ECLI:CZ:US:2020:4.US.2423.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2423/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Zdeňka Gruse, advokáta, sídlem Resslova 1754/3, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. července 2020 č. j. 7 To 249/2019-4784, a s ní spojeném návrhu na zrušení §10 odst. 5 a §12a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), kterým dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 1, 2, 3, 4, 9, 11, 26, 28 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1, 4, 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. K ústavní stížnosti stěžovatel připojil návrh na zrušení §10 odst. 5 a §12a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif").
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 8. 3. 2019 č. j. 5 T 97/2010-4472 přiznal stěžovateli, jako opatrovníku poškozené společnosti MELBRO, a. s., odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 26 166,90 Kč. Stěžovatel byl jako opatrovník ustanoven usnesením Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích ze dne 19. 10. 2009 č. j. ZT 546/2008-442 a usnesením okresního soudu ze dne 2. 10. 2018
č. j. 5 T 97/2010-4441 bylo ustanovení zrušeno. Pro výpočet odměny za jeden právní úkon se podle okresního soudu za tarifní hodnotu považuje částka 1000 Kč podle §9 odst. 5 advokátního tarifu (stěžovatel provedl 13 úkonů). V případě mimosmluvní odměny jde pak o sazbu 500 Kč. Nepodstatná je přitom výše částek, které jsou předmětem adhezního nároku.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud zamítl usnesením ze dne 18. 6. 2019 č. j. 7 To 249/2019-4523.
4. Toto usnesení zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 3378/19. V jeho odůvodnění dospěl Ústavní soud (s odkazem na nález ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 23/19) k závěru, že stanovil-li normotvůrce odlišné výše odměn pro advokáty, vykonávajících totožnou práci, zasáhl tím neoprávněně do jejich ústavních práv. Aplikoval-li krajský soud (byť analogicky) zrušený §9 odst. 5 advokátního tarifu, bylo namístě jeho rozhodnutí zrušit a vrátit mu věc k novému projednání.
5. Krajský soud nyní napadeným rozhodnutím zrušil usnesení okresního soudu a sám nově rozhodl tak, že stěžovateli přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové částce 37 177,90 Kč. Ve zbytku (1 626 555,16 Kč) jeho návrh zamítl. V nové právní situaci je podle krajského soudu třeba posuzovat stěžovatelův návrh podle §7, §10 odst. 5 a §12a odst. 1 advokátního tarifu jako náhradu ustanovenému zmocněnci poškozené. V takovém případě je výše odměny odvislá od částky, která byla poškozenému přisouzena. V dané věci nemůže být poškozené přiznána žádná náhrada jakékoliv újmy, neboť trestní stíhání, které se jí týkalo, bylo pravomocně zastaveno. Krajský soud tak musel vycházet z tarifní hodnoty 10 000 Kč, pročež sazba mimosmluvní odměny byla stanovena na 1 500 Kč, která byla podle §12a odst. 1 advokátního tarifu snížena o 20 %. Ve zbytku se ztotožnil se závěry okresního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že v předmětném trestním řízení byl jako opatrovník poškozené ustanoven, zejména aby uplatnil veškeré nároky na náhradu škody. Ty dosahovaly výše 33 683 293 Kč (s příslušenstvím) a šlo o soubor různých škodných nároků založených na odlišných skutkových základech v souvislosti s konkurzním řízením. Při zastupování poškozené bylo tedy nutné ovládat rovněž úpravu insolvenčního práva. Ve funkci opatrovníka stěžovatel za dobu devíti let vykonal řadu úkonů, nikoliv toliko formální povahy. Stěžovateli proto podle jeho názoru přísluší plnohodnotná odměna a není dán žádný důvod pro její omezení podle §10 odst. 5 advokátního tarifu, protože toto ustanovení je podle něj již v dnešní době obsoletní.
7. Stěžovatel zdůrazňuje nepoměr mezi výší odměny a rozsahem jeho odpovědnosti a náročnosti dané věci. Soudem zvolený výklad nezohledňuje potřebu chránit stěžovatelova základní práva. Stěžovatel je toho názoru, že mu měla být přiznána stejná odměna jako právnímu zástupci na plnou moc. Takový závěr ostatně odpovídá aktuální judikatuře Ústavního soudu, která se zabývá racionalitou odměňování právních zástupců a degradací práce advokátů. Advokátní tarif již podle stěžovatele dlouhodobě neodpovídá skutečným nákladům advokátů a jejich odpovědnosti v konkrétních věcech. V případě pochybností má být upřednostněn výklad příznivější pro jednotlivce. Stěžovatel poukazuje na to, že za chybně vykonanou práci by nesl plnou odpovědnost. Základní výše pojistného činí u advokátů 6 700 Kč, a to pouze pro plnění do 5 000 000 Kč. Stěžovatel tak byl postaven do riskantní situace (hlídání promlčení nebo prekluze nároků), a to za odměnu 500 Kč. Vzhledem k nákladům na provoz advokátní kanceláře je podle stěžovatele taková činnost v podstatě nucenou prací, Listinou nedovolenou. Přitom opatrovník fakticky vykonává funkci zmocněnce, ohodnocené mnohonásobně vyšší částkou. Vykonávají-li obě funkce advokáti, podléhají stejným standardům kvality jejich služby. Fakticky je stěžovatel odměňován i v rozporu s předpisy o minimální a zaručené mzdě. Do toho je třeba zahrnout rovněž mzdy, které stěžovatel vyplácí svým zaměstnancům. Stěžovatel uzavírá, že bylo porušeno jeho legitimní očekávání, s nímž byl do funkce opatrovníka ustanoven v roce 2009. Ustanovení §10 odst. 5 advokátního tarifu se má aplikovat na situace, v nichž si poškozený nárokuje více, než je mu nakonec přiznáno. Stěžovatel byl však funkce zproštěn ještě před koncem celého řízení, pročež je aplikace uvedeného ustanovení absurdní. V průběhu řízení dostal stěžovatel zálohu 60 000 Kč, a tím spíše nemohl očekávat, že přiznaná odměna bude nižší.
8. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušit §10 odst. 5 advokátní tarifu, neboť zakládá ve velkém rozsahu prostor pro další obdobné nespravedlnosti. Hranice 10 000 Kč je stanovena bez jakéhokoliv rozumného ospravedlnění. Ze stejného důvodu navrhuje stěžovatel zrušit §12a odst. 1 advokátního tarifu, který rozlišuje odměny ustanovených a zvolených zástupců.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
11. Těžištěm stěžovatelovy argumentace je nepřiměřenost přiznané odměny, kterou dovozuje z judikatury Ústavního soudu. Ten v minulosti zrušil různá ustanovení plynoucí z §9 odst. 5 advokátního tarifu, neboť podle jeho názoru odporovala zásadě rovného odměňování (resp. zákazu nepřiměřeně nerovného odměňování) za obdobnou práci a v konkrétních případech nepřiměřeně omezovala právo na právní pomoc klientům advokátů [viz zejména nález ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19 (č. 302/2019 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. K takovým důsledkům však podle Ústavního soudu v posuzované věci nedochází.
12. Předně je třeba odmítnout námitky založené na konstruování abstraktního principu přiměřenosti odměny k vykonané práci. Uvedená judikatura na takových závěrech nestojí. Není věcí soudů, aby takové přiměřené odměny stanovovaly, nestanoví-li pro ně takovou možnost právní úprava odměňování (ta pak má kogentní povahu, jak uvádí sám stěžovatel), neboť toliko zapovídá zjevně nepřiměřené a provozně nedostatečné odměňování, a to ještě ve vztahu k principu rovnosti odměňování a zachování práva na právní pomoc. Z ústavní stížnosti není zřejmé, z jakých konkrétních okolností stěžovatel nabyl v roce 2009 legitimní očekávání navzdory jednoznačné a tehdy platné právní úpravě. Z konkrétních okolností uvádí stěžovatel toliko uhrazenou zálohu, která však podle Ústavního soudu takové legitimní očekávání založit nemůže.
13. Krajský soud v reakci na judikaturu Ústavního soudu a vzhledem k faktické totožnosti obou funkcí srovnal odměnu ustanoveného opatrovníka s odměnou ustanoveného zmocněnce, což (oproti předchozímu rozhodnutí) ve výsledku znamenalo navýšení stěžovatelovy odměny zhruba o jednu třetinu. Tuto odměnu určil soud podle výše přiznaného nároku poškozené a dále jej zkrátil v souladu s §12a odst. 1 advokátního tarifu o 20 %. Takovému postupu nemůže Ústavní soud nic vytknout.
14. Zaprvé, jde-li o srovnání funkcí opatrovníka a zmocněnce, jde, zvláště s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem posuzované věci, o srovnatelné funkce, naplňující účel specifické ochrany poškozeného v trestním řízení, který svá práva nemůže hájit sám, resp. volbou právního zástupce. I přes svou nezpochybnitelnou důležitost této funkce není však v rozporu s ústavními principy, stanoví-li normotvůrce vyšší odměňování jiným funkcím právního zastoupení, svým smyslem a odpovědností odlišným (kupř. obhájce obviněného, právní zástupce v občanskoprávním řízení apod.).
15. Obecně jsou dopady činnosti různých funkcí odlišné svou nezvratností a dopady do života zastupovaného (zde činnosti poškozené právnické osoby). Zastupování v adhezním řízení má celou řadu specifik (např. nárok v něm nemůže být zamítnut), k nimž je potřeba v tomto směru přihlédnout. Zvolená tarifní částka (10 000 Kč) není ve srovnání s jinými odpovědnými funkcemi nízká [srov. např. §9 odst. 1 nebo §10 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu]. Ústavní soud rovněž v minulosti uvedl, že smyslem dané úpravy není nutně to, aby advokát musel z každého jednotlivého případu těžit podnikatelský zisk [viz např. nález dne 28. 1. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 23/19 (č. 43/2020 Sb.)]. Stejně tak prakticky neobstojí názor, že poskytování každé jedné takové právní služby musí zajistit bez dalšího provoz, kupř. provoz advokátní kanceláře s dalšími zaměstnanci. V této souvislosti Ústavní soud nepřehlédl závěr krajského soudu o nesprávnosti stěžovatelem vypočtené odměny (zhruba 61 000 Kč za úkon), neboť její výše je vždy limitovaná částkou 5 000 Kč (viz §12a odst. 2 advokátního tarifu).
16. Zadruhé, jde-li o stanovení odměny podle kritéria úspěchu, tedy snížení tarifní částky na 10 000 Kč v případě, že poškozenému není přiznán žádný adhezní nárok, považuje Ústavní soud takovou úpravu za ústavně konformní. Rovněž zde je třeba vycházet ze specifik adhezního řízení (nárok nemůže být zamítnut a důkazně se opírá především o činnost orgánů činných v trestních řízení), jehož nedůvodnost je v podstatě bez rizika. Extrémním případem je odpovědnost advokáta, kterou stěžovatel zmiňuje i v ústavní stížnosti. I její obsah je však limitován uvedenými specifiky adhezního řízení. Dále, kritérium úspěchu při rozlišování výše odměny jednotlivých advokátů nelze považovat za iracionální, jak namítá stěžovatel. Má v sobě přinejmenším silný motivační prvek (jak vést úspěšný spor, tak jak nevést spor zjevně neúspěšný), a zároveň nenutí stát odměňovat advokáta vysokými částkami ve zjevně neúspěšných sporech.
17. Konečně zatřetí, snížení odměny o 20 % v případech mimosmluvního zastupování Ústavní soud v minulosti opakovaně označil za ústavně konformní, včetně výše uvedené judikatury týkající se advokátů [viz např. bod 39 nálezu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19 (č. 302/2019 Sb.)]. V dané věci neshledal Ústavní soud žádný důvod se od těchto závěrů odchýlit.
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
19. Návrh na zrušení shora uvedených ustanovení advokátního tarifu, jako návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu