ECLI:CZ:US:2020:4.US.2448.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2448/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Drumeva, advokáta, sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1 - Nové Město, zastoupeného Mgr. Ing. Michaelem Rosenfeldem, advokátem, sídlem Na Kozačce 923/9, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 23 Cdo 2748/2019-150 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. února 2019 č. j. 21 Co 351/2018-104, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a města Kostelec nad Černými lesy, sídlem náměstí Smiřických 53, Kostelec nad Černými lesy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení svého práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních správ a svobod a také "pro zásadní rozpor se základní zásadou spravedlnosti".
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že rozsudkem ze dne 27. 8. 2018 č. j. 12 C 235/2017-68 Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") uložil vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému), aby stěžovateli (jako žalobci) zaplatil částku 1 626 451,75 Kč s příslušenstvím, která měla představovat dohodnutou odměnu za zastupování vedlejšího účastníka ve sporech s obchodními společnostmi
VOD-KA, a. s., HYDROTECH, s. r. o., a VODOS, s. r. o., ve výši 20 % z "vymožené a uhrazené částky", kterou měla být částka 8 489 000 Kč, jakož i smluvní pokutu v částce 322 037,45 Kč. Dále rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 97 425 Kč.
3. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 264 785 Kč. Uvedený soud vyšel z dohody o poskytnutí právních služeb (uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem dne 29. 9. 2008) a dále ze dvou dohod o narovnání (které vedlejší účastník uzavřel s protistranami dne 20. 8. 2014 a podle nichž konkrétní práva a povinnosti jejích účastníků zanikly a byly nahrazeny právy novými), načež dospěl k závěru, že k vymožení a uhrazení částky 8 489 000 Kč nedošlo, a tudíž stěžovateli požadovaná "zvláštní odměna" (podle článku III odst. 2 dohody o poskytnutí právních služeb) nenáleží.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, přičemž rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 19 844 Kč. Uvedený soud neshledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., protože uvedl-li stěžovatel jako předpoklad jeho přípustnosti, že se krajský soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, a předložil-li mu k řešení otázku výkladu pojmů "vymožení" a "uhrazení", tedy otázku zpochybňující samotný výsledek procesu, jehož prostřednictvím krajský soud zjišťoval obsah dohody o poskytnutí právních služeb, nešlo o otázku v intencích posledně uvedeného ustanovení, tedy o otázku, jejíž řešení by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť jde o zpochybnění výsledku, k němuž krajský soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu a o skutečné vůli stran jimi projevené.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel krajskému soudu vytýká, že postupoval "nestandardně", v rozporu se zásadou řádného procesu. Byl-li si totiž vědom toho, že bude měnit rozhodnutí okresního soudu, což pro účastníky znamená překvapivé a nepředvídatelné rozhodnutí, resp. rozhodnutí v jedné instanci, pak nesplnil svou povinnost takový postup zvlášť uvážit. Porušil podle stěžovatele i zásadu kontradiktornosti řízení a zásadu rovnosti, neboť odvolání vedlejšího účastníka bylo nekonkrétní, a tudíž jednak nezpůsobilé projednání, jednak skutečnosti v něm uvedené nebylo možné podřadit pod zákonné odvolací důvody, a jeho doplnění při jednání bylo učiněno až po koncentraci řízení, a ještě nebylo relevantní, neboť jím nedošlo k popření žalobního nároku, který je v souladu s dohodou o poskytování právních služeb. Krajský soud sice uvedl, že rozsudek okresního soudu je na hranici přezkoumatelnosti, nepodal ale konkrétní rozbor toho, co bylo vůlí účastníků při uzavření této dohody, ani rozbor výkladových pravidel (resp. stěžovatel namítá, že tato pravidla neaplikoval na posuzovanou věc). Stěžovatel má za to, že i rozsudek krajského soudu je na hranici přezkoumatelnosti, a současně připomíná, že navrhoval důkaz výslechem svědkyně Olgy Dekojové, která za vedlejšího účastníka uzavírala a podepisovala uvedenou dohodu o poskytnutí právních služeb, přičemž namítá, že jde o tzv. opomenutý důkaz.
6. Stěžovatel dále krajskému soudu vytýká nesprávnost jeho závěru, že se uvedená dohoda na některé spory nevztahovala, přičemž upozorňuje, že tato skutečnost nebyla mezi stranami sporná. Především za účelový a nesprávný považuje jeho závěr, že podmínky vzniku nároku nebyly splněny. Důvodem má být, že pohledávka vedlejšího účastníka byla uhrazena, a to tak, že jeho přičiněním došlo k uzavření dohody, kterou byl spor mezi zúčastněnými stranami vyřešen mimosoudně, a nárok vedlejšího účastníka byl uhrazen započtením. Krajský soud se posouzení otázky zápočtu vyhnul. V této souvislosti se stěžovatel dovolává rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. 23 Cdo 906/2007, podle něhož úhrada nespočívá jen v přírůstku finančních prostředků, ale může spočívat i v započtení. V dané věci došlo k uhrazení pohledávky vedlejšího účastníka ve výši cca 8 489 000 Kč, byť se tak stalo zápočtem. Stěžovatel, odvolávaje se na judikaturu Nejvyššího soudu, týkající se gramatického výkladu právních úkonů, konstatuje, že tímto výkladem je nutné dospět k závěru, že z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů k vymožení a uhrazení došlo. Uvedl-li krajský soud, že veškeré nároky byly prohlášeny za sporné, pak spornost v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 159/2012 spočívala jen v tom, zda došlo k platnému zápočtu. Rovněž na základě logického a systematického výkladu dohody (článku III odst. 2) lze podle stěžovatele dospět k závěru, že zvláštní odměna je vázána na uhrazení částky, nikoliv na vymožení (které je obecně považováno za výkon rozhodnutí).
7. Současně stěžovatel upozorňuje, že v dovolání namítal, že napadené rozhodnutí záviselo na otázce procesního práva, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a současně porušil jeho právo na řádný proces), když postupoval v rozporu s §118a odst. 1 až 4 o. s. ř. Krajský soud formálně zopakoval dokazování, a měl-li za to, že uplatněný nárok je v rozporu s provedenými důkazy, nijak to nenaznačil a nevyzval jej, aby svá tvrzení doplnil a případně označil důkazy. K tomu dodává, že veškeré skutečnosti byly v řízení účastníky učiněny nespornými a opakování dokazování je s tím v rozporu (a v rozporu je i s procesními předpisy a zásadou spravedlivého procesu).
8. Nejvyšší soud pak měl podle stěžovatele postupovat v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces, když se omezil toliko na formální odůvodnění nepřípustnosti dovolání, aniž by se jeho námitkami a judikaturními odkazy zabýval, zejména bez odůvodnění nechal právní otázku započtení, ačkoliv je zřejmé, že v zásadě představuje dvoustrannou úhradu (i vymožení) peněžních prostředků.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel v podstatě jen reprodukuje obsah jím podaného dovolání, přičemž uvedenému soudu vytýká, že se nezabýval dovolacími námitkami a judikaturními odkazy a že se omezil na "formální odůvodnění nepřípustnosti dovolání", aniž by zodpověděl právní otázku započtení. Nelze přitom přejít, že stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nereflektuje důvody, na jejichž základě Nejvyšší soud (v této souvislosti) nepovažoval dovolání za přípustné, a tudíž Ústavnímu soudu není zřejmé, v jakém konkrétním ohledu mělo k ústavně relevantnímu pochybení dojít.
12. Jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení, stěžovatel měl - posuzováno z obsahového hlediska - spatřovat přípustnost dovolání v tom, že se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky výkladu pojmu "vymožení" a "uhrazení". Nejvyšší soud na základě toho zkoumal, zda se krajský soud (in abstracto) nedostal do rozporu s judikaturou, v níž se dovolací soud zabýval otázkou výkladu právních úkonů, a dospěl k negativnímu závěru. A předložil-li pak stěžovatel otázku pojmů "vymožení" a "uhrazení", obsažených v dohodě o poskytnutí právních služeb, podle Nejvyššího soudu nešlo o otázku ve smyslu §237 o. s. ř., což vzápětí i blíže vysvětlil [možno dodat, že obdobně judikoval i Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 3127/17 (N 236/87 SbNU 827); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom ohledu, že by se Nejvyšší soud nezabýval jeho judikaturními odkazy, naopak na ně v napadeném usnesení reagoval.
13. Stěžovatel dále upozorňuje, že v dovolání uvedl, že rozhodnutí krajského soudu mělo záviset na vyřešení otázky procesního práva, s tím, že uvedený soud postupoval v rozporu s §118a odst. 1 až 4 o. s. ř. Žádnou právní otázku však krajský soud v souvislosti s výše uvedeným ustanovením v napadeném rozsudku neřešil (stěžovatel ani zde žádnou konkrétní otázku nespecifikuje a nespecifikoval ji ani v dovolání, jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu). Stěžovatel tedy v dovolání zjevně uplatnil námitku vady řízení, kterou by se Nejvyšší soud mohl zabývat jen za podmínky stanovené v §242 odst. 3 o. s. ř., která však splněna nebyla (viz výše). Stejný závěr lze ostatně učinit i ve vztahu k dalším procesním pochybením, jichž se krajský soud měl podle stěžovatele dopustit.
14. Nehledě na to se Nejvyšší soud k této námitce (tj. nesplnění poučovací povinnosti) vyjádřil, přičemž stěžovateli vysvětlil, proč není důvodná. Byť se tak stalo nad rámec rozhodovacích důvodů, Ústavní soud by očekával, že stěžovatel vysvětlí, proč znovu tuto námitku uplatňuje v ústavní stížnosti, tedy proč závěry Nejvyššího soudu nemohou z hlediska ústavnosti obstát. Ani v tomto směru však stěžovatel na úvahy Nejvyššího soudu nijak nereagoval, a tak Ústavnímu soudu nezbývá, než jej na příslušnou pasáž odůvodnění jeho usnesení odkázat s tím, že prima facie nemá uvedenému soudu co vytknout.
15. Těžištěm části ústavní stížnosti, kde se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku krajského soudu, je pouhá polemika s tím, jak uvedený soud interpretoval dohodu o poskytnutí právních služeb, konkrétně ujednání o "zvláštní odměně" (obsažené v článku III odst. 2). Stěžovatel má za to, že právo na tuto odměnu mu náleží i v případě neúspěchu protistrany vedlejšího účastníka, zatímco krajský soud vyšel z toho, že je tomu tak jen při (skutečném) vymožení a uhrazení finanční částky a že tato situace nenastala, neboť na základě dohod o narovnání pohledávky, jež byly výslovně označeny za sporné, zanikly a byly nahrazeny jiným "závazkem" (současně odmítl, že by vedlejší účastník získal jím zmíněnou částku 600 000 Kč z důvodu, že tato byla uhrazena na účet společnosti
VOD-KA, a. s., v likvidaci).
16. Stěžovatel tedy po Ústavním soudu v podstatě požaduje, aby sám znovu provedl intepretaci smlouvy o poskytnutí právních služeb, a s ohledem na skutkový stav věci (který nezpochybňuje) posoudil, zda mu nárok na "zvláštní odměnu" vznikl či nikoliv. To však Ústavnímu soudu nepřísluší, a proto skutečnost, že by (eventuálně) bylo možné vyložit předmětnou dohodu rovněž s jiným výsledkem (konkrétně tak, jak prosazuje stěžovatel), opodstatněnost ústavní stížnosti není s to založit.
17. Ke stěžovatelově argumentaci, že "úhrada" ve smyslu dohody o právním zastupování může spočívat také v započtení pohledávek, možno dodat, že vedlejší účastník sice provedl (dopisem ze dne 6. 4. 2009) jednostranný zápočet vůči společnostem
VOD-KA, a. s., a HYDROTECH, s. r. o., vzájemné pohledávky však účastníci považovaly za sporné, a tato svá (sporná) práva a povinnosti, které tvořily obsah původního právního vztahu, nahradily právy novými, a to již zmíněnými dohodami o narovnání. K "úhradě" pohledávky vedlejšího účastníka ve výši 8 489 000 Kč započtením, jak stěžovatel tvrdí, tedy nedošlo.
18. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud znovu provedl důkaz dohodou o poskytnutí právních služeb a dohodami o narovnání, není Ústavnímu soudu zřejmé, jak by tímto postupem mohl být stěžovatel na některém ze svých ústavně zaručených základních práv procesní povahy dotčen. Stěžovatel byl u jednání přítomen, žádnou námitku proti danému postupu nevznesl, přičemž není patrno, že by se nemohl k těmto důkazům vyjádřit, naopak tak činil ve stadiu řízení před okresním soudem i před soudem odvolacím. Obdobně k námitce tzv. opomenutého důkazu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel správnost a úplnost skutkových zjištění v ústavní stížnosti nenapadá, naopak skutkový stav věci tak, jak byl zjištěn už soudem prvního stupně, výslovně označuje za mezi stranami nesporný.
19. Namítá-li stěžovatel, že vedlejší účastník podal nekonkrétní, a tudíž "neprojednatelné" odvolání, které nadto nenaplňovalo odvolací důvody, tuto námitku mohl uplatnit již v odvolacím řízení, což neučinil, a tudíž ji nelze považovat za přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Navíc není jakkoliv opodstatněná, neboť jak patrno ze soudního spisu, stěžovateli očividně nic nebránilo se k odvolání vedlejšího účastníka, resp. k věcné argumentaci v něm obsažené vyjádřit, neboť tak obsáhle písemně učinil. Ostatně ani z ústavní stížnosti není patrno, v čem přesně měly tyto údajné nedostatky spočívat.
20. Stěžovatel v této souvislosti namítl i porušení zásady koncentrace řízení, ovšem ani zde mu nelze přisvědčit, neboť u jednání krajského soudu dne 6. 2. 2019 vedlejší účastník neuplatnil nová skutková tvrzení (a nenavrhoval provádění nových důkazů), naopak zjištěný skutkový stav akceptoval, a pouze právně argumentoval (a to ještě v duchu argumentace uplatněné v jím podaném odvolání).
21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný; ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu