ECLI:CZ:US:2020:4.US.2498.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2498/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. července 2020 č. j. 6 To 156/2020-67 a usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 16. března 2020 č. j. 0 Nt 702/2020-8, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Domažlicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv vyplývajících z čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Domažlicích (dále jen "okresní soud") zamítl napadeným usnesením stěžovatelovu žádost na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu. Stěžovatel nedoplnil svůj návrh potřebnými listinami, prokazujícími jeho důvodnost. Důkazní břemeno přitom nese obviněný. Z postupu stěžovatele dovozuje okresní soud stěžovatelovu snahu o pozdržení trestního řízení. Před naplánovaným výslechem stěžovatele došlo k odvolání plné moci oběma zvoleným obhájcům. Stěžovatel u okresního soudu v jiných řízeních opakovaně vystupuje jako právní zástupce nebo obhájce. Je vlastníkem dvou motorových vozidel. Nelze ho tedy považovat za osobu nemajetnou. Má objektivní možnosti si finanční prostředky vydělat, což se také děje, jak je okresnímu soudu známo z úřední činnosti.
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil se závěry okresního soudu. Skutečnost, že o bezplatnou obhajobu žádá aktivní advokát je podle krajského soudu absurdní. Není přitom nutné jej vyzývat k doplnění dokladů ohledně jeho nemajetnosti, neboť advokát, vystupující opakovaně v trestním řízení jako obhájce, musí tuto skutečnost znát. Ani ve stížnostním řízení stěžovatel nepředložil žádné listiny, které by jeho nemajetnost prokazovaly. Stěžovatel neprokázal, že nevlastní nemovitosti a nemá žádné bankovní účty. Z předložených listin vyplynulo, že stěžovatel si "spoří do budoucnosti" (prostřednictvím spoření a připojištění). V takové situaci je žádost o bezplatnou obhajobu podle krajského soudu zarážející.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že soudy postupovaly v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu, neboť nezkoumaly stěžovatelovu aktuální ekonomickou situaci, nýbrž objektivní možnost obstarání finančních prostředků. Soudy se vůbec nezabývaly důkazy, které se ekonomické situace týkaly. Stížnostní soud posoudil jako správný postup okresního soudu, který stěžovatele nevyzval k doplnění dokladů k osvědčení jeho nemajetnosti. Soudy flagrantně porušily zásadu rovnosti před zákonem, když stěžovatele odmítly poučit o jeho právech s tím, že je praktikujícím advokátem. Závěr o stěžovatelově majetnosti opřený toliko o jeho postavení praktikujícího advokáta je obecný a nepřezkoumatelný. Soudy tím pro přiznání bezplatné obhajoby stanovily podmínky v rozporu se zákonem. Výzvu k doložení "nevlastnictví" považuje stěžovatel za porušení zásad dokazování v trestním řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, a proto podle stanoviska Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; č. 290/2015 Sb.) nemusí být právně zastoupen, jak požadují §29, §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
7. Nenaplnění podmínek pro přiznání bezplatné obhajoby odpovídá poslání tohoto institutu, jakož i ústavním principům jeho aplikace. Ústavní soud se plně ztotožňuje se závěry soudů, že je to obviněný, kdo nese důkazní břemeno o splnění podmínek pro přiznání bezplatné obhajoby. Podle okolností konkrétních příkazů se sice může "tíže" tohoto břemena lišit (např. s ohledem na snížené intelektuální schopnosti obviněného), zásadně je to však on, kdo musí vynaložit přiměřené úsilí na prokázání své nemajetnosti. Již z toho důvodu neobstojí stěžovatelovy námitky o údajném obrácení důkazního břemene.
8. Výše uvedenému pak odpovídají závěry obecných soudů. Ústavní soud na jejich názoru, že advokát, který provozuje fungující advokátní kancelář a aktivně zastupuje své klienty před soudem, nemůže být zásadně považován za nemajetného, nespatřuje extrémní vybočení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. K opačnému závěru by bylo možno dospět jen za výjimečných okolností, které však stěžovatel ani netvrdil (naopak jím předložené důkazy jeho nemajetnost v podstatě vylučují). I tento závěr soudů tak z ústavněprávního hlediska obstojí.
9. Něco jiného nelze dovodit ani ze stěžovatelem uváděné judikatury. Z té naopak vyplývá, že práce schopný jednotlivec musí zásadně nést sám finanční břemeno své obhajoby. Pouze ve výjimečných případech, zejména je-li zatížen majetkovými závazky, jichž se nemůže rozumným způsobem zbavit ani ve střednědobém časovém horizontu (např. vysoká vyživovací povinnost nebo insolvenční řízení), je na něj třeba hledět jako na nemajetného (srov. např. nález ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 3966/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Další výjimku představují situace, kdy by obstarání prostředků pro obviněného představovalo nutnost přerušení studia (srov. např. nález ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2590/19). Žádná obdobná situace však ve stěžovatelově případě nenastala. Závěry uvedené judikatury nelze vykládat v žádném případě tak, že právo na bezplatnou obhajobu má každý, kdo nemá v aktuálním okamžiku volné prostředky k její úhradě. Ostatně ani toto minimum stěžovatel neprokázal.
10. Jde-li o námitky týkající se procesního postupu soudů, pak ani zde neshledal Ústavní soud porušení stěžovatelových práv. Na tzv. poučovací povinnost nahlíží Ústavní soud především jako na institut procesního práva, jehož naplňování má různý význam (a dopad) v různých procesních situacích, zvláště nespojuje-li zákon s konkrétním poučením nevratné právní důsledky pro obviněného. Porušení poučovací povinnosti tak má za následek kasační zásah Ústavního soudu toliko v těch případech, kde se bez řádného poučení o procesních právech ocitl obviněný ve znevýhodněné situaci, pročež např. pro poučování obhájcem zastoupených obviněných jsou z ústavněprávního hlediska kladeny mnohem mírnější podmínky [obdobně viz např. nález ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2163/11 (N 97/69 SbNU 641)]. Závěru obecných soudů, které na základě skutečnosti, že stěžovatel je advokátem, který má značné zkušenosti s trestním řízením a jehož chování navíc vyhodnotily jako obstrukční, lze z hlediska ústavních kautel trestního řízení stěží cokoliv vytknout.
11. Vzhledem k zjevně neúspěšnému uplatňování práva na bezplatnou obhajobu považuje Ústavní soud postup, spočívající v dalším nepoučování stěžovatele, za ústavně konformní. Totéž platí o samotném procesu vyzývání k dalšímu obstarávání důkazů, který by byl jen zbytečnou formalitou.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu