ECLI:CZ:US:2020:4.US.2594.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2594/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti Mirko Möllena, sídlem Barthstrasse 16, Mnichov, Spolková republika Německo, insolvenčního správce dlužnice VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, sídlem Germeringer Strasse 1, Krailling, Spolková republika Německo, podnikající na území České republiky prostřednictvím VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft - organizační složka, sídlem Pražská 636, Dolní Břežany, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, sídlem Šaldova 466/34, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 32 Cdo 2806/2019-555, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2019 č. j. 18 Co 51/2019-519 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. srpna 2018 č. j. 5 C 345/2016-471, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a České republiky - Správy státních hmotných rezerv, sídlem Šeříková 616/1, Praha 5 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 9. 2020, navrhuje stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 3. 2019 č. j. 18 Co 51/2019-519 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 8. 2018 č. j. 5 C 345/2016-471, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, insolvenčního správce dlužnice VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft (dále jen "dlužnice"), proti vedlejší účastnici o zaplacení částky 2 044 248,56 EUR s příslušenstvím. Žalovaná částka měla představovat peněžitou náhradu za uskladnění a ochraňování motorové nafty pro vedlejší účastnici, Českou republiku - Správu státních hmotných rezerv. Uskladňování a ochraňování motorové nafty prováděla dlužnice na základě smlouvy uzavřené dne 30. 4. 2004 mezi vedlejší účastnicí jako ukladatelkou a VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft - organizační složka jako ochraňovatelkou. Stěžovatel má za to, že tato smlouva je absolutně neplatná. I kdyby ale na straně vedlejší účastnice nevzniklo bezdůvodné obohacení z důvodu konkludentně uzavřené smlouvy o ochraňování státních hmotných rezerv, podle stěžovatele by dlužnice měla mít nárok na skladné a cenu ochraňování, jež byly obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k povaze věci, délce a způsobu skladování a ochraňování. Mělo jít o částku vyšší než "poplatek" sjednaný v uvedené smlouvě.
3. Obecné soudy se s argumentací stěžovatele neztotožnily a uvedenou smlouvu za neplatnou nepovažovaly. Pro žalované období říjen 2012 až prosinec 2013 bylo podstatné, že uvedená smlouva byla dne 18. 2. 2010 zcela nahrazena novou smlouvou o ochraňování státních hmotných rezerv, byť označenou jako "Dodatek č. 11" ke smlouvě původní. Tato smlouva obsahovala perfektně označené smluvní strany (jednou z nich byla přímo dlužnice, a nikoli její organizační složka) a nově založila jejich práva a povinnosti. Vyplývá z ní souhlas smluvních stran, aby ochraňování motorové nafty bylo prováděno na území České republiky i Spolkové republiky Německo, a to volně v nadzemních nádržích ochraňovatele za stanovenou cenu.
4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 27. 5. 2020 č. j. 32 Cdo 2806/2019-555 částečně jako vadné a ve zbývajícím rozsahu jako nepřípustné. Stěžovatel byl podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu povinen v dovolání vymezit, které předpoklady přípustnosti dovolání z hledisek podle §237 občanského soudního řádu považuje za splněné, této povinnosti ovšem nedostál. U otázky, zda může organizační složka podniku zahraniční právnické osoby, resp. její vedoucí, zavazovat tuto právnickou osobu k jednání v zahraničí, a v části, v níž namítá nesprávnost použití §570 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen "občanský zákoník") na uzavření "Dodatku č. 11", stěžovatel neuvedl, který ze dvou předpokladů přípustnosti, jež uvedl v úvodu dovolání, u každé z nich uplatňuje.
5. Dále stěžovatel formuloval otázku, zda se na jednání vedoucího organizační složky zahraniční právnické osoby vztahuje §15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen "obchodní zákoník"). Požadavek, aby v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ale podle Nejvyššího soudu není naplněn, jestliže pro řešení určité právní otázky dovolatel vymezil více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují). Právě tak tomu mělo být v případě uvedené otázky. Přípustnost dovolání stěžovatel vymezil tak, že "došlo k jistému překrytí dovolacích důvodů', kdy jsou současně naplněny dovolací důvody spočívající v dosud neřešené otázce hmotného práva, i spočívající v jejím řešení způsobem, který se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu". Nejvyšší soud navíc zdůraznil, že na stěžovatelem předložené otázce napadené rozhodnutí ani nemělo spočívat, neboť výkladem §15 obchodního zákoníku v poměrech posuzované věci se městský soud nezabýval.
6. Přípustnost dovolání neměla založit ani otázka, zda je relevantní uplynutí či neuplynutí promlčecí doby pro uplatnění námitky relativní neplatnosti smlouvy, při níž se podle stěžovatele měl městský soud odchýlit od ustálené praxe dovolacího soudu. V souvislosti s námitkami, že městský soud se nezabýval předloženými důkazy a že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neměla být formulována žádná otázka procesního práva, a úspěšně nebylo možné napadnout ani samotné hodnocení důkazů.
III.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel je přesvědčen, že dovolání splňovalo zákonem stanovené náležitosti. Z dovolání bylo zřejmé, že otázka, zda může organizační složka podniku zahraniční právnické osoby, resp. její vedoucí zavazovat k jednání v zahraničí, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. U otázky, zda se na jednání vedoucího organizační složky vztahuje §15 obchodního zákoníku, stěžovatel v dovolání popsal postavení vedoucího organizační složky s odkazem na příslušnou právní úpravu a judikaturu, k čemuž dodal, že v této části řešené právní otázky se obecné soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Současně uvedl, že v části řešené právní otázky je naplněn i dovolací důvod, kdy tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Nejvyšší soud sice označil dovolání stěžovatele v této části za vadné, do jisté míry se s uvedenou otázkou ale sám vypořádal, když uvedl, že citovaná soudní rozhodnutí se jí nezabývají. I v této části tak bylo možné dovolání projednat. Zákon nikde nestanoví, jak má po formální stránce dovolání vypadat z hlediska umístění jeho jednotlivých náležitostí v textu samotného dovolání.
8. U námitky nemožnosti použití §570 občanského zákoníku stěžovatel připouští, že se mohl dopustit formálního pochybení, podle §242 odst. 3 občanského soudního řádu byl ovšem Nejvyšší soud povinen přihlédnout i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jednou z vad bylo, že se obvodní soud nezabýval důkazem - odstoupením od smlouvy, které bylo učiněno vedlejší účastnicí v roce 2007, ani námitkou, že v takovém případě došlo k bezdůvodnému obohacení. Rozsudek městského soudu, který na tyto námitky nereagoval, je nesrozumitelný, nelogický a nepřezkoumatelný. Za vadu řízení stěžovatel dále označil, že obsah listin založených ve spisu neodstranil pochybnosti, co do vůle stran a že obvodní soud nepřistoupit k stěžovatelem navrhovanému výslechu svědků. Nejvyšší soud měl pochybit i tím, že se nezabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudků soudů nižších stupňů, ani poukazem na neuplynutí promlčecí doby a na odlišnost absolutní neplatnosti a relativní neplatnosti právního úkonu.
IV.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
9. Pro účely tohoto řízení si Ústavní soud vyžádal spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 5 C 345/2016 a vyzval účastníky řízení a vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
10. Nejvyšší soud, městský soud a obvodní soud ve svých vyjádřeních z 21. 10. 2020, 13. 10. 2020 a 21. 10. 2020 plně odkázaly na obsah napadených rozhodnutí. Městský soud nad rámec dodal, že pokud jde o stěžovatelem tvrzené nevypořádání se s odstoupením od smlouvy, k němuž mělo dojít v roce 2007, pro rozhodnutí bylo podstatné, že v rozhodném období bylo plněno na základě platné smlouvy. K bezdůvodnému obohacení tak nemohlo dojít. Rovněž se měl městský soud vypořádat s námitkou, že obvodní soud řádně neoznačil judikaturu, podle které rozhodl.
11. Správa státních hmotných rezerv se ve svém vyjádření ze dne 22. 10. 2020 podrobně vyjádřila zejména k otázce platnosti smlouvy, na jejímž základě dlužnice uskladňovala a ochraňovala motorovou naftu, a reagovala také na argumentaci stěžovatele obsaženou v dovolání. Dovolání mělo být odmítnuto v souladu s občanským soudním řádem, přičemž dovolací soud se měl vypořádat se stěžovatelem uplatněnými námitkami. Protože stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ústavní stížnost by měla být odmítnuta jako nepřípustná.
12. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli, který ve své replice ze dne 12. 11. 2020 setrval na námitce, že obecné soudy pochybily, nezabývaly-li se důkazem - odstoupením od smlouvy a nepřijaly-li odpovídající závěr o platnosti či neplatnosti smlouvy. Pokud obvodní soud ve svém rozsudku odkazuje na judikaturu, kterou neuvádí, a městský soud se s touto skutečností vypořádá tak, že učiní vlastní právní posouzení, jde o projev svévole, který podkopává důvěru v právo a soudní rozhodování. Podle stěžovatele je vyjádření vedlejší účastnice, kromě poslední části, spíše polemikou s obsahem dovolání. Vše podstatné uvedl v ústavní stížnosti.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem. Na posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudkům krajského soudu a obvodního soudu nemá vliv, že dovolání bylo (kromě částečného odmítnutí pro nepřípustnost) zčásti (ve vztahu k některým námitkám) odmítnuto pro vady. Tato skutečnost ale může mít význam pro uplatnění těchto námitek v řízení o ústavní stížnosti. Námitky, jež nebyly v dovolání řádně uplatněny, totiž nemůže s ohledem na jejich materiální nepřípustnost projednat ani Ústavní soud [srov. např. nález ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367)].
VI.
Vlastní posouzení
14. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřeními účastníků a vedlejší účastnice řízení a obsahem příslušného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
16. Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky směřující k posouzení náležitostí dovolání a jeho přípustnosti, které provedl v napadeném usnesení dovolací soud, a to z toho hlediska, zda tímto rozhodnutím nedošlo k odepření přístupu stěžovatele k dovolacímu soudu. Ústavní soud neshledal takovéto pochybení dovolacího soudu u otázek, u nichž bylo stěžovateli vytčeno nevymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jde o náležitost dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu, jejíž opomenutí brání (v příslušné části) věcnému posouzení dovolání. U otázky použitelnosti §15 obchodního zákoníku na jednání vedoucího organizační složky by navíc ani případné pochybení dovolacího soudu nemělo význam pro výsledek řízení, neboť tato otázka nebyla podstatná pro rozhodnutí městského soudu. Dovolací soud se řádně vypořádal i s uplatněnými námitkami vad řízení, vysvětlil, že tyto námitky nemohou založit přípustnost dovolání, jakož i to, že ani ve zbytku nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Podle Ústavního soudu se dovolací soud při posouzení dovolání nedopustil svévole ani jiného vybočení ze záruk spravedlivého procesu.
17. Vůči napadeným rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu lze vztáhnout námitky stěžovatele o vadách řízení, ani v tomto rozsahu však nelze ústavní stížnosti přisvědčit. Stěžovatel uvedenými námitkami relevantně nezpochybňoval stěžejní závěr těchto soudů, že v období říjen 2012 až prosinec 2013, jehož se týkal žalobou uplatňovaný nárok, se smluvní vztahy mezi dlužnicí a vedlejší účastnicí řídily novou smlouvou, uzavřenou jako "Dodatek č. 11" k původní smlouvě. Bylo tak možné uzavřít, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a v podrobnostech postačí odkázat na příslušné části jejich odůvodnění.
18. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu