prostředků jako výnosu z trestné činnosti a následně, po prokázání neudržitelnosti této konstrukce, se změnil účel zajištění na případnou náhradu škody. Stěžovatel tvrdí, že svědci byli ovlivněni orgány činnými v trestním řízení, když před hlavním líčením na chodbě soudu policista přesvědčoval svědka o vypovídání proti stěžovateli a státní zástupce se choval k další svědkyni žoviálně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
9. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Navzdory stěžovatelovu tvrzení je z napadených rozhodnutí zřejmé, že soudy se s jeho obhajobou, zopakovanou v ústavní stížnosti, dostatečně vypořádaly. Stěžovatel toliko přichází s vlastní verzí skutkového děje, která neodpovídá racionálnímu hodnocení provedených důkazů, z nichž ty nejobjektivnější stěžovatel v ústavní stížnosti pomíjí (bankovní výběry, fotografie, nepravé faktury apod.). Stěžovatelova tvrzení tak zůstávají zcela osamocena a vyvrácena velkým množstvím na sobě nezávislých důkazů.
11. Důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti nemůže být ani námitka pochybení při zajišťování stěžovatelových prostředků. Takové pochybení, i kdyby se ukázalo být reálným, nemůže mít vliv na ústavní konformitu samotného odsuzujícího rozsudku.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu