ECLI:CZ:US:2020:4.US.2741.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2741/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou, sídlem Václavská 2073/20, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. června 2020 č. j. 32 Co 122/2019-1261, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. nezletilého J. P., 2. nezletilé V. P. a 3. V. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jeho práva na rodinný život, rodičovskou výchovu a péči, práva na soudní ochranu, práva vlastnit majetek a práva na volbu povolání podle příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel podal u Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") návrh na snížení výživného [před návrhem stanoveného ve výši 3 200 Kč měsíčně na 1. vedlejšího účastníka a 2 500 Kč měsíčně na 2. vedlejší účastnici (dále společně též "nezletilí")], který odůvodnil tím, že dosud stanovené výživné z potenciálního příjmu dosahovaného v minulosti (cca 30 000 Kč) je neúměrné jeho skutečným aktuálním možnostem a schopnostem. Poukazoval na omezení své pracovní flexibility péčí o děti, na reálně dosahované příjmy v poloviční výši [i kvůli obstrukcím 3. vedlejší účastnice (dále též "matka")]. Dále uváděl náklady na zajištění bydlení pro nezletilé a další náklady na péči o ně (v době styku), na které matka nepřispívá ničeho. Rovněž tak uvedl, že matka již není na rodičovské dovolené, je výdělečně činná a v minulosti dosahovala shodného příjmu jako stěžovatel. Návrh stěžovatele okresní soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2018 č. j. 9 Nc 3749/2015-964 zamítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud shledal, že ačkoliv v souvislosti se zvýšením rozsahu péče otce o nezletilé došlo k nárůstu jeho nákladů na tuto péči po dobu jeho styku s nimi, není možné přistoupit ke snížení výživného, neboť tato skutečnost je kompenzována zvýšením potřeb nezletilých v souvislosti s plynutím času a byl by tak dán důvod pro zvýšení výživného. Je proto namístě ponechat výživné ve stávající výši. I v tomto řízení je třeba nadále vycházet z možností a schopností otce, které se od doby předchozího rozhodnutí nezměnily. Namítal-li otec, že ke snížení jeho výdělkových schopností přispěla matka svým jednáním, když proti němu zahájila exekuční řízení, ve kterém mu byl odebrán řidičský průkaz, krajský soud uvádí, že matka zvolila zákonný způsob pro vymožení výživného pro nezletilé, když tento postup byl v zájmu nezletilých a nelze jí ho vyčítat. Odebrání řidičského průkazu otci už bylo pouze důsledkem jeho chování, když svou vyživovací povinnost k nezletilým řádně neplnil. V této souvislosti krajský soud zdůraznil, že dostal-li se otec do dluhové spirály, zapříčinil tuto situaci svým laxním přístupem k plnění svých vyživovacích povinnosti. Ocitl-li se nyní ve složité finanční situaci, není namístě vinit matku ani soud, ale upravit si své poměry tak, aby byl schopen zákonné vyživovací povinnosti k nezletilým dostát. Krajský soud též zdůraznil, že matka vyživovací povinnosti k nezletilým plní s ohledem na věk nezletilých [tj. 8 a 6 let - pozn. Ústavního soudu] svojí osobní péčí.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti předestřel řadu námitek proti napadenému rozsudku krajského soudu. Konkrétně v ní namítá: 1) nedůvodné vyměření výživného z potenciálního příjmu bez prokázání, že je stěžovatel schopen takové (pracovní) místo získat, 2) nepřihlédnutí k realitě situace stěžovatele, kdy v insolvenci dělá, co může, aby se vymanil z ekonomických problémů jednoznačně způsobených vadným rozhodováním soudů v minulosti v kombinaci s rodičovskými obstrukcemi matky, 3) pominutí povinnosti matky podílet se na výživě dětí po skončení mateřské a rodičovské dovolené i finančně, tedy nezkoumání příjmu ani potenciálu matky (tvrdí-li soud, že matka plní svou vyživovací povinnost péčí, jde o svévoli, neboť tato skutečnost se již promítá do možností a schopností matky), 4) upřednostnění neúměrného výživného před umožněním plnit vyživovací povinnost péčí, když tomu nebrání žádná závažná okolnost, 5) pominuté důkazy o tom, že rozvázání pracovního poměru na Letišti Praha, a. s., nebylo vinou stěžovatele, ale aktem msty později propuštěného vedoucího, 6) vycházel-li by soud z potenciálního příjmu stěžovatele, pak absentuje ověření, zda je i nadále potenciál příjmu stěžovatele při péči o děti v předpokládané výši, tedy zda je reálné takové zaměstnání obdržet - pouhý odkaz na to, že v minulosti stěžovatel takového příjmu dosahoval a je nadále zdráv, je v protikladu se závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. Cpjn 204/2012 tím spíše, že možnosti byly limitovány povinností osobní péče o děti v době styku včetně všedních dnů, 7) prolomení rozhodování v souladu se smyslem a účelem zákona, kdy rozhodování vede k ekonomické likvidaci jednoho z rodičů (stěžovatele) bez vlastního zavinění, nejen neúměrným výživným, ale i náklady na obranu před útoky matky a náklady exekuce, 8) vadou je i skutečnost, že soudy nezkoumaly a nevyčíslily odůvodněné potřeby dětí, ačkoliv jde o základní zákonné kritérium, dokonce v úzké vazbě na zkoumání ústavního práva dítěte na zajištění životní úrovně nezbytné pro jeho vývoj, tedy jako kritéria výše výživného, které smí či nesmí zasahovat do ústavního práva povinného.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska práva na soudní ochranu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení.
9. Rozhodnutí obecných soudů vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o změně výše výživného, přičemž svá rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnily. Vycházely-li obecné soudy z potenciálního příjmu otce ve výši 30 000 Kč měsíčně čistého, kterého dosahoval u svého předchozího zaměstnavatele Letiště Praha, a. s., když tento pracovní poměr byl ukončen zaměstnavatelem z důvodu porušení pracovních povinností otcem (porušení zákazu nevstupovat pod vlivem alkoholu na pracoviště), nejde o závěr nikterak extrémní či nepřiměřený. V posuzované věci neshledal Ústavní soud žádné takové kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo by proto vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
10. Závěrem lze ke skutkovým námitkám stěžovatele uvést, že stěžovatel se tím domáhá zejména opětovného přehodnocení provedených důkazů na základě jeho vlastního hodnocení, které je od závěrů obecných soudů odlišné. K takovému postupu však není Ústavní soud povolán, jelikož pro jeho činnost platí zásada minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů. Ústavní soud nadto však v posuzované věci žádný neústavní exces neshledal.
11. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
12. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu