ECLI:CZ:US:2020:4.US.2672.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2672/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky K. R., zastoupené Mgr. Veronikou Kostkovou, advokátkou, sídlem Nové náměstí 1370/17, Praha 22 - Uhříněves, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. června 2020 č. j. 13 Co 56/2020-416 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. srpna 2019 č. j. 0 P 607/2018-384, 70 P a Nc 259/2019, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a 1. nezletilého O. R. a 2. A. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv podle čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i jí napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") výrokem I v záhlaví uvedeného rozsudku zamítl návrh matky na schválení právního jednání, spočívajícího ve výpovědi smlouvy o stavebním spoření ze dne 28. 3. 2019 č. 6050754801 vedené u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., a to včetně výplaty naspořených finančních prostředků 1. vedlejšího účastníka (dále též "nezletilý"), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Okresní soud konstatoval, že matka jako zákonná zástupkyně nezletilého vypověděla předmětnou smlouvu o stavebním spoření, kde ke dni 31. 12. 2018 bylo naspořeno 66 625,83 Kč, a požádala o výplatu naspořených finančních prostředků, které chtěla použít na rekonstrukci dětského pokoje v bytě v jejím vlastnictví a vybavení tohoto pokoje pro nezletilého a jeho bratra. K dohodě rodičů nedošlo, neboť 2. vedlejší účastník (dále též "otec") nesouhlasil s výpovědí a trval na tom, aby bylo pokračováno ve spoření pro nezletilého, přičemž sám na spoření začal opětovně přispívat 500 Kč měsíčně od června 2019; předtím rodiče, kteří žili spolu do roku 2016, hradili spoření ze společných peněz. Otec požadoval, aby naspořené finanční prostředky byly vyplaceny nezletilému až v době jeho zletilosti, aby je mohl použít například na studium. Okresní soud dospěl k závěru, že není možno dovodit, že by návrh matky byl v zájmu nezletilého. Matka již v minulosti rekonstruovala byt, kde byl zajištěn dětem vybavený dětský pokoj, šlo sice o nájemní byt, nicméně investované finanční prostředky byly matce vráceny. Děti tedy takto měly zajištěno bydlení, a rozhodla-li se matka zakoupit si byt do jejího vlastnictví, bylo to jen její rozhodnutí, a není možno dovodit, že by finanční prostředky nezletilého musely být použity na rekonstrukci a vybavení tohoto bytu, kterého on sám není spoluvlastníkem, a aby vybavení bylo použito nejen pro něj, ale i pro jeho bratra. Vzhledem k tomu, že jde o výlučné naspořené prostředky nezletilého, a rodiče nejsou schopni se dohodnout, okresní soud dospěl k závěru, že je v zájmu nezletilého, aby bylo pokračováno ve spoření a naspořené finanční prostředky byly nezletilému vyplaceny v době nabytí jeho zletilosti a použity pro jeho potřeby.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud doplnil dokazování mimo jiné o výslech nezletilého, který se k věci vyjádřil tak, že peníze by chtěl nechat na stavebním spoření a využít po zletilosti, kdy by si chtěl udělat řidičský průkaz, něco si koupit a něco dát bratrovi. Též krajský soud dospěl k závěru, že právní jednání (výpověď smlouvy o stavebním spoření) není nezbytné a v zájmu nezletilého, jelikož zjištěná finanční situace rodiny není takového rázu, aby stavební spoření nezletilého muselo být zrušeno, přičemž důležitým, byť nikoliv jediným hlediskem při rozhodování je i negativní stanovisko třináctiletého nezletilého.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že další spoření za stejných podmínek není pro nezletilého výhodné a naspořená částka nebude v takové výši, v jaké by byla v případě uzavření nové a výhodnější smlouvy. Nevzaly v potaz zájem nezletilého, který by byl naplněn schválením právního jednání, které by vedlo k rekonstrukci dětského pokoje nezletilého a jeho bratra a k přispění ke komfortu nezletilých při jejich přípravě na budoucí povolání a dalšího rozvíjení dovedností a schopností nezletilého, ale i jeho bratra. Stěžovatelka byla nucena rekonstrukci dětského pokoje pro nezletilé financovat z finančních prostředků, které si zapůjčila od svých rodičů, a z finančních prostředků, které měla operativně k dispozici. Ačkoliv stěžovatelka v odvolacím řízení specifikovala svůj návrh v intencích plateb, které již ve prospěch rekonstrukce nezletilých provedla, krajský soud, ač seznámen rovněž se skutečností, že právě matka založila i druhému nezletilému synovi spoření, ani tomuto návrhu matky nevyhověl a po přednesení závěrečných návrhů si usmyslel, že s ohledem na věk nezletilého doplní dokazování o jeho výpověď. Stěžovatelka má za to, že nezletilý byl zbytečně přítomen u krajského soudu, když své přání mohl projevit v mnohem pro něho přívětivějším prostředí u příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Výpověď nezletilého v podstatě potvrdila tvrzení matky, když nezletilý uvedl, že se s otcem dohodli, že stavební spoření ve prospěch nezletilého bude ukončeno až s dovršením jeho zletilosti, s tím, že polovinu naspořené částky daruje bratrovi. Stěžovatelka si je rovněž vědoma, že naspořené finanční prostředky jsou výlučným vlastnictvím nezletilého, avšak z hlediska proporcionality převažuje zájem a právo nezletilého na spokojené dětství a rodinný život, jehož další vývoj byl poznamenán přístupem obecných soudů, které ignorovaly námitky a tvrzení matky o potřebnosti výplaty peněžních prostředků.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska práva na soudní ochranu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů mimo jiné i ve věcech rozhodování o schválení právních jednání za nezletilé. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky, případně nezletilého, a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
9. Rozhodnutí obecných soudů vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Oba obecné soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o schválení předmětného právního jednání. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnily, přičemž s ohledem na skutková zjištění (mimo jiné i s ohledem na výslech samotného nezletilého) lze z ústavního hlediska akceptovat právní závěr obecných soudů, že předmětné právní jednání (výpověď smlouvy o stavebním spoření) není z hlediska nejlepšího zájmu nezletilého nezbytné.
10. Závěrem lze k vzneseným skutkovým námitkám uvést, že se stěžovatelka ve skutečnosti domáhá zejména opětovného revizního zhodnocení provedených důkazů tak, aby to odpovídalo jejímu vlastnímu hodnocení, které je od závěrů obecných soudů odlišné. K takovému postupu však není Ústavní soud povolán, jelikož pro jeho činnost platí zásada minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů. Ústavní soud v posuzované věci žádný neústavní exces neshledal.
11. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o vhodnosti a účelnosti předmětného návrhu matky. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
12. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu