ECLI:CZ:US:2020:4.US.2705.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2705/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků domu X, zastoupeného Mgr. et Bc. Ivou Jónovou, advokátkou, sídlem Bozděchova 97/2, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. června 2020 č. j. 10 Co 202/2019-964, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Renaty Szmolenové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 29. 5. 2019 č. j. 7 C 114/2016-858 Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") rozhodl o žalobě stěžovatele o zaplacení částky 25 102 Kč tak, že žalobě co do částky 1 656 Kč vyhověl (výrok I.) a ve zbytku žalobu zamítl jako nedůvodnou (výrok II.). V žalobě stěžovatel požadoval na vedlejší účastnici zaplacení částky 2 484 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení z titulu dlužného nájemného nebytových prostor za rok 2013 (12x 207 Kč), částky 546 Kč s tam specifikovaným poplatkem z prodlení z titulu vyúčtovaného nedoplatku služeb spojených s užíváním bytové jednotky vedlejší účastnice za rok 2014, částky 20 495 Kč s tam specifikovaným poplatkem z prodlení z titulu vyúčtovaného nedoplatku stejných služeb za rok 2015 a částky 1 577 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení z titulu služeb spojených s užíváním nebytového prostoru vedlejší účastnicí za rok 2015. Okresní soud při zjišťování skutkového stavu vyšel mimo jiné ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce Ing. Milana Fialy, znalce z oboru Ekonomika, ceny a odhady se zvláštní specializací úhrady nákladů za poskytované služby v oblasti dodávek, tepla, teplé užitkové vody a studené vody, úhrady a rozúčtování služeb poskytovaných při užívání bytu a nebytových prostorů, úhrady a rozúčtování příspěvků na činnost správy domu a pozemku, a po rozsáhlém dokazování dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v rozsahu žalobního požadavku na zaplacení částky 1 656 Kč spojeného s dluhem úhrad nájemného části společných prostor v domě (sklepa) za měsíce květen až prosinec 2013 (8x 207 Kč). Zbylý žalobní nárok je dílem promlčen (nájemné sklepa za leden až duben 2013) a dílem (jde-li o vyúčtování služeb za roky 2014 a 2015) nebylo vyúčtování provedeno v souladu s platnými právními předpisy, neobsahuje veškeré předepsané náležitosti, takže vedlejší účastnici na základě těchto vyúčtování nevznikla povinnost žalovaný nárok "vyúčtovaných" služeb hradit. Okresní soud dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit státem zálohované náklady řízení (výrok III.) a převážně neúspěšnému stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 18 848,60 Kč (výrok IV.).
3. Rozsudek okresního soudu napadli oba účastníci odvoláním. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. změněn tak, že žaloba o zaplacení další částky 414 Kč se zamítá; jinak byl v tomto výroku a ve výroku II. rozsudek potvrzen (výrok I.). Výrokem II. byla účastníkům uložena povinnost zaplatit státu - okresnímu soudu zálohované náklady řízení, a to stěžovateli ve výši 39 251 Kč, vedlejší účastnici ve výši 2 066 Kč. Stěžovateli byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před okresním soudem ve výši 24 660 Kč (výrok III.). Dále byla stěžovateli uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 7 150 Kč (výrok IV.). Krajský soud shledal závěry okresního soudu správnými, pouze s výjimkou doby, po kterou nelze přiznat stěžovateli nájemné z nebytových prostor s ohledem na vedlejší účastnicí uplatňovanou námitku promlčení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že znalecký posudek Ing. Fialy nevychází ze skutečného stavu zjištěného na místě ohledání, kde tento znalec vůbec nebyl, přičemž jeho tvrzení jsou také v rozporu se zákonem. Stěžovatel proto namítl podjatost znalce, neboť objektivní skutečnosti znalec nemohl ověřit pouze tak, že by byly na místě ohledání a získání vstupních údajů přítomny obě strany sporu. Soud však námitku podjatosti neuznal.
5. Stěžovatel uvádí, že nechal zpracovat vlastní znalecký posudek soudním znalcem Ing. Křížem, který potvrdil, že vyúčtování služeb stěžovatele odpovídalo zákonu a bylo řádné, v dodatku pak znalec přezkoumal znalecký posudek Ing. Fialy, vysvětlil pochybení tohoto znalce a ocitoval zákonná znění předpisů. Okresní soud přes námitky proti znaleckému posudku Ing. Fialy uvedené v písemných podáních zaslaných soudu, ve vyjádřeních při jednání před započetím výslechu znalce a dále po výslechu znalce neakceptoval a ani se s nimi nevypořádal a rozhodl se nevyčkat dodání znaleckého posudku Ing. Kříže.
6. Stěžovatel uvádí, že ke svému odvolání proti prvostupňovému rozsudku přiložil znalecký posudek Ing. Kříže, včetně jeho dodatku, jež potvrzovaly závěry o řádném vyúčtování a odkazovaly a citovaly právní předpisy použité tak, aby bylo zřejmé, z jakých zákonných ustanovení znalec vychází. Krajský soud znalecký posudek Ing. Kříže a jeho dodatek odmítl provést s tím, že je nadbytečný a to přesto, že podle stěžovatele mohl přispět ke zjištění skutkového stavu věci, neboť tento poukazoval na rozpory a nesprávnost znaleckého posudku Ing. Fialy a citoval i právní předpisy. Stěžovatel poukazuje na to, že v uvedeném znaleckém posudku navrhoval i výslech svědků z firmy RONICA tj. Ing. Ševcoviče a p. Straky, kteří vyúčtování služeb zajišťují a znají zákonné předpisy. Soud měl tento důkaz provést a hodnotit znalecký posudek v souladu s ostatními provedenými důkazy, a to i z pohledu, zda je posudek v souladu s právními předpisy, a rovněž bylo povinností soudu se s těmito skutečnostmi vypořádat.
7. Stěžovatel namítá, že krajský soud tím, že neprovedl navržené důkazy, které mohly přispět ke zjištění skutečného stavu, a tím, že důvěřoval soudnímu znalci a neprověřoval správnost znaleckého posudku, popřel zásadu volného hodnocení důkazů soudem. Stěžovatel dovozuje, že za těchto okolností nebylo možné rozhodnout k tíži stěžovatele s odůvodněním, že neunesl důkazní břemeno, a potvrdit zamítnutí jeho žaloby.
8. Stěžovatel rovněž namítá, že krajský soud se při svém rozhodnutí odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zabývající se prováděním dokazování, resp. odmítnutím provedení důkazu a odůvodněním rozsudku soudy), a byl proto povinen tuto argumentaci ve svém rozhodnutí odůvodnit. Protože odchýlení se od ustálené judikatury soudů zůstalo nevysvětleno, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
9. Rozhodnutí krajského soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelné také z toho důvodu, že soud neuvedl, z jakých zákonných ustanovení při přezkoumání znaleckého posudku vycházel, přičemž měl poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Uváděl-li stěžovatel právní předpisy, se kterými byl posudek Ing. Fialy v rozporu, měl k tomu soud zaujmout stanovisko a argumentaci v souladu s ustálenou judikaturou. Znalecký posudek Ing. Fialy tak byl neprávem privilegován a nebyl podroben prověrce korektnosti a věcné správnosti.
10. Stěžovatel dále namítá, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny tím, že soud odmítl jím navrhované důkazy výslechem odborníků firmy, která prováděla vyúčtování a která znala skutečný stav na místě prováděného vyúčtování a jež vyúčtování provádí do současné doby a která zná zákonné předpisy, a dále tím, že neprovedl důkaz znaleckým posudkem Ing. Kříže, a dodatkem tohoto znalce, jenž uváděl s odkazem na právní předpisy soulad vyúčtování s právními předpisy i skutečným stavem. Soud podle stěžovatele nedostatečně zjistil skutkový stav a nepostupoval při zjišťování skutkového stavu věci podle §213 o. s. ř. Stěžovatel uzavírá, že krajský soud postupoval svévolně, překvapivě a v rozporu se současnou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
15. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
Vytýká-li stěžovatel soudu, že nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů, a to znaleckým posudkem Ing. Kříže a výslechem svědků, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)]. Této své povinnosti okresní soud v posuzované věci dostál. Z obsahu napadeného rozhodnutí okresního soudu vyplývá, že uvedený soud provedl rozsáhlé dokazování, přičemž současně vysvětlil, že neprovedl dokazování výslechem svědků Ševčoviče, Straky a nevyčkal na znalecký posudek Ing. Kříže, neboť tyto důkazy považoval s ohledem na zjištěný skutkový stav za nadbytečné.
16. V posuzované věci krajský soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných okresním soudem a nepovažoval za potřebné doplnit dokazování v odvolacím řízení stěžovatelem navrhovanými důkazy. V odůvodnění svého rozhodnutí přitom dostatečným a přesvědčivým způsobem vysvětlil, proč důkazním návrhům stěžovatele nevyhověl. Krajský soud uvedl, že měli-li se svědci Straka a Ševčovič jako zaměstnanci stěžovatelem pověřené společnosti vyjádřit (navíc s víceletým časovým odstupem) k provedení předmětného a sporného vyúčtování, shodně s okresním soudem dovodil, že má-li soud k dispozici jak podklady pro zpracování předmětných vyúčtování, tak znalecký posudek na způsob a správnost vyúčtování výslovně zaměřený, je výpověď těchto svědků k označeným otázkám zjevně nadbytečná. Krajský soud se rovněž ztotožnil s okresním soudem, že za situace, kdy v době vydání věcného rozhodnutí měl skutková zjištění (včetně znaleckého posudku Ing. Milana Fialy) za úplná, nevyčkával dále vyhotovení paralelního znaleckého posudku Ing. Kříže, jehož provedení zadal sám stěžovatel. Ani krajský soud neměl pochybnosti o správnosti posudku zpracovaného soudem ustanoveným znalcem, nepovažoval jej za nejasný či neúplný, aby považoval za nutné jej přezkoumávat jiným znalcem či ústavem (srov. §127 odst. 3 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Krajský soud výstižně poukázal také na to, že znalec ostatně kromě otázek samotného znaleckého zadání zodpověděl oběma účastníkům jejich otázky při svém výslechu před soudem. Formuloval-li stěžovatel své výhrady a tvrzené vady posudku až po skončení výslechu znalce a jeho odchodu, zbavil se tak sám možnosti získat od znalce detailnější vysvětlení. Krajský soud dovodil, že v situaci, kdy znalec z podkladových listin dospěl k jasně formulovaným závěrům, které neodporují ani logice ani listinným důkazům a svým způsobem korelují obsahu svědeckých výpovědí, není objektivní důvod k ustanovování v pořadí dalšího či dalších znalců, což by odporovalo i zásadě ekonomiky řízení. Krajský soud proto stěžovatelem v odvolacím řízení navržené důkazy jako nadbytečné neprovedl. Uvedeným závěrům krajského soudu, které jsou řádným způsobem odůvodněny, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
17. Odkazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, sp. zn. 26 Cdo 2172/2000, sp. zn. Cdon 24/94, sp. zn. 33 Cdo 1538/2013 a sp. zn. 30 Cdo 3417/2014) a Ústavního soudu [nálezy ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 403/03 (N 160/38 SbNU 277), ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 1769/13 (N 79/73 SbNU 397), ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149) a usnesení ze dne 5. 9. 2000 sp. zn. III. ÚS 376/2000, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] zabývající se prováděním dokazování a náležitým odůvodněním rozsudku soudů, Ústavní soud konstatuje, že postup soudů v posuzované věci není s touto judikaturou v rozporu, neboť v předmětné věci soudy svým povinnostem vztahujícím se k provádění dokazování a odůvodnění svých rozhodnutí řádně dostály.
18. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně zaplacení stěžovatelem požadované částky. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry krajského soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
19. Podstatnou je rovněž skutečnost, že s přihlédnutím k výši žalované částky jde o tzv. bagatelní záležitost. U bagatelních věcí přitom Ústavní soud postupuje s mimořádnou zdrženlivostí a zdůrazňuje, že opodstatněnost ústavní stížnosti zde přichází v úvahu jen v případě extrémního vybočení ze standardů rozhodných pro postup v řízení a pro řešení věci, k němuž však v nyní posuzované věci nedošlo (srov. usnesení ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 129/19).
20. Ústavní soud konstatuje, že postup soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny či Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím krajského soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
21. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu