ECLI:CZ:US:2020:4.US.2578.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2578/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Karla Ferdinanda Thurn-Taxis a Isabelly Harnierové, zastoupených JUDr. Sylvou Rychtalíkovou, advokátkou, sídlem Kodaňská 521/57, Praha 10 - Vršovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2020 č. j. 28 Cdo 982/2020-309, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a státního podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu tvrdíce, že jím byly porušeny jejich základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 12. 6. 2019 č. j. 14 C 61/2000-260 zamítl žalobu o náhradu za živý a mrtvý inventář, jíž se stěžovatel domáhal na vedlejším účastníku zaplacení částky 144 589,90 Kč s příslušenstvím a stěžovatelka částky 89 304,95 Kč s příslušenstvím. Okresní soud zjistil, že původní žalobci, kteří v průběhu řízení zemřeli a jejichž právními nástupci jsou stěžovatelé, byli oprávněnými osobami, jejichž půda a stavby náležející k pile a ke dvoru v O. přešly na stát na základě zápisu ze dne 22. 10. 1948 bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy. Ministerstvo zemědělství rozhodnutím ze dne 18. 11. 1997 č. j. 608/97 určilo, že vedlejší účastník je osobou povinnou k poskytnutí náhrad za odňatý živý a mrtvý inventář mimo jiné náležející k pile v O. a ke dvoru v O. a V. V takovém případě mohli stěžovatelé podle §20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), žádat náhradu v penězích za odňatý živý a mrtvý inventář. Mrtvým a živým inventářem podle §20 zákona o půdě je jen ten inventář, který bezprostředně slouží k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby, jak vyložil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1657/97. Okresní soud se proto zabýval posouzením, zda inventář, za nějž je požadována náhrada, sloužil zemědělské nebo lesnické výrobě, a protože shledal, že nesloužil lesnické výrobě, nýbrž k zajištění pilařského provozu, žalobu zamítl.
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 7. 11. 2019 č. j. 25 Cdo 254/2019-294 potvrdil rozsudek okresního soudu v rozsahu, v němž byl napaden odvoláním. Podle §9 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (dále jen "zákon č. 243/1992 Sb."), v případech, kdy nelze jednoznačně určit, která právnická osoba je povinnou osobou k poskytnutí náhrady za vnesený nebo odňatý živý a mrtvý inventář, rozhodne Ministerstvo zemědělství ve správním řízení, která z nástupnických organizací je povinnou osobou. Takovým rozhodnutím bylo rozhodnutí ze dne 18. 11. 1997 č. j. 608/97, které jako povinnou osobu označilo vedlejšího účastníka. Krajský soud zdůraznil, že v kompetenci Ministerstva zemědělství je jen určit subjekt, s nímž má být jednáno o poskytnutí náhrady. Rozhodnutí ministerstva je závazné jen v určení povinné osoby, nikoli pro posouzení oprávněnosti nároku na náhradu. Nárok na náhradu za inventář je samostatným nárokem a není vázán na nároky na vydání nemovitostí podle §6 odst. 1 zákona o půdě. Právo na vydání všech movitých věcí zákon o půdě neupravuje. Podle §20 daného zákona se vydává jen inventář, který přímo sloužil zemědělské nebo lesnické výrobě. Bývalé zařízení pily včetně zařízení bytového k bezprostřednímu zajištění lesní výroby nesloužilo, proto nešlo o inventář, za který by bylo možno poskytnout náhradu podle §20 zákona o půdě.
4. Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatelů rozsudkem napadeným ústavní stížností. Shledal, že v jeho rozhodovací praxi dosud nebyla řešena otázka vázanosti soudu rozhodnutím Ministerstva zemědělství podle §9 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. ve spojení s §20 zákona o půdě. Uvedl, že úlohou ministerstva je vytvořit oprávněným osobám snazší procesní situaci pro uplatnění nároku tím, že určí subjekt, s nímž má být o náhradě jednáno. V pravomoci Ministerstva zemědělství je jen určení povinné osoby, nikoli rozhodnutí, zda se náhrada přiznává nebo nepřiznává, to náleží do pravomoci soudů. Podle §135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), soud vychází z rozhodnutí ministerstva jen v otázce určení povinné osoby. Nejvyšší soud dále zmínil, že v dovolacím řízení nelze úspěšně zpochybnit skutkové závěry učiněné v nalézacím řízení, proto nemohl přehodnocovat skutkový závěr okresního soudu a krajského soudu, že nešlo o inventář bezprostředně sloužící k zajištění provozu zemědělské či lesní výroby. Po právní stránce přitom soudy vyšly z přiléhavého závěru, že mrtvým a živým inventářem ve smyslu §20 zákona o půdě je jen ten inventář, který bezprostředně slouží k zajištění provozu zemědělské či lesní výroby.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé namítají, že z rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1948 č. j. 31401/48-IX/R-12 a na něj navazujícího zápisu o předání vyplývá, že Ministerstvo zemědělství odňatý majetek posoudilo jako majetek zemědělský, rybniční a lesní. Ze záznamu ze dne 7. 12. 1948 podle stěžovatelů vyplývá, že s převzatým majetkem nebyl převzat žádný průmyslový závod. Stěžovatelé tvrdí, že okresní soud touto listinou provedl důkaz, její význam však ignoroval. Namítají tak vadu v podobě opomenutého důkazu. Podle rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Karlových Varech ze dne 28. 7. 1995 č. j. PÚ 1178/95-203 nebyly právním předchůdcům stěžovatelů vydány nemovitosti v katastrálním území O. s tím, že za budovy jim náleží náhrada. Na základě uvedených rozhodnutí stěžovatelé legitimně očekávali, že za odňatý majetek bude poskytnuta náhrada, což se z velké části též naplnilo ovšem s výjimkou inventáře, který byl odňat spolu s pilou v O. Mrtvý inventář pily O. tvořilo zařízení na zpracování dřeva (rámová pila, cirkulárky, brus na pily, listy do rámové pily, obloukové a ruční pily, sekery, ruční řezačky a raznice - číslovačka) a dopravní zařízení pro svoz dřeva (vozíky, lokomobila, saně na odvoz dříví, žebřinové vozy, kolejky u katru). Uvedené věci podle názoru stěžovatelů sloužily k zajištění lesní výroby.
6. Podle stěžovatelů Nejvyšší soud nepostupoval podle §135 odst. 2 o. s. ř., neboť nevycházel ze správních rozhodnutí zmíněných v bodě 5. a na ně navazujících listin. Se závěry těchto rozhodnutí se z hlediska restitučního zákonodárství nevypořádal, čímž založil nepřezkoumatelnost svého rozsudku. Porušení práva na soudní ochranu stěžovatelé spatřují též v absenci vymezení kritérií, podle nichž se inventář dělí na inventář bezprostředně související se zemědělskou či lesnickou výrobou a na ostatní inventář. Porušení zásady ex favore restitutionis (výkladu ve prospěch restitucí) stěžovatelé spatřují ve způsobu, jakým byl z odňatého majetku vyjmut integrální celek, za nějž soudy náhradu nepřiznaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uplatňují námitky proti zjištění skutkového stavu. Tvrdí, že jimi předložené důkazní prostředky prokazovaly, že pila tvořila součást lesního hospodářství. Dovozují, že při utváření skutkového závěru, že posuzovaný inventář nesloužil bezprostředně k zajištění provozu lesnické výroby, se soudy nevypořádaly se stěžovateli předloženými rozhodnutími a listinami.
10. V prvé řadě Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavní stížností byl napaden toliko rozsudek Nejvyššího soudu. Právní úprava dovolacího řízení přitom Nejvyššímu soudu neumožňuje přehodnocovat skutková zjištění nižších soudů [stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.; ST 45/87 SbNU 905), bod 55.]. Jediným způsobilým dovolacím důvodem je podle §241a odst. 1 o. s. ř. skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Takto vymezený dovolací důvod Nejvyššímu soudu neumožňuje přehodnocování skutkových závěrů, z nichž vychází rozhodnutí odvolacího soudu, což Nejvyšší soud stěžovatelům ve svém rozhodnutí podrobně vysvětlil. Námitky v ústavní stížnosti, v nichž se stěžovatelé vymezují proti správnosti skutkových zjištění okresního soudu a krajského soudu, tudíž nemohou svědčit o žádném pochybení Nejvyššího soudu.
11. K uvedenému lze dodat, že ani Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry, k nimž v procesu dokazování dospěly obecné soudy. Prostor pro zásah Ústavního soudu je dán toliko u zjevných excesů při zjišťování skutkového stavu, mezi něž patří případy, kdy skutková zjištění z provedených důkazů žádným logickým způsobem nelze přijmout. Skutkové závěry, na nichž své právní závěry vystavěly okresní soud a krajský soud, nejsou excesem. V §20 zákona o půdě se zmiňuje lesní výroba. Obecné soudy v základu vycházely z rozlišení lesní výroby a následné dřevozpracující výroby na pile, což je záležitostí výkladu zákona o půdě, nikoli ústavní problematikou. Stěžovatelé toto rozlišení sami vystihují, neboť v ústavní stížnosti za lesní výrobu označují výrobu a hrubé opracování stromové kulatiny. S ohledem na charakter inventáře (pily, cirkulárky, brus na pily, kolejky na přesun kulatiny, lokomobilu, saně na odvoz dřeva atd.) nelze za žádný logický exces označit, že na inventář soudy nahlížely jako na vybavení pilařského závodu (navazující dřevozpracující výrobu), nikoli jako na vybavení pro lesní výrobu. Závěr, že za inventář pro lesní výrobu soudy nepovažovaly vybavení kanceláře a bytu pilaře (skříně, kamna, postel atd.), není třeba pro zjevnost dále rozvádět. Okresní soud zdůrazňoval požadavek, aby inventář bezprostředně sloužil lesní výrobě, a ke skutkovému závěru, že u posuzovaného inventáře tomu tak nebylo, poukazoval i na zápis ze dne 22. 10. 1948, v němž byla pila označena jako přidružený závod k lesní výrobě. Exces při zjišťování skutkového stavu Ústavní soud v posuzované věci nespatřuje, neboť zde jde o logicky přijatelné hodnocení výsledků dokazování, které je doménou obecných soudů, nikoli úkolem Ústavního soudu.
12. Pro posuzovanou věc nemají relevanci úvahy v nálezu ze dne 27. 4. 1999 sp. zn. II. ÚS 94/98 (N 62/14 SbNU 57), na které poukázali stěžovatelé. Daný nález se týkal požadavků na odůvodnění, zda určité nemovitosti (pivovar se sladovnou) spadaly pod §1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, tj. zda jde o obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti. Pro §1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě jsou relevantní jiné okolnosti než pro §20 daného zákona. Zatímco podle §1 odst. 1 písm. b) se posuzují nemovitosti (stavby a budovy), a to z hlediska, zda patří k původní zemědělské usedlosti, podle §20 daného zákona se posuzují movité věci (inventář), a to z hlediska jiného kritéria, totiž zda sloužily zemědělské nebo lesnické výrobě. Poukaz stěžovatelů na hodnocení v daném nálezu ke stavební a hospodářské propojenosti budov tvořících jeden funkční celek tudíž není pro odlišnou úpravu v §20 zákona o půdě relevantní. Již krajský soud stěžovatelům objasnil, že nárok na náhradu za inventář podle §20 zákona o půdě je nárokem samostatným. Žádné porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů pak nebylo způsobeno tím, že se soudy zabývaly splněním těch zákonných podmínek, které se váží právě k náhradě za mrtvý a živý inventář.
13. Ústavní soud nespatřuje neústavnost ani v závěru Nejvyššího soudu, podle něhož z rozhodnutí Ministerstva zemědělství vydaného podle §9 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. soudy při posuzování nároku na náhradu podle §20 zákona o půdě vychází podle §135 odst. 2 o. s. ř. jen při určení povinné osoby, nikoli však při hodnocení existence nároku či jeho výše. Jde o výklad běžného zákona, do něhož nepřísluší Ústavnímu soudu vstupovat. Výklad podaný Nejvyšším soudem přitom respektuje text zákona (podle §9 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. ministerstvo rozhoduje o tom, která z nástupnických organizací je povinnou osobou). Logickým způsobem pak stanovuje rozhraničení mezi tím, z čeho soud podle §135 odst. 2 o. s. ř. ještě vychází, a otázkami, které již rozhodnutí podle §9 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. nepokrývá. Nejvyšší soud podal k §135 odst. 2 o. s. ř. natolik ucelený a srozumitelný výklad, že podložená není ani námitka stěžovatelů o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu