ECLI:CZ:US:2020:4.US.2497.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2497/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Petry Višnické, zastoupené Mgr. Ing. Hynkem Navrátilem, advokátem, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2020 č. j. 21 Cdo 1199/2020-249 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu 2019 č. j. 16 Co 124/2019-217, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Teva Czech Industries, s. r. o., sídlem Ostravská 305/29, Opava, zastoupené JUDr. Natašou Randlovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Budějovická 1550/15a, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí tvrdíc, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 27 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 26 C 155/2018 se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 2. 4. 2019 č. j. 26 C 155/2018-161 určil, že rozvázání pracovního poměru mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí bylo neplatné a že po vedlejší účastnici lze spravedlivě požadovat, aby stěžovatelku nadále zaměstnávala. Výpověď z pracovního poměru podle §52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), vedlejší účastnice odůvodnila soustavným méně závažným porušením pracovních povinností, které spočívalo v tom, že stěžovatelka přes nesouhlas zaměstnavatele používala k rozesílání e-mailových zpráv ryze odborářské povahy svůj pracovní e-mail a pracovní e-maily ostatních zaměstnanců. Porušení pracovních povinností podle výpovědního důvodu spočívalo v tom, že si stěžovatelka uložila pracovní e-mailové adresy přibližně 1 600 zaměstnanců, jimž pak zaslala zprávu z e-mailové adresy zřízené odborovou organizací. Stěžovatelka byla jednatelkou odborové organizace působící u vedlejší účastnice. Odborová organizace nedala podle §61 odst. 2 zákoníku práce souhlas s výpovědí z pracovního poměru. Podle §61 odst. 4 zákoníku práce je při nesouhlasu odborové organizace výpověď platná, jsou-li pro ni splněny ostatní podmínky a shledá-li soud, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával. Okresní soud zjistil, že stěžovatelka komunikovala se zaměstnanci mimo jiné prostřednictvím jejich pracovních e-mailů, což bylo vedlejší účastnicí do května 2017 tolerováno, poté již jejich užití k odborovým účelům vedlejší účastnice zakazovala. Podle okresního soudu však šlo o účelovou snahu vedlejší účastnice omezit rychlou a účinnou komunikaci mezi odborovou organizací a zaměstnanci. Podle §276 odst. 1 zákoníku práce mají zaměstnanci právo na informace. Zaměstnavatel je informuje přímo, nepůsobí-li u zaměstnavatele zástupci zaměstnanců, mezi něž patří i odborová organizace. Působí-li u něj zástupci zaměstnanců, plní informační povinnosti vůči nim. Zástupci zaměstnanců jsou podle §276 odst. 6 zákoníku práce povinni zpravovat zaměstnance o své činnosti a o obsahu a závěrech informací a projednání se zaměstnavatelem. Podle §277 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen na svůj náklad vytvořit zástupcům zaměstnanců podmínky pro řádný výkon jejich činnosti. Okresní soud shledal, že výpověď podaná z výše uvedených důvodů byla v rozporu se zásadami působení odborových organizací na pracovišti, a tudíž rozporná se zákonem.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu a žalobu zamítl. Uvedl, že u vedlejší účastnice působily dvě odborové organizace (NOTCI, u níž byla stěžovatelka jednatelkou, a OOG), kterým vedlejší účastnice zajistila notebook, stolní počítač s přístupem na internet, kancelář, telefonní linku. Odborové organizace mohly využívat nástěnky u vrátnice, v jídelně a u kantýny, stejně jako elektronickou nástěnku v informačním systému vedlejší účastnice. V květnu 2017 vedlejší účastnice stěžovatelce připomněla vůli tolerovat odborovou poštu rozesílanou přes pracovní e-mail. Pro porušení předchozí dohody o povinnosti předem informovat o záměru rozeslat hromadný e-mail pro celou společnost, vedlejší účastnice zakázala odesílání hromadných e-mailů pro odborové účely. Od té doby stěžovatelku vedlejší účastnice opakovaně upozorňovala na to, že rozesíláním odborových zpráv zneužívá pracovní prostředky zaměstnavatele. Dne 25. 7. 2017 byla stěžovatelka upozorněna na porušení svých povinností spočívající v tom, že ve dnech 2. 7. 2017 a 4. 7. 2017 užila pracovní e-mail k odborovým účelům. Stěžovatelka opětovně sdělila vedlejší účastnici, že firemní poštu bude odborová organizace užívat i nadále. Dne 12. 12. 2017 si stěžovatelka uložila ze svého pracovního e-mailu e-mailové adresy všech zaměstnanců a z odborového e-mailu odeslala na pracovní e-maily zaměstnanců další zprávu odborového charakteru. Podle krajského soudu stěžovatelka svým jednáním porušila povinnost stanovenou v 301 písm. a) a §316 odst. 1 zákoníku práce, tudíž byly splněny podmínky pro podání výpovědi podle §52 písm. g) zákoníku práce, neboť se stěžovatelka dopustila soustavného méně závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci. Po vedlejší účastnici nebylo možné spravedlivě požadovat další zaměstnávání stěžovatelky (§61 odst. 4 zákoníku práce), neboť si stěžovatelka pro účely výkonu odborové činnosti přivlastňovala prostředky zaměstnavatele, nebyla za žádných okolností od svého jednání ani přes upozornění ochotna upustit a její jednání mělo stupňující se tendenci. Stěžovatelka přitom odmítla respektovat vůli těch zaměstnanců, kteří si zasílání zpráv na jejich adresu nepřáli.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl shledav, že závěry krajského soudu o naplnění podmínek pro podání výpovědi a o tom, že po vedlejší účastnici nelze spravedlivě požadovat, aby stěžovatelku nadále zaměstnávala, jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V odůvodnění Nejvyšší soud dále zmínil, že zákoník práce neupravuje nižší stupeň intenzity porušení pracovní povinnosti, než je méně závažné porušení, proto každé porušení pracovní povinnosti, které nedosahuje intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní povinnosti, je jejím méně závažným porušením, a připomenul, že užití výpočetní techniky zaměstnavatele pro osobní potřebu zaměstnance představuje porušení povinností zaměstnance stanovené v §316 odst. 1 zákoníku práce. Podle Nejvyššího soudu krajský soud při hodnocení spravedlivosti požadavku na další zaměstnávání stěžovatelky adekvátně přihlédl odpovídajícím způsobem k osobě stěžovatelky, jejímu chování a dalším okolnostem. Nejvyšší soud jako oprávněný vyhodnotil požadavek vedlejší účastnice, aby stěžovatelka neužívala pro odborovou komunikaci pracovní e-mailovou adresu zaměstnavatele v situaci, kdy odborové organizaci byly zajištěny dostatečné komunikační prostředky jiného druhu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že od Nejvyššího soudu nedostala odpověď na otázku, jak velká musí být intenzita porušení povinnosti zaměstnance, který je členem orgánu odborové organizace působícího u zaměstnavatele, aby po zaměstnavateli nebylo možno spravedlivě požadovat další zaměstnávání takového zaměstnance. Namítá též, že nedostala odpověď na otázku, zda důvod výpovědi uváděný vedlejší účastnicí představoval porušení pracovních povinností. Podle jejího názoru šlo o řádnou odborovou činnost, nikoli porušení pracovních povinností.
6. V soudním řízení nebyla podle stěžovatelky provedena většina jí navržených důkazů. Nejvyšší soud neobjasnil, nakolik může zaměstnavatel navzdory mezinárodně garantované autonomii odborových organizací zasahovat do vnitřních poměrů odborové organizace tím, že jí ukládá pokyny k plnění jejích úkolů. Nevypořádal se ani s tím, zda je možné za porušení pracovních povinností považovat jednání, kterým stěžovatelka jako jednatelka odborové organizace postupovala v souladu s rozhodnutím kolektivního orgánu odborové organizace.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
9. Podle čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně pracovníků v podniku a úlevách, které jim mají být poskytnuty, vyhlášené pod č. 108/2001 Sb.m.s. (dále jen "Úmluva o ochraně pracovníků"), budou zástupcům pracovníků v podniku poskytnuty takové materiální možnosti, které jim umožní rychle a účinně vykonávat jejich funkci. Podle čl. 2 odst. 3 zmíněné úmluvy nemá být poskytnutí takových materiálních možností na překážku výkonnému chodu příslušného podniku.
10. Podle §277 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen na svůj náklad vytvořit zástupcům zaměstnanců, mezi něž patří i odborové organizace (srov. §276 odst. 1 zákoníku práce), podmínky pro řádný výkon jejich činnosti, zejména jim poskytovat podle svých provozních možností v přiměřeném rozsahu místnosti s nezbytným vybavením, hradit nezbytné náklady na údržbu a technický provoz a náklady na potřebné podklady. Podle §316 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanci nesmějí bez souhlasu zaměstnavatele užívat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky ani jeho telekomunikační zařízení.
11. V posuzované věci se vedl spor, zda zaměstnankyně, která je členkou orgánu odborové organizace působícího u zaměstnavatele, porušila povinnosti zaměstnance tím, že přes nesouhlas zaměstnavatele užívala pracovní e-mail k rozesílání zpráv odborářského charakteru hromadně na pracovní e-maily dalších zaměstnanců, a tím, že si z pracovního e-mailového účtu uložila adresy pracovních e-mailů přibližně 1 600 zaměstnanců, jimž následně zaslala e-mail odborářského charakteru.
12. Ústavní soud konstatuje, že ve věci šlo o střet ochrany vlastnického práva vedlejší účastnice jako zaměstnavatele (čl. 11 Listiny) a zájmu na vytvoření materiálních podmínek pro plnění funkce odborové organizace.
13. V ideálním případě se bude odborová organizace schopna se zaměstnavatelem domluvit na rozsahu materiálních podmínek poskytovaných zaměstnavatelem pro zajištění řádného výkonu činnosti odborové organizace jako zástupce zaměstnanců u zaměstnavatele. Nedojde-li k takové dohodě, pak z ústavního hlediska nelze nic vytknout závěrům krajského soudu a Nejvyššího soudu, že v situaci, kdy zaměstnavatel poskytl odborové organizaci takové materiální prostředky, které jsou s ohledem na provozní možnosti zaměstnavatele dostatečné pro řádné vykonávání funkce zástupce zaměstnanců, není jí povinen poskytovat dodatečné prostředky, byť by si to odborová organizace přála. Povinnost k zajištění podmínek pro řádný výkon činnosti zástupce zaměstnanců je v §277 zákoníku práce stanovena obecným způsobem doplněným demonstrativním výčtem. Je tudíž možné, že danou povinnost bude zaměstnavatel schopen splnit více alternativními způsoby. Tehdy mu nelze upřít možnost volby způsobu, který jej nejméně zatěžuje, neboť tato volba by měla náležet tomu, koho tíží povinnost.
14. Krajský soud dokazováním zjistil, že stěžovatelčina odborová organizace měla k dispozici kancelář vybavenou adekvátním zařízením, měla k dispozici telefonní linku, notebook, stolní počítač s přístupem na internet a intranet vedlejší účastnice, mohla využívat nástěnky u vrátnice, u kantýny a v jídelně stejně jako elektronickou nástěnku v intranetu vedlejší účastnice. Zjistil, že odborová organizace si zřídila vlastní e-mailovou adresu, webovou stránku a stránku na aplikaci Facebook. Na základě těchto zjištění krajský soud shledal, že stěžovatelčina odborová organizace měla k dispozici dostatečnou škálu prostředků (včetně prostředků elektronických) pro informování zaměstnanců. Proti tomuto závěru nelze mít z ústavního hlediska výhrady, neboť je srozumitelně odůvodněn konkrétními zjištěními. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 1. 2013 sp. zn. 21 Cdo 974/2012, rozsah povinností stanovených v §277 zákoníku práce se odvíjí od možností a charakteru zaměstnavatele (např. jeho velikosti, úrovně vybavení jeho kancelářských prostor, uspořádání pracoviště apod.) a od reálných potřeb odborové organizace.
15. Stěžovatelka před Nejvyšším soudem zpochybňovala, že by šlo o prostředky dostatečné (uvedla, že nástěnky byly nevhodně umístěny neboť podle ní osoby, které studují jejich obsah, tvoří překážku průchodu dalším zaměstnancům; dále uvedla, že zveřejnění příspěvku na elektronické nástěnce vedlejší účastnice předem schvaluje a rozhoduje, zda ke zveřejnění dojde či nikoli; záložka je podle stěžovatelky hluboko ve struktuře intranetu a je tak obtížně dohledatelná). Zmíněná skutková tvrzení však stěžovatelka uplatnila poprvé až v dovolání. Před okresním soudem ani krajským soudem je neuplatnila, ačkoli jí v tom nic nebránilo. Okresní soud na jednání dne 10. 1. 2019 k návrhu vedlejší účastnice prováděl dokazování fotografiemi těchto nástěnek a tzv. printscreenem elektronické nástěnky. Šlo o důkazní návrhy k tvrzení vedlejší účastnice o tom, že stěžovatelčina odborová organizace má zajištěny informační kanály. Dané tvrzení vedlejší účastnice zopakovala i ve svém odvolání. Jelikož stěžovatelka svá tvrzení k nástěnkám v areálu a elektronické nástěnce neuplatnila při dokazování, ale až v dovolacím řízení, které k zjišťování či přehodnocování skutkového stavu neslouží, způsobila, že se jimi žádný z obecných soudů nemohl zabývat a případně je dokazováním ověřit nebo vyvrátit. Porušení stěžovatelčiných práv tak Ústavní soud nespatřuje v závěru, že stěžovatelka měla zajištěnu dostatečnou škálu prostředků pro informování zaměstnanců, učiněném krajským soudem na základě skutkových zjištění popsaných v bodě 144. V části řízení určené pro zjišťování skutkového stavu nebyla tato skutková zjištění stěžovatelkou zpochybněna, Ústavní soud tak při dalším hodnocení vychází ze závěru krajského soudu o dostatečnosti těchto prostředků.
16. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se jí od Nejvyššího soudu nedostalo odpovědi na otázku, zda její jednání uvedené jako důvod výpovědi lze považovat za porušení pracovních povinností. Krajský soud vyhodnotil, že stěžovatelka porušila §316 odst. 1 zákoníku práce, podle něhož zaměstnanci nesmějí bez souhlasu zaměstnavatele užívat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele. Stěžovatelka v dovolání kladla důraz na zákonem užitý termín "osobní potřeba" a tvrdila, že výkon odborářské činnosti nespadá pod osobní potřebu zaměstnance. Nejvyšší soud v napadeném usnesení zmínil, že užitím výpočetní techniky zaměstnavatele bez jeho souhlasu pro osobní potřebu zaměstnance se již zabýval. Ústavní soud konstatuje, že rozsudky ze dne 7. 8. 2014 sp. zn. 21 Cdo 747/2013 a ze dne 16. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1771/2011, na které Nejvyšší soud v daném ohledu odkázal, samy o sobě do stěžovatelkou předestřené právní otázky jasno nevnášejí. Odkazovaná rozhodnutí se totiž nevěnovala užití výpočetní techniky pro odborářské účely [věnovala se toliko procházení internetových stránek s pochybným obsahem či stránek on-line zpravodajství či sledování filmů přes internet (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1771/2011) a situaci, kdy zaměstnanec uskutečnil z telefonu zaměstnavatele 84 hovorů pro soukromé účely a na počítači zaměstnavatele pročítal webové stránky k získání informací pro vlastní potřebu (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 747/2013)].
17. Ústavní soud vyhodnotil, že Nejvyšší soud dostál požadavkům vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny na potřebný rozsah odůvodnění rozhodnutí, i přestože výslovně neuvedl, jak nahlíží na výklad pojmu "osobní potřeba" ve smyslu §316 odst. 1 zákoníku práce, jde-li o využití prostředků zaměstnavatele pro odborářskou činnost. Z napadeného usnesení je totiž patrné hodnocení zákazu užívání pracovních e-mailů pro odborářské účely v širším kontextu plnění povinnosti zaměstnavatele podle §277 zákoníku práce a v kontextu oprávnění zaměstnavatele rozhodovat o využití svých výrobních a pracovních prostředků. Odůvodnění Nejvyššího sodu Ústavní soud nepojímá izolovaně, ale ve spojení s úvahami krajského soudu. Výsledné hodnocení obecných soudů lze pak shrnout následovně. Pracovní prostředky zaměstnavatele mají zaměstnanci povinnost využívat výhradně jen k vykonávání svěřených prací a mají plnit pokyny zaměstnavatele [§301 písm. a) a b) zákoníku práce], užití pracovních prostředků k jinému účelu je vázáno na souhlas zaměstnavatele. Výkon člena odborové organizace ani výkon jiné odborové činnosti přitom nejsou výkonem svěřené práce, ale překážkou v práci z důvodu obecného zájmu [§203 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce], jak poznamenal krajský soud. Zaměstnavatel je však povinen podle §277 zákoníku práce zástupcům zaměstnanců, kam patří i odborové organizace, zajistit podmínky pro řádný výkon jejich činnosti tím, že jim k tomu poskytne adekvátní materiální prostředky. Podle Nejvyššího soudu je zaměstnavatel oprávněn zakázat užívání pracovních e-mailů pro odborářské účely v situaci, kdy naplnil svou povinnost podle §277 zákoníku práce jinými prostředky. Popsané řešení považuje Ústavní soud za racionální řešení střetu ochrany vlastnického práva vedlejší účastnice jako zaměstnavatele a zájmu na vytvoření materiálních podmínek pro plnění funkce odborové organizace. Z ústavního hlediska tak nespatřuje důvod zasahovat do výkladu běžných zákonů, jak jej provedly krajský soud a Nejvyšší soud.
18. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud a Nejvyšší soud dospěly k popsanému vnitřně provázanému výkladu z řady ustanovení zákoníku práce, který zohledňuje ochranu vlastnického práva zaměstnavatele, jemuž, splnil-li své povinnosti podle §277 zákoníku práce, ponechává rozhodování o užití svých materiálních prostředků. V tomto jejich výkladu pak bylo možno spatřovat odůvodnění, proč pojem "osobní potřeba" v §316 odst. 1 zákoníku práce vyložily širokým způsobem tak, že v posuzované věci zahrnul i činnost stěžovatelky, která užívala pracovní e-maily vedlejší účastnice, k odesílání zpráv odborářského charakteru.
19. Porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv či svobod Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů, které při hodnocení zda stěžovatelka porušila pracovní povinnost, považovaly za nevýznamné tvrzení, že jednáním, pro které stěžovatelce byla dána výpověď, naplňovala obsah kolektivního rozhodnutí odborové organizace. Práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele jsou určena zákoníkem práce, pracovní smlouvou a dalšími skutečnostmi, u nichž to zákon určuje. S rozhodnutími kolektivního orgánu odborové organizace zákon nespojuje důsledek, že by jednání zaměstnance, které je porušení jeho pracovních povinností, přestalo být tímto porušením jen proto, že se daný orgán usnesl, aby zaměstnanec postupoval určitým způsobem.
20. Stěžovatelka dále namítá, že v usnesení Nejvyššího soudu chybí odpověď na otázku, jak velká musí být intenzita porušení povinnosti zaměstnance, který je členem orgánu odborové organizace působící u zaměstnavatele, aby po zaměstnavateli nebylo možno spravedlivě požadovat další zaměstnávání takového zaměstnance. Tato námitka je neopodstatněná. Nejvyšší soud totiž objasnil, že zákoník práce neupravuje nižší stupeň intenzity porušení pracovní povinnosti, než je méně závažné porušení, proto každé porušení pracovní povinnosti, které nedosahuje intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní povinnosti, je jejím méně závažným porušením. V usnesení Nejvyššího soudu je pak patrné i hodnocení ke zvláštní ochraně odborových funkcionářů, kterou vyžaduje čl. 1 Úmluvy o ochraně pracovníků. Na zákonné úrovni je jejich zvláštní ochrana upravena mimo jiné v §61 odst. 4 zákoníku práce, podle něhož nedá-li odborová organizace souhlas s výpovědí člena svého orgánu působícího u zaměstnavatele, vyžaduje se k platnosti takové výpovědi, aby soud shledal, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával. Nejvyšší soud se přitom věnoval důvodům, pro které další zaměstnávání stěžovatelky nebylo možno po vedlejší účastnici spravedlivě požadovat. Zmínil, že stěžovatelka si k výkonu odborové organizace svévolně přisvojovala prostředky zaměstnavatele bez jeho souhlasu. Přes opakované upozornění od svého počínání nebyla ochotna ustoupit a naopak je podle soudů ještě vystupňovala. Krajský soud poukazoval na to, že při upozornění na porušení povinností zaměstnance rozesíláním e-mailů stěžovatelka prohlásila, že zasílání zpráv zaměstnancům na jejich e-maily bude odborová organizace dále využívat. Krajský soud rovněž zmínil, že někteří zaměstnanci vyjadřovali nevůli, aby jim byly zasílány. Ústavní soud tak konstatuje, že v daném směru se stěžovatelce dostalo adekvátního odůvodnění.
21. Neopodstatněná je námitka, že krajský soud bez opory v dokazování vyšel ze zjištění, že stěžovatelka si zkopírovala údaje zaměstnanců. Jak vyplývá z protokolu na č. l. 200 spisu okresního soudu, při jednání dne 6. 11. 2019 krajský soud dokazoval tuto skutečnost mimo jiné zápisem ze dne 18. 12. 2017. V tomto zápise je zachyceno vyjádření stěžovatelky, že adresy 1 600 zaměstnanců získala tak, že si je stáhla z pracovní adresy. Zápis je opatřen podpisy účastníků jednání, mezi nimiž byla i stěžovatelka, která jej podepsala bez připomínek.
22. Nekonkrétní je stěžovatelčina námitka, že neprovedení většiny navržených důkazů ji poškodilo před krajským soudem a Nejvyšším soudem. Ústavnímu soudu není zřejmé, ke kterým skutkovým tvrzením a k nim nabídnutým důkazům se má námitka vztahovat a především pak není jasné, proč se stěžovatelka domnívá, že byla naznačeným způsobem poškozena. Bez patřičného rozvedení není možné námitku posoudit. Okresní soud srozumitelně v bodě 8. odůvodnění rozsudku objasnil, že další navržené důkazy neprovedl, protože neměly souvislost s tím, co v řízení posuzoval, a v provedení jiných navržených důkazů bránila koncentrace řízení.
23. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu