ECLI:CZ:US:2020:4.US.2564.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2564/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Tomana, zastoupeného JUDr. Josefem Haščákem, Ph.D., advokátem, sídlem Jana Nerudy 868, Kynšperk, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2019 č. j. 1 VSPH 1371/2019-B-56 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. září 2019 č. j. KSPL 56 INS 15876/2017-B-36, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy rozhodly na úkor jeho ústavně zaručených práv, zejména na úkor "ústavního principu práva na spravedlivý proces, jehož integrální součástí je také možnost domáhat se ochrany soudem i v případech nemajetnosti a v případech, kdy stěžovatel bez svého zavinění není objektivně schopen plnit povinnosti stanovené soudem".
2. Napadeným usnesením zrušil Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") stěžovatelovo schválené oddlužení (výrok I), na jeho majetek prohlásil konkurs (výrok II) s tím, že bude projednán jako nepatrný (výrok III), a insolvenčnímu správci uložil ve lhůtě 1 měsíce předložit zprávu o hospodářské situaci stěžovatele ke dni prohlášení konkursu (výrok IV).
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným usnesením usnesení krajského soudu v (napadených) výrocích I a II potvrdil.
4. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, avšak pro jeho vadu spočívající v nedostatku zastoupení advokátem [§241 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")] krajský soud usnesením ze dne 3. 9. 2020 č. j. KSPL 56 INS 15876/2017-B-124 (ve znění opravného usnesení ze dne 7. 9. 2020 č. j. KSPL 56 INS 15876/2017-B-126) dovolací řízení zastavil (§241b odst. 2, §104 odst. 2 o. s. ř.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení; současně zastavil řízení o opakované žádosti stěžovatele na ustanovení zástupce pro dovolací řízení (§159a odst. 4 o. s. ř.).
5. K odvolání stěžovatele vrchní soud usnesením ze dne 3. 11. 2020 č. j. 1 VSPH 1270/2020-B-143 usnesení krajského soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; přitom stěžovatele poučil o možnosti podání dovolání. Z ústavní stížnosti ani z insolvenčního rejstříku však neplyne, že by stěžovatel dovolání podal.
6. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost je podle jeho názoru ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přípustná, neboť mu byla fakticky s ohledem na jeho nemajetnost odejmuta možnost dovolání. Dále má za to, že i kdyby Ústavní soud dospěl k opačnému závěru, ústavní stížnost podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy.
7. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), načež dospěl k závěru, že tomu tak není.
8. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 téhož zákona).
9. Podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
10. Jak patrno z výše uvedeného, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení vrchního soudu dovoláním, nepostupoval však přitom procesně korektním způsobem, což vedlo k tomu, že jím podaný mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 3 či 4 zákona o Ústavním soudu nebylo možné meritorně (a ani meritorně) projednat.
11. Za této situace nezbývá než uzavřít, že stěžovatel všechny procesní prostředky, které měl k ochraně svých práv k dispozici, (řádně) nevyčerpal, a tudíž ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
12. Poukazuje-li stěžovatel na svou nemajetnost, pro kterou nemohl údajně hájit svá práva, nelze danou argumentaci považovat za irelevantní. Takto totiž mohl a měl (po vyčerpání všech procesních prostředků, zde konkrétně dovolání) argumentovat v ústavní stížnosti směřující proti pravomocným soudním rozhodnutí, jimiž bylo zastaveno dovolací řízení. V nich se totiž obecné soudy danou otázkou z hlediska §30 a §138 odst. 1 o. s. ř. zabývaly. Stěžovatel se však posuzovanou ústavní stížností jejich zrušení nedomáhá.
13. Na doplnění se pro úplnost poznamenává, že dovolává-li se stěžovatel §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost žádnou konkrétní argumentaci, na jejímž základě by bylo možné usuzovat na zmíněný "přesah" ústavní stížnosti, neobsahuje a Ústavní soud k opačnému závěru nedospěl ani jinak. Předpoklady pro posouzení tohoto tvrzení tak nebyly dány. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze tvrdí, že mu zdravotní stav nedovoloval efektivně hájit svá práva, konkrétně že nebyl schopen sdělit soudu, proč není s to plnit uložené povinnosti. Z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni plyne, proč bylo stěžovatelovo schválené oddlužení zrušeno a na jeho majetek byl prohlášen konkurs, stěžovatel proti němu podal odvolání, v němž uvedl, proč je nepovažuje za správné, vrchní soud se jeho argumentací zabýval a dostatečně vypořádal. Z ústavní stížnosti se pak žádná ústavněprávní otázka týkající se důvodů zrušení oddlužení insolvenčním soudem nepodává (nehledě na to, že by tato ještě musela mít nějaký širší, resp. obecný význam), přičemž není ani zřejmé, jakou argumentaci by stěžovatel býval uplatnil, kdyby mu to jeho údajně špatný zdravotní stav umožňoval.
14. Na doplnění možno uvést, že vznáší-li stěžovatel výhrady proti usnesením, jimiž bylo zastaveno dovolací řízení, i kdyby Ústavní soud odhlédl od skutečnosti, že se nedomáhá jejich zrušení (viz výše), ani v této souvislosti se žádná otázka ústavněprávní povahy neobjevuje, neboť ústavní stížnost obsahuje zcela obecnou námitku tzv. nepřezkoumatelnosti, aniž by byly reflektovány důvody, na nichž jsou tato rozhodnutí postavena (tj. že jde o věc rozhodnutou).
15. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj