ECLI:CZ:US:2020:4.US.250.20.1
sp. zn. IV. ÚS 250/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti a) Mgr. Romany Volné a b) JUDr. Jiřího Volného, zastoupených JUDr. Michaelou Volnou, advokátkou, sídlem Práčská 3315/8e, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 24 Cdo 3409/2019-735, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2019 č. j. 11 Co 378/2018-513 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. března 2018 č. j. 8 C 124/2017-263, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a 1) Jana Fischera a 2) Marianny Fischerové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 1. 2020, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 4. 2019 č. j. 11 Co 378/2018-513 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 3. 2018 č. j. 8 C 124/2017-263, kterým bylo určeno, že vedlejší účastníci mají ve společném jmění manželů ve výrocích tohoto rozsudku označené nemovitosti nacházející se ve F. a D., případně spoluvlastnický podíl na nich.
3. Uvedené nemovitosti vlastnili dříve stěžovatelé, na základě kupních smluv ze dne 15. 10. 2007, které uzavřeli stěžovatelé jako prodávající a vedlejší účastníci jako kupující, se však jejími vlastníky stali vedlejší účastníci. K uzavření těchto smluv došlo z podnětu stěžovatelů [jde o tetu a strýce vedlejší účastnice 2)], kteří potřebovali pomoc v obtížné finanční a životní situaci. Vedlejší účastníci za účelem zakoupení nemovitostí čerpali hypoteční úvěr. Dne 11. 8. 2015 uzavřeli vedlejší účastníci jako prodávající a stěžovatelé jako kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem byly opět uvedené nemovitosti. Následně byl proveden vklad vlastnického práva k nim do katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatelů. Listinou doručenou stěžovatelům dne 11. 5. 2017 vedlejší účastníci odstoupili od kupní smlouvy ze dne 11. 8. 2015 s odůvodněním, že stěžovatelé přes jejich výzvu nezaplatili kupní cenu. Podle obecných soudů tím stěžovatelé porušili kupní smlouvu podstatným způsobem, pročež od ní vedlejší účastníci odstoupili v souladu s §2001 a §2002 odst. 1 občanského zákoníku.
4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání. Podáním ze dne 9. 7. 2019 tak učinili oba stěžovatelé. Dovolání bylo doplněno samostatným podáním stěžovatelky a) a samostatným podáním stěžovatele b), obou datovaných dnem 19. 8. 2019. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019 č. j. 24 Cdo 3409/2019-735 byla dovolání stěžovatelů odmítnuta. V původním dovolání a u některých námitek, jež byly uplatněny v doplnění dovolání, neměly být vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 ve spojení s §237 občanského soudního řádu. Ostatní námitky uvedené v doplnění dovolání nezakládaly přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu, neboť směřovaly primárně ke skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně.
III.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé nesouhlasí s formalistickým odmítnutím jejich dovolání. Mají za to, že řádně vymezili předpoklady přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 a §237 občanského soudního řádu, což dokládají mj. citací příslušné části svých dovolání. Jsou přesvědčeni, že jednoznačně vymezili několik otázek hmotného i procesního práva a poukázali na judikaturu dovolacího soudu, od které se měl krajský soud odchýlit či s kterou měl být v rozporu. Oba stěžovatelé v dovoláních argumentovali, že nelze přiznat vlastnické právo osobě nezapsané v katastru nemovitostí, pokud tato osoba neprojevila vážnou vůli stát se vlastníkem, potažmo když uvedla, že byla či měla být pouze formálním vlastníkem bez skutečné vůle stát se vlastníkem se všemi znaky k tomu patřícími, tedy vůli věc držet, užívat, požívat její plody a užitky a nakládat s ní. Pokud účastníci kupní smlouvy ze dne 15. 10. 2007 chtěli vytvořit vlastnictví jen "na oko", tedy formální vlastnictví pro stranu kupující s tím, že až nastane situace, na jejichž rámcových parametrech se strany dohodly, pak dojde k převodu zpět na prodávajícího, šlo o projev simulovaný, a z tohoto důvodu neplatný. V dovoláních byla také předestřena otázka, zda je jednostranné započtení platné a zda došlo kompenzační námitkou k částečné úhradě kupní ceny, čímž nemohlo dojít k platnému odstoupení od smlouvy. Krajský soud se měl při jejím řešení rovněž odchýlit od rozhodovací praxe.
6. Pochybení se měl krajský soud dopustit i tím, že nedoplnil dokazování, které by směřovalo ke zjištění vůle účastníků kupních smluv. Věc měl nesprávně právně posoudit a své rozhodnutí založit na skutkovém zjištění, které je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Krajský soud ve vztahu k tvrzení stěžovatelů o tom, že vedlejší účastníci byli vlastníky předmětných nemovitostí jen formálně, nezjišťoval skutečnou a pravou vůli účastníků sporu. Obecné soudy při svém rozhodování nerespektovaly zásady ústavnosti při zjišťování skutečného stavu věci. Došel-li krajský soud při posouzení věci sice ke stejnému závěru jako okresní soud, avšak na základě zcela jiných skutečností a skutkových zjištění, navíc za situace, kdy sám neprovedl ani nezopakoval důkazy, na základě kterých k danému závěru dospěl, podle stěžovatelů tím porušil jejich právo na spravedlivý proces.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná vůči všem napadeným rozhodnutím [stěžovatelé neměli k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a to přestože podle Nejvyššího soudu nebylo možné projednat některé námitky z důvodu, že v dovolání nebyly řádně vymezeny předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Tato skutečnost má nicméně význam pro vlastní přezkum těchto námitek v řízení o ústavní stížnosti, neboť námitky, jež nebyly v dovolání řádně uplatněny, nemůže, s ohledem na jejich materiální nepřípustnost, projednat ani Ústavní soud [srov. např. nález ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367); (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní stížnost byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelů, napadenými rozhodnutími a obsahem dovolání stěžovatelů, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Napadeným usnesením bylo odmítnuto dovolání, a tudíž základní otázka, na níž musel Ústavní soud v dané věci nalézt odpověď, spočívala v tom, zda Nejvyšší soud při posouzení procesních předpokladů dovolacího řízení správně zhodnotil obsah dovolání. Jde o to, zda dovolání splňovalo náležitosti uvedené v §241a odst. 2 ve spojení s §237 občanského soudního řádu, a zda tak námitky, které stěžovatelé uplatňují v ústavní stížnosti, mohly (a měly) být vypořádány již v dovolacím řízení. Pokud by tomu tak bylo, odmítnutím dovolání by byl stěžovatelům, v rozporu s jejich právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odepřen přístup k soudu.
11. Ústavní soud přisvědčil závěru Nejvyššího soudu, že, pokud jde o námitky stěžovatelů týkající se neplatnosti již samotných prvních kupních smluv, dovolání obsahovalo skutkovou či právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, aniž by v něm bylo jednoznačně vymezeno, jaká právní otázka měla založit přípustnost dovolání a jaký předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu měl být v případě této právní otázky splněn. Neuvedení tohoto vymezení mělo za následek, že dovolání v dané části nebylo možné projednat [v podrobnostech zejména stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Z tohoto důvodu se platností uvedené smlouvy na podkladu zjištěného skutkového stavu dále nemohl zabývat ani Ústavní soud. Řádně nebyly vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání ani v otázce, zda, zjednodušeně řečeno, zaplacení větší části kupní ceny započtením nebrání odstoupení od smlouvy.
12. Pokud jde o námitky stran procesního postupu obecných soudů, těmito se Nejvyšší soud zabýval a neshledal, že by skutková zjištění krajského soudu byla v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Tomuto hodnocení přisvědčil také Ústavní soud, přičemž považuje za postačující poukázat na příslušné části odůvodnění Nejvyššího soudu a krajského soudu. Napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiná jejich ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu