ECLI:CZ:US:2020:4.US.2624.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2624/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. června 2020 č. j. 101 Co 388/2019-1117 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. srpna 2019 č. j. 11 Nc 6024/2016-915, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a M. P. a nezletilého Z. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 12 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele (dále též "otec") na snížení výživného pro nezletilého druhého vedlejšího účastníka (dále též "nezletilý" nebo "syn") [výrok I.], uložil mu povinnost přispívat na výživu nezletilého syna částkou 33 000 Kč měsíčně splatnou vždy do 15. dne každého kalendářního měsíce předem, a to částkou 13 000 Kč poštovní poukázkou k rukám první vedlejší účastnice jako matky (dále též "matka") a 20 000 Kč na účet nezletilého pro tvorbu budoucích úspor nezletilého, a to od 1. 9. 2019 (výrok II.). Okresní soud změnil II. výrok rozsudku tohoto soudu ze dne 28. 2. 2018 č. j. 11 Nc 6024/2016-172 ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 11. 10. 2017 č. j. 26 Co 214/2017-201 (výrok III.). Výrokem IV. okresní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil změnou poměrů všech účastníků řízení.
3. Rozsudek okresního soudu napadli stěžovatel a první vedlejší účastnice odvoláním. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 6. 2020 č. j. 101 Co 388/2019-1117 byl rozsudek okresního soudu ve II. výroku změněn tak, že výživné pro nezletilého se otci zvyšuje s účinností od 1. 6. 2019. Ve zbylém rozsahu výroku II. byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od 1. 6. 2019 do 30. 6. 2020 ve výši 39 000 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky do 31. 12. 2020. Výrokem III. krajský soud rozhodl, že rozsudek okresního soudu se ve výroku I. a III. potvrzuje a výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem a krajským soudem. Krajský soud dovodil, že rozhodnutí okresního soudu je věcně správné jak ohledně návrhu otce na snížení výživného, tak ohledně návrhu matky na zvýšení výživného. Krajský soud neshledal důvody pro to, aby v důsledku přiznaného invalidního důchodu pro invaliditu prvního stupně výživné otci snižoval. Poukázal na to, že otec je nadále velmi majetným člověkem, nadále vykonává funkci jednatele ve třech obchodních společnostech, spojenou s nárokem na odměnu. Vlastní řadu lukrativních nemovitostí v P., může za každý z bytů získávat nájemné minimálně ve dvojnásobné výši, než fakticky uváděl. Otci odpadla vyživovací povinnost k matce nezletilého ve výši 70 000 Kč měsíčně. Takto zjištěná změna poměrů na straně účastníků podle krajského soudu a také okresního soudu odůvodňuje zvýšení výživného pro nezletilého o částku 3 000 Kč měsíčně. Nezletilý má právo podílet se na životní úrovni otce i v době, kdy je v péči matky. Vzhledem k nástupu na druhý stupeň základní školy jeho potřeby vzrostly. Otec nezletilému nezajišťuje bydlení jako v době předchozího soudního rozhodování, toto hradí matka ze svých výlučných příjmů, tím se náklady na výživu nezletilého zvyšují. Okresní soud správně podle krajského soudu zhodnotil, že na situaci otce je třeba stále nahlížet tak, že v minulosti se bez vážného důvodu vzdal majetku značné hodnoty, zejména podílů v obchodních společnostech, historických motorových vozidel a částky ve výši 14 480 000 Kč, majetku, z něhož by měl možnost výživné pro nezletilého nadále hradit. Žádala-li matka, aby výživné pro nezletilého bylo zvýšeno celkem na částku 60 000 Kč měsíčně, z toho k rukám matky ve výši 30 000 Kč a z důvodu inflace na spořicí účet nezletilého dalších 30 000 Kč, krajský soud pro takové zvýšení výživného vzhledem k dosud nevypořádanému společnému jmění rodičů a sporům o určení vlastnického práva k nemovitostem, jež mají v podílovém spoluvlastnictví, neshledal důvody. Krajský soud však na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že je namístě výživné pro nezletilého zvýšit již od doby, kdy otci odpadla vyživovací povinnost k matce, tedy s účinností od 1. 6. 2019.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nemá dostatek finančních prostředků k zajištění výživného pro svého syna v takové výši, v jaké mu tuto povinnost ukládá soud. Stěžovatel uvádí, že v důsledku svého špatného zdravotního stavu již není schopen řádně a efektivně pracovat, proto byl nucen převést obchodní podíl v obchodní společnosti A, a obchodní společnosti B, na svého syna D., který nyní tyto společnosti řídí a také z nich má veškerý profit. Stěžovatel byl uznán částečně invalidním, neboť po prodělané totální výměně kolenního kloubu trpí silnými bolestmi, které mu znemožňují původní činnosti. To byl i důvod, proč opustil aktivní podnikání a toto přenechal synovi. Zdravotní stav stěžovatele je natolik vážný, že již není schopen psychicky ani fyzicky vést tyto společnosti, a vzhledem k těmto okolnostem byl rovněž stěžovateli přiznán invalidní důchod třetího stupně, s jeho každodenními záležitostmi mu pomáhá jeho syn M., který zároveň financuje stěžovatelovo bydlení, neboť sám stěžovatel není schopen ze svého nedostatečného příjmu toto pokrýt.
5. Stěžovatel namítá, že tvrzení matky o výši jeho příjmů nejsou ničím podložena. Stěžovatel se již nepodílí na chodu společností v rozsahu jako dříve, plní výlučně poradenskou činnost svému synovi, případně občas jede s nákladním vozem se zbožím. Stěžovatel poukazuje na to, že většina nemovitostí, o které probíhá dosud soudní spor, je zatížena jednak exekucemi a také žalobami díky postoji matky, tyto nemovitosti jsou prázdné, neboť stěžovatel s ohledem na omezení s nakládáním v důsledku nařízené exekuce je nemůže pronajímat. Matka a soudy ignorují závěry obsažené v daňových přiznáních a snaží se navodit dojem, že podaná přiznání neodpovídají reálným příjmům stěžovatele. Stěžovatel poukazuje na to, že v průběhu řízení před okresním soudem zahájila finanční správa kontrolu zaměřenou výlučně na nájmy, zatím bylo shledáno, že příjmy odpovídají údajům vykázaným v přiznání. Stěžovatel poukazuje na nesprávný názor matky, že příjmem je veškeré plnění z nájmu bez odečtení nákladů na dosažení nájmu vynaložených a bez odečtení daňových povinností. Při stanovení výživného by se podle stěžovatele mělo vycházet z reálných příjmů z nájmů tj. odečtených o náklady a daňové povinnosti. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na účelovost jednání matky. Stěžovatel dále poukazuje na to, že v důsledku dlouhodobého jednání matky, jejích pomluv, byla značným způsobem poškozena jeho důstojnost, čest, dobrá pověst a jméno. Stěžovatel dále namítá, že soudy se měly zabývat tím, zda jsou skutečně pravdivé majetkové poměry matky, případně k čemu slouží výživné, kterého se matka dožaduje, neboť je zde riziko že by výživné mohlo sloužit k financování soudních sporů. Tvrzení matky o jejích majetkových poměrech nejsou podle stěžovatele pravdivá. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele nepřezkoumatelná pro nedostatek odůvodnění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), všechna zde odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele je však jen pokračující polemikou s dostatečně odůvodněnými závěry obou obecných soudů, které již ve věci rozhodovaly, přičemž stěžovatelovy argumenty jsou prakticky totožné s těmi, které stěžovatel již uplatnil v řízení před těmito soudy.
11. V posuzované věci stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů o výživném, které je povinen platit na svého nezletilého syna. Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí stanovících výživné.
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že základem rodičovské odpovědnosti je povinnost každého z rodičů zajistit svému dítěti uspokojení jeho odůvodněných potřeb. Uvedenou skutečnost musí mít rodič na zřeteli i za situace, kdy s nezletilým dítětem nežije ve společné domácnosti a rozhoduje se o změně ve svých osobních a pracovních vztazích (srov. usnesení ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1144/17).
13. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že oba obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly a při svém rozhodování vycházely z judikatury Ústavního soudu. Při posuzování existence vyživovací povinnosti stěžovatele se zabývaly konkrétními okolnostmi daného případu. Zohlednily zejména skutečnost, že stěžovatel je nadále velmi majetným člověkem a že došlo k významné změně poměrů účastníků, zejména u nezletilého, jehož potřeby vzrostly, přičemž současně stěžovateli odpadla vyživovací povinnost k matce nezletilého. Oba soudy shodně dovodily, že na situaci stěžovatele je třeba stále nahlížet tak, že v minulosti se bez vážného důvodu vzdal majetku značné hodnoty, z něhož by měl možnost výživné pro nezletilého nadále hradit (blíže viz bod 3. shora).
14. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že z napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že tvrzení stěžovatele, že pobírá invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, bylo v průběhu odvolacího řízení vyvráceno sdělením České správy sociálního zabezpečení, která uvedla, že stěžovatel pobírá invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně.
15. Zjištěná změna poměrů na straně účastníků podle rozhodnutí obou soudů odůvodňuje zvýšení výživného pro nezletilého o částku 3 000 Kč měsíčně. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci bylo toto rozhodnutí obecných soudů odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Přehodnocovat jejich závěry Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud připomíná, že do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li opět ke změně poměrů.
16. Okresní soud i krajský soud se pečlivě zabývaly námitkami stěžovatele a svá rozhodnutí srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Jejich argumentaci rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny či Úmluvy, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
17. Námitky stěžovatele ohledně porušení čl. 7 odst. 1 Listiny, upravujícího nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, upravujících právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti a dále právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, jakož i čl. 12 odst. 1 Listiny, upravujícího nedotknutelnost obydlí, neshledal Ústavní soud případnými, neboť tato práva nemohla být rozhodnutím obou soudů o stanovení výživného nijak dotčena.
18. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu