ECLI:CZ:US:2020:4.US.2434.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2434/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Šubrtem, advokátem, sídlem 1. máje 869/27, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. května 2020 č. j. 70 Co 5/2020-149 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. října 2019 č. j. 13 C 143/2019-119, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a H. B., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") rubrikovaným rozsudkem zvýšil výživné stanovené stěžovateli ve prospěch vedlejší účastnice (naposledy rozsudkem okresního soudu ze dne 5. 3. 2010 č. j. 0 P 9/2006-286 částkou 900 Kč) s účinností od 1. 9. 2018 na částku 2 000 Kč měsíčně (výrok I). Žalobu, aby stěžovatel byl povinen platit na výživu vedlejší účastnice další částku 500 Kč měsíčně s účinností od téhož data zamítl (výrok II). Dále mu uložil, aby zaplatil vedlejší účastnici nedoplatek výživného vyplývající z jeho zvýšení za dobu od 1. 9. 2018 do 31. 10 2019 ve výši 15 400 Kč ve splátkách po 500 Kč měsíčně až do úplného zaplacení dluhu pod ztrátou výhody splátek (výrok III), přičemž výživné vyplývající z jeho zvýšení, které dospěje od 1. 11. 2019 do konce měsíce, v němž tento rozsudek nabyde právní moci, má zaplatit vedlejší účastnici nejpozději s 1. běžným výživným následujícím po právní moci tohoto rozsudku (výrok IV). Konečně mu uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 16 117,20 Kč (výrok V).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I, III až V potvrdil (výrok I) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud konstatoval, že jak správně zjistil již okresní soud, stěžovatel byl v době předchozí úpravy výživného v březnu 2010 osobou se změněnou pracovní neschopností a již tehdy soud vycházel z jeho příjmu potenciálního ve výši cca 9 200 Kč měsíčně. Výživné pro tehdy nezletilou vedlejší účastnici bylo určeno částkou 900 Kč měsíčně a pro jejího bratra V. částkou 1 000 Kč měsíčně. V červnu 2018 však došlo k zániku vyživovací povinnosti stěžovatele k synu V., což je důvodem, proč okresní soud správně přikročil ke zvýšení výživného pro vedlejší účastnici. V říjnu 2010 byl sice stěžovatel uznán invalidním v I. stupni, není však příjemcem invalidního důchodu (zřejmě vzhledem ke své téměř nulové pracovní historii), a to ani poté, co byl shledán plně invalidním ve III. stupni, k čemuž došlo po vyhlášení ústavní stížností napadeného rozsudku okresního soudu. Krajský soud uvedl, že přiznání tzv. plné invalidity stěžovateli nijak podstatně nemění skutkový stav věci, neboť nelze přehlédnout, že stěžovatel se o zhoršený zdravotní stav výrazně přičinil dlouhodobým abusem alkoholu a opakovaně byl zavázán platit i za pobyt na záchytné stanici. Lze proto po něm spravedlivě žádat i to, aby řádně platil výživné pro vedlejší účastnici, a to při valorizované výši svého potenciálního příjmu ve výši alespoň minimální mzdy. Alespoň takové výše totiž podle názoru krajského soudu mohl dosahovat jeho příjem, nyní již ve formě invalidního důchodu, při zodpovědném přístupu k jeho životu a zdraví. Rovněž majetkové poměry stěžovatele, který žije sám v bytě 2+1, zvýšení výživného odůvodňují, neboť může své výdaje snížit přestěhováním do menšího bytu a z výtěžku prodeje bytu či jeho směny hradit výživné.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti jednak uvádí, že krajský soud se nijak nevypořádal s jeho námitkami, že jeho příjem nedosahuje takové výše, aby byl schopen hradit výživné v rozsahu 2 000 Kč měsíčně. Jeho faktické příjmy nyní (a to již zvýšené) činí 13 488 Kč a jeho náklady spojené s bydlením jsou ve výši 6 828 Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že stěžovatel obývá městský byt, jsou náklady na bydlení ve srovnání s jinými byty o stejné či menší výměře výrazně nižší. Taktéž "doporučení" krajského soudu o prodeji (či směně) bytu a hrazení výživného z tohoto výtěžku je absurdní, neboť stěžovatel není vlastníkem dané nemovitosti (bytu). Stěžovatel taktéž již v odvolání několikrát zmiňoval svůj špatný zdravotní stav. Tento je spojen se zvýšenými náklady na léky a další zdravotní pomůcky. Zvýšené náklady jsou spojeny také s onemocněním, jímž stěžovatel trpí - celiakií. Tvrzení krajského soudu, že si stěžovatel zhoršení svého zdravotního stavu výrazně zapříčinil sám, a to dlouhodobým abusem alkoholu, nic nemění na skutečnosti, že je nucen každý měsíc vynaložit zvýšené náklady spojené s jeho zdravotním stavem. Stěžovatel má za to, že odůvodnění krajského soudu je též velice strohé a naprosto nic neříkající o tom, jaká skutková tvrzení byla soudem prokázána, jaké závěry z nich činí, a na základě jakých okolností dospěl k rozhodnutí, že rozsudek okresního soudu je věcně správný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Jde-li o proces interpretace a aplikace podústavního práva, ten bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska práva na soudní ochranu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů o stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek (založených především na výkladu podústavního práva) je v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
10. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele jimi zasaženo nebylo. Rozhodnutí obecných soudů vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními.
11. Oba obecné soudy provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o změně výše výživného. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnily, přičemž s ohledem na skutková zjištění lze dovodit takovou změnu poměrů oproti době posledního rozhodování, která umožňuje změnu dosud stanoveného výživného pro vedlejší účastnici, a to zvláště z toho důvodu, že stěžovateli se výživné na jeho děti de facto zvyšuje toliko o 100 Kč, jelikož již není povinen hradit výživné na syna V. ve výši 1 000 Kč. Nově stanovené výživné ve výši 2 000 Kč (tj. zvýšení o 1 100 Kč) je vzhledem k přijetí vedlejší účastnice ke studiu oboru stomatologie na vysoké škole spíše symbolickým, jelikož to její budoucí náklady zdaleka nemůže pokrýt.
12. Se stěžovatelem lze souhlasit, že závěr krajského soudu o možnosti prodeje bytu, ve kterém stěžovatel žije, byl vzhledem ke skutkovému stavu v posuzované věci nepřiléhavý, nicméně šlo o konstatování toliko doplňující; rozhodnutí krajského soudu na něm nestojí, a proto pouze tímto konstatováním nemohlo dojít k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele.
13. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž by byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
14. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu