ECLI:CZ:US:2020:4.US.2762.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2762/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti Heleny Jandové, zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, sídlem Jižní 1820/53, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. září 2020 č. j. 4 As 188/2020-39, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 Ústavy České republiky domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí.
2. Z napadeného usnesení připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka napadla kasační stížností usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 5. 2020 č. j. 15 Af 6/2020-29 a zároveň požádala o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 5. 8. 2020 č. j. 4 As 188/2020-33 Nejvyšší správní soud žádost o osvobození od soudních poplatků za řízení o kasační stížnosti zamítl a vyzval stěžovatelku, aby soudní poplatek zaplatila v soudem stanovené lhůtě. Vzhledem k tomu, že tak stěžovatelka neučinila, Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením řízení o kasační stížnosti zastavil.
3. Pro úplnost lze dodat, že usnesením napadeným kasační stížností krajský soud odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), žalobu stěžovatelky pro nedostatek věcné příslušnosti soudu rozhodujícího ve správním soudnictví. Podle krajského soudu žaloba stěžovatelky nesměřovala vůči rozhodnutí, které by naplňovalo definici rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 s. ř. s., ale proti usnesení krajského soudu ze dne 30. 7. 2015 sp. zn. 76 ICm 2086/2013 (KSLB 76 INS 22654/2011), tj. rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného v insolvenčním řízení, jehož přezkum není svěřen správním soudům, ale odvolacímu insolvenčnímu soudu, kterým je v daném případě Vrchní soud v Praze.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla rozdílné soudní rozhodování při shodných skutkových okolnostech a poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2017 č. j. 1 Afs 65/2007-37, vydaný v jiné právní věci, podle kterého "v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném zastoupení advokátem".
5. Stěžovatelka uvedla, že je účastníkem několika řízení v incidenčních sporech v insolvenčním řízení, ve kterém se od roku 2013 domáhá svého práva k majetku, který vlastnila před sňatkem s úpadcem. Stručně zrekapitulovala dosavadní průběh a výsledky insolvenčního řízení a kritizovala usnesení krajského soudu, který nevyhověl její žádosti a žádosti Jakuba Jandy z června 2018 o osvobození od soudních poplatků, oponovala i závěrům Vrchního soudu v Praze, které označila za absurdní, neboť podle jejího názoru dostatečně prokázala, že se nachází v hmotné nouzi.
6. O napadeném usnesení Nejvyššího správního soudu stěžovatelka tvrdila, že porušuje její právo na soudní ochranu, "je v rozporu s ústavními předpisy ... postrádá oporu v zákoně - občanském soudním řádu - a současně porušuje ústavní příkaz, dle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že článek 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítla, zaručuje každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Právo na soud však není absolutní a na přístup jednotlivce k soudu může být zpoplatněn. Soudní poplatek za řízení ovšem nesmí omezit přístup k soudu natolik, že by byla zasažena sama podstata tohoto práva, a proto i když zákon stanoví povinnost uhradit soudní poplatek jako podmínku postupu při uplatňování práva, současně upravuje okolnosti, za nichž lze tuto podmínku prominout [k obecným východiskům ústavněprávního přezkumu poplatkové povinnosti srov. nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 9/15 (338/2017 Sb.), bod 40., k posouzení splnění zákonem stanovených předpokladů přiznání osvobození od soudních poplatků srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275), k rozhodování o osvobození od soudního poplatku ve vztahu k právu na přístup k soudu srov. nález sp. zn. III. ÚS 2603/17 ze dne 5. 12. 2017 (N 226/87 SbNU 587) a další rozhodnutí dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz].
9. V souladu s §9 odst. 1 zákona ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, Nejvyšší správní soud vyzve poplatníka k zaplacení soudního poplatku splatného podáním kasační stížnosti, nebyl-li zaplacen. K tomu mu určí lhůtu v délce alespoň 15 dnů, výjimečně může určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
10. Jak již bylo zmíněno shora, Nejvyšší správní soud nevyhověl žádosti stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku a vyzval ji k jeho zaplacení v soudem stanovené lhůtě 15 dnů, což neučinila. Pokud stěžovatelka svoji poplatkovou povinnost nesplnila, nelze zastavení řízení o kasační stížnosti hodnotit jako odepření přístupu k soudu či porušení jiných ústavních záruk, neboť "stanovený postup" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, v projednávaném případě postup v souladu se soudním řádem správním, totiž zavazoval nejen stěžovatelku, ale i soud. Na uvedeném závěru nemohla ničeho změnit ani výtka, že Nejvyšší správní soud nerespektoval vlastní rozhodnutí v obdobné věci, neboť nosné rozhodovací závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu (jak byly citovány v bodu 4) na věc stěžovatelky nedopadaly. Její kasační stížnost nesměřovala proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků, ale proti usnesení, jímž byla odmítnuta žaloba z důvodu nedostatku věcné příslušnosti soudu rozhodujícího ve správním soudnictví.
11. Ústavní soud nepřisvědčil ani stěžovatelčině tvrzení, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nemá oporu v zákoně, když je zřejmé, že soud postupoval podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s §47 písm. c) s. ř. s.; zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, na řízení před správními soudy nedopadá. Za zjevně neopodstatněné Ústavní soud považoval i tvrzení o porušení práva na zákonného soudce, ke kterému stěžovatelka blíže neargumentovala a svoje tvrzení formulovala zcela obecně odkazem na příslušný článek Listiny. Výtkami vůči postupu a rozhodnutí soudů v insolvenčním řízení se Ústavní soud v posuzované věci zabývat nemohl, neboť jeho přezkum byl, zcela v souladu s petitem ústavní stížnosti, zaměřen výlučně na shora označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti stěžovatelky.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu