ECLI:CZ:US:2020:4.US.261.20.1
sp. zn. IV. ÚS 261/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného JUDr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1 - Staré Město, proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2019 č. j. 30 Cdo 2715/2019-196, výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2019 č. j. 39 Co 346/2018-172 a výroku III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. července 2018 č. j. 26 C 52/2017-125, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") o stěžovatelově žalobě proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 1 240 000 Kč s příslušenstvím jako náhradě nemajetkové újmy způsobené jednak dlouhotrvajícím soudním řízením, a dále vydáním nezákonného rozhodnutí v trestním řízení, v němž byl stěžovatel v postavení poškozeného. Tato částka byla tvořena jednak částkou 990 000 Kč - nárok z titulu odčinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem policejního orgánu spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení a dále se v řízení domáhal v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí částky 250 000 Kč, sestávající jednak z částky 100 000 Kč z titulu odčinění újmy způsobené odepřením práv oběti trestného činu, jednak z částky 150 000 Kč z titulu odčinění újmy způsobené samotným nezákonným rozhodnutím. Nepřiznání tohoto nároku v řízení před obecnými soudy je předmětem ústavní stížnosti.
3. V původním řízení bylo vydáno rozhodnutí o odložení trestní věci, které zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13, v němž shledal, že odložením trestní věci došlo k porušení ústavního práva stěžovatelů (mezi nimiž však stěžovatel nebyl a tento prostředek nevyčerpal) na účinné vyšetřování. Po provedeném dokazování obvodní soud uložil napadeným rozsudkem vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 67 375 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku žalobu zamítl. Co se týče částky 250 000 Kč za nezákonné rozhodnutí, dospěl obvodní soud v odůvodnění svého rozsudku k závěru, že v této je již stěžovatelův nárok promlčen a že zjištěné okolnosti nedokládají, že by vznesená námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, neboť stěžovateli nic nebránilo podat žalobu dříve. Naproti tomu nárok na odškodnění za dlouhotrvající řízení (990 000 Kč) byl podle obvodního soudu zčásti důvodným, neboť ke dni vydání napadeného rozsudku řízení trvalo 7 let a 6 měsíců. Po vyhodnocení všech klíčových kritérií pak dospěl k závěru o přiměřenosti výše uvedené částky.
4. Proti uvedenému rozsudku obvodního soudu podali stěžovatel i vedlejší účastnice odvolání, na jehož základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozhodnutím tento rozsudek změnil tak, že konstatoval, že v dané trestní věci došlo k porušení stěžovatelova práva na projednání v přiměřené lhůtě. Nárok na peněžité odškodnění za nepřiměřenou délku trestního řízení však zamítl (pozn. - tento nárok není předmětem řízení v posuzované věci). Odvolací soud se plně ztotožnil s argumentací týkající se promlčení nároku v částce 250 000 Kč. Za rozhodující pro běh promlčecí lhůty je okamžik doručení nálezu Ústavního soudu právní zástupkyni stěžovatele. Bylo její profesionální odpovědností stěžovatele na tento nález upozornit. V části týkající se odškodnění za nepřiměřenou délku trestního řízení dospěl městský soud k závěru, že peněžité odškodnění není v dané věci vhodným způsobem odškodnění, neboť o nároku poškozených nemusí být v trestním řízení vůbec rozhodnuto a stěžovateli nic nebránilo domáhat se svého nároku proti údajným pachatelům jinou právní cestou.
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudek městského soudu v části týkající se nároku na odškodnění za dlouhotrvající řízení (v požadované výši 922 625 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 3. 2017 do zaplacení) a věc vrátil městskému soudu k novému rozhodnutí. Ve zbývající části, která je předmětem nynější ústavní stížnosti, pak nárok stěžovatele na odškodnění (za nezákonné rozhodnutí) ve výši 250 000 Kč zamítl. V této části obvodní soud i městský soud při zamítnutí nároku postupovaly dle Nejvyššího soudu správně, protože stěžovatel nevyužil možnosti podat ústavní stížnost proti tvrzeným nezákonným rozhodnutím, pročež mu nepřísluší odškodnění, neboť nevyužil dostupných prostředků k jeho zrušení podle §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Oproti jejich závěrům pak konstatoval, že subjektivně určený počátek promlčecí lhůty je navíc nutno počítat od okamžiku, kdy se o ní stěžovatel dozvěděl, což nebylo v okamžiku doručení nálezu Ústavního soudu, nýbrž v okamžiku vydání nezákonného rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel považuje Nejvyšším soudem provedený výklad §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. za extrémně rozporný s principy spravedlnosti, nerespektující navíc jeho znění a smysl. Stěžovatel je toho názoru, že mezi prostředky, jež je povinen vyčerpat pro přiznání nároku, nespadá ústavní stížnost, neboť jejím prostřednictvím se posuzuje zákonnost rozhodnutí. Zrušení nezákonného rozhodnutí Ústavním soudem se přitom podepsalo rovněž v právním postavení stěžovatele, který současně namítá, že uplatnění zásady subsidiarity provedené Nejvyšším soudem přitom ze zákona ani z Listiny nevyplývá. Nepodložený je rovněž závěr, že se stěžovatel nemůže domáhat "posunutí" počátku promlčecí lhůty. Dovolací soud tak nad rámec zákona a Listiny rozšiřuje podmínky, za nichž přiznává dotčeným osobám kompenzaci. Takovým postupem je rovněž znevýhodněn oproti jiným poškozeným. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně určily počátek běhu promlčecí lhůty od okamžiku, kdy se o zrušení nezákonného rozhodnutí dozvěděla právní zástupkyně stěžovatele z předchozího trestního řízení. Toto zastoupení však skončilo (pravomocným odložením věci) a stěžovatel již tedy nebyl v tomto okamžiku zastoupen na základě předchozí plné moci. V takové situaci bylo rozhodné, kdy se o zrušení nezákonného rozhodnutí dozvěděl stěžovatel.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Žádné takové vady Ústavní soud v dané věci neshledal.
10. Jak bylo shora uvedeno, ústavní stížnost směřuje jen proti shora uvedeným částem rozhodnutí obecných soudů, ve kterých již bylo o nárocích stěžovatele pravomocně rozhodnuto o jeho nároku za odškodnění za nezákonné rozhodnutí ve výši 250 000 Kč a proti kterým namítá (zejména vůči závěrům zamítavé části rozsudku Nejvyššího soudu) neústavní výklad příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., tj. zejména jeho §8 odst. 3 a §32. S argumentací stěžovatele (viz sub 5) se však Ústavní soud neztotožnil.
11. Ústavní dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů, a zejména pak zamítavý výrok rozsudku Nejvyššího soudu, jsou založeny na přiléhavém výkladu příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., vypořádávají srozumitelně a logicky jednotlivé námitky stěžovatele (obdobné jako v ústavní stížnosti) a nelze je považovat na ústavně nekonformní. Stejně tak právní závěry obecných soudů založené na respektování odlišností v právním postavení stěžovatele (ten nevyužil všech právních prostředků obrany, jak to vyžaduje §8 odst. 3 uvedeného zákona) a dalších osob (poškozených stejnou trestnou činností, které tak postupovaly), které byly postiženy nezákonným jednáním i postupem orgánů činných v trestním řízení, jak to konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475) - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz.
12. Námitku promlčení v posuzované věci vypořádaly obecné soudy podle znění a smyslu příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Přiznání nároku na odškodnění za nezákonné rozhodnutí je postaveno na zásadě vigilantibus iura scripta sunt. Zákon č. 82/1998 Sb. přitom v §8 odst. 3 výslovně uvádí podmínku uplatnění všech procesních prostředků (vyjma obnovy řízení), tedy včetně oprávněných prostředků, na jejichž základě nelze přezkoumat všechna zákonná pochybení, nýbrž toliko specifická z hlediska ochrany ústavnosti a zákonnosti (např. ústavní stížnost, dovolání apod.). Podle Ústavního soudu jde o legitimní podmínku naplňující obsah základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 3 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny, odkazujícím na zákon, který má stanovit podmínky a (nejen) podrobnosti pro uplatnění tohoto základního práva.
13. V důsledku toho, co bylo shora uvedeno, tak rovněž nemohlo dojít k posunu počátku běhu promlčecí lhůty podle §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a stěžovatelův nárok je tedy třeba považovat za promlčený. S ohledem na výše uvedené je pak třeba považovat za nepodstatné námitky týkající se řádnosti doručení nálezu Ústavního soudu a stěžovatelova zastoupení. To jsou pak otázky, se kterými se Nejvyšší soud ve svém rozsudku dostatečně vypořádal (viz zejména body 19 až 36) a Ústavní soud na ně v plném rozsahu odkazuje, aniž by považoval za potřebné se k nim, s ohledem na okolnosti posuzované věci, dále vyjadřovat.
14. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu