ECLI:CZ:US:2020:4.US.2780.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2780/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků jednotek U Remízku 1218-1220, Hořovice, sídlem U Remízku 1220/24, Hořovice, zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2020 č. j. 23 Co 11/2020-121, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti STAVEKO, spol. s r. o., sídlem Zdabořská 24, Příbram, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na "právní slyšení" podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 8. 2019 č. j. 11 C 58/2019-83 bylo vedlejší účastnici (jako žalované) uloženo, aby stěžovateli (jako žalobci) zaplatila (z titulu smluvní pokuty) částku 78 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 30 466 Kč.
3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 16 408 Kč a odvolacího řízení ve výši 14 838 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že nárok na zaplacení smluvní pokuty podle čl. XI odst. 4 smlouvy o díle ve výši 49 000 Kč a 29 000 Kč stěžovateli nevznikl, a to proto, že vedlejší účastnice (jako zhotovitelka) odstranila vady díla, které byly uplatněny reklamačním protokolem č. 11 a 12. Přitom u ní prodlení nenastalo, neboť mezi účastníky nedošlo k dohodě o termínu odstranění vad, jak předpokládal čl. XI odst. 5 smlouvy o díle, protože stěžovatelem navržený termín nebyl vedlejší účastnicí akceptován, a stěžovatel následně další termín podle tohoto smluvního ustanovení neurčil. Současně stěžovatele poučil, že proti jeho rozsudku lze ve dvouměsíční lhůtě podat dovolání "za podmínek" ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
II.
Stěžovatelova argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje, že i přes poučení krajského soudu o dovolání považuje tento mimořádný opravný prostředek za "objektivně" nepřípustný, a to s ohledem na §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.", neboť celková žalovaná částka sestávala ze dvou samostatných nároků ve výši 49 000 Kč a 29 000 Kč, přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu je třeba přípustnost dovolání posuzovat ve vztahu ke každému z nich samostatně.
5. Krajskému soudu pak stěžovatel v prvé řadě vytýká, že změnil rozsudek okresního soudu, aniž by předtím provedl jakékoliv dokazování a aniž by ho "například" poučil podle §118a odst. 2 a 3 o. s. ř. Upozorňuje, že krajský soud - na rozdíl od okresního soudu - dospěl k závěru, že čl. XI odst. 5 smlouvy o dílo připouští pouze výklad zastávaný vedlejší účastnicí, a namítá, že v rozporu s §118b o. s. ř. přihlížel k důkazům, které dosud nebyly v řízení provedeny a nebyly součástí soudního spisu do doby, než okresní soud vyhlásil svůj rozsudek. Vedlejší účastnice totiž v podání ze dne 14. 4. 2020 předložila nové důkazy - reklamační protokoly č. 1, 3 a 5, jimiž se snažila podpořit svůj výklad uvedeného smluvního ustanovení. Krajský soud se s těmito důkazními návrhy nevypořádal, avšak z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že k těmto listinám přihlížel při výkladu sporného ujednání, čímž porušil §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
6. Dále stěžovatel poukazuje na to, že zaujal-li krajský soud rozdílný právní výklad (od okresního soudu) tohoto ujednání, pak bylo jeho povinností poučit jej podle §118a odst. 2 a 3 o. s. ř., resp. mu umožnit, aby svá tvrzení dále doplnil a navrhl důkazy k jejich prokázání. V této souvislosti se dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 (N 152/66 SbNU 289) a dodává, že aniž byl poučen, v reakci na podání vedlejší účastnice uvedl, že bude-li třeba objasnit skutečnosti týkající se daného ujednání, navrhuje výslech předsedy jeho výboru, který se osobně účastnil jednání o smlouvě o díle, krajský soud však na tento návrh nijak nereagoval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Jde-li o přípustnost podané ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), stěžovatel tvrdí, že ač byl krajským soudem poučen o možnosti podání dovolání, tento mimořádný opravný prostředek v dané věci nebyl přípustný, a to s ohledem na §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vzhledem k tomu zastává názor, že vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, a jeho ústavní stížnost je přípustná.
9. K tomu nutno poznamenat, že přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen Nejvyšší soud (§239 o. s. ř.) a že podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě, kdy se stěžovatel řídí nesprávným poučením odvolacího soudu a (ex lege) nepřípustné dovolání podá, nelze jeho ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu (a případně i soudu prvního stupně) podanou po skončení dovolacího řízení odmítnout pro opožděnost [viz např. bod 11 usnesení ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2308/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel mohl dovolání podat, aniž by se přitom vystavoval riziku, že jeho posléze podaná ústavní stížnost nebude z formálních důvodů "projednatelná", přičemž by bylo na posouzení příslušného (tj. Nejvyššího) soudu, zda zde skutečně jde o případ tzv. štěpení nároku. Současně však nelze "nutit" stěžovatele, aby podával nepřípustné dovolání, nicméně pak může nastat situace, že se Ústavní soud s jeho názorem neztotožní a ústavní stížnost odmítne jako nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V posuzované věci však Ústavní soud, aniž by hodlal jakkoliv zasahovat do rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, považoval ústavní stížnost za přípustnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká krajskému soudu procesní pochybení, jichž se měl v odvolacím řízení dopustit. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že jeho úkolem není - jak plyne z podstaty věci (viz výše) - dohlížet na "procesní čistotu" toho kterého stadia soudního či jiného právního řízení, nýbrž zkoumat, že v něm (jako jednom celku) nebyl stěžovatel krácen na svých ústavně zaručených základních právech procesní povahy, jež jsou mu zaručena čl. 36 a násl. Listiny. V posuzované věci je těžištěm ústavní stížnosti především ústavně relevantní námitka, že stěžovateli bylo upřeno skutkově argumentovat a k prokázání svých tvrzení navrhovat potřebné důkazy.
12. Soudní spor v posuzované věci byl veden o výklad čl. XI odst. 5 předmětné smlouvy o díle, kdy podle stěžovatelky z uvedeného ustanovení vyplývá, že nedojde-li mezi stranami smlouvy k dohodě o termínu odstranění vad, je vedlejší účastnice povinna vady odstranit v termínu navrženém (resp. stanoveném) stěžovatelem, zatímco vedlejší účastnice byla názoru, že termín odstranění vad musí být sjednán dohodou a teprve nedosáhne-li se v tomto ohledu konsenzu, je stěžovatel oprávněn (a povinen) příslušný termín stanovit jednostranně (což se však v posuzované věci nestalo).
13. Jak patrno ze soudního spisu, již před zahájením soudního řízení bylo oběma stranám zřejmé, co je předmětem sporu, tj. intepretace čl. XI odst. 4 a 5 smlouvy o díle. Stěžovatel měl možnost v řízení před okresním soudem skutkově i právně argumentovat ve prospěch jím zastávaného výkladu, a to i v reakci na argumentaci vedlejší účastnice, což také opakovaně činil. Vzhledem k tomu, že o skutkovém stavu v zásadě nebylo sporu, okresní soud, jak výslovně u jednání dne 6. 8. 2019 konstatoval, nepovažoval za nutné účastníky poučovat podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. V odvolání ze dne 17. 10. 2019 vedlejší účastnice napadla správnost intepretace smlouvy o díle okresním soudem, na což stěžovatel reagoval vyjádřením ze dne 13. 12. 2019, přičemž obě strany prakticky zopakovaly svou argumentaci z předchozího stadia řízení. V tomto vyjádření stěžovatel dále poukázal na reklamační praxi - podle něho měla vedlejší účastnice vytýkané vady odstranit v jím určeném termínu, který prý on vždy považoval za závazný a nejzazší. V podání ze dne 14. 4. 2020, jehož obsahem byla replika k citovanému vyjádření a dále doplnění odvolání, vedlejší účastnice vytkla okresnímu soudu, že nepřihlédl ke konkrétním provedeným důkazům, které se týkají zmíněné praxe, a současně odmítla stěžovatelovo tvrzení, že by tato praxe byla jednotná, a tedy že by byl přijat právní úzus, který by měl vliv na předmětné ujednání, přičemž přiložila reklamační protokoly č. 01, 03 a 05. Na toto podání reagoval stěžovatel stanoviskem ze dne 13. 5. 2020, kde se vyjádřil k provedeným důkazům, na které vedlejší účastnice poukázala, jakož i k listinám, které k odvolání přiložila (tj. reklamačním protokolům č. 01, 03 a 05), přičemž namítl i to, že tak učinila po koncentraci řízení podle §118b o. s. ř.
14. K námitce stěžovatele, že nebyl krajským soudem poučen podle §118a odst. 2 o. s. ř., nutno poznamenat, že smyslem a účelem daného poučení není účastníkům řízení avizovat, jak soud hodlá ve věci rozhodnout, nýbrž informovat je o tom, podle jakých právních norem bude věc posuzovat, a to za situace, kdy účastník zastává v tomto ohledu jiný právní názor (tj. mýlí se v právní kvalifikaci), a umožnit mu (tak) tvrdit právně relevantní skutečnosti a navrhovat k jejich prokázání důkazy. Jak patrno z výše uvedeného, v soudním řízení (a to od jeho samého počátku) bylo oběma účastníkům zřejmé, jakou právní otázku a podle jakých právních norem (resp. jakých smluvních ujednání) je třeba řešit, a tudíž pro poskytnutí daného poučení nebyl žádný důvod.
15. Stejně tak nebylo třeba účastníky řízení poučovat ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Toto poučení by zde připadalo v úvahu u otázky, jaká existovala mezi smluvními stranami reklamační praxe. Nutno však zohlednit, že stěžovatel mohl v odvolacím řízení reagovat a také reagoval na námitku vedlejší účastnice směřující proti úvahám, které okresní soud k této praxi předestřel a kterými podepřel své právní závěry o obsahu práv a povinností smluvních stran. To ostatně potvrzuje i stěžovatel, když upozorňuje na to, že sám navrhl důkaz výslechem předsedy svého výboru. Nato krajský soud, jak plyne z protokolu o jednání ze dne 19. 5. 2020, sdělil účastníkům řízení, jaký je jeho názor na tuto otázku. Stěžovateli tedy zjevně nic nebránilo z toho hlediska v odvolacím řízení skutkově argumentovat a této možnosti také využil (a stejně tak využil možnosti vyjádřit se k důkazům navrženým vedlejší účastnicí).
16. Stěžovatel v této souvislosti krajskému soudu vytkl, že neprovedl jím navržený důkaz výslechem předsedy výboru, který měl být přítomen sjednávání smlouvy o díle. Krajský soud skutečně měl o tomto návrhu explicitně rozhodnout, nicméně mělo-li jít o důkazní návrh podle §131 o. s. ř., podmínky uvedeného ustanovení nebyly splněny (nehledě na prakticky nulovou důkazní hodnotu daného důkazu). Stěžovatel svůj návrh odůvodnil tak, že by se předseda výboru mohl vyjádřit k tomu, jak bylo sporné ujednání stranami chápáno, "včetně představy, jak má podle tohoto ujednání probíhat samotný reklamační proces". Jaká však byla skutečná vůle smluvních stran, krajský soud vyvodil jak ze samotného obsahu smlouvy o díle, tak i z následné reklamační praxe, která mezi smluvními stranami panovala. Relevantní skutečnosti tak byly prokázány provedenými důkazy. Vzhledem k tomu by případný kasační zásah Ústavního soudu (a provedení namítaného výslechu svědka) vedl jen k prodloužení soudního řízení (a ke vzniku dalších nákladů). Dlužno podotknout, že stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že vedlejší účastnice předložila konkrétní listinné důkazy (viz výše) po koncentraci řízení, a přitom sám daný důkaz navrhl za stejné situace, aniž by nyní vysvětlil, proč by jeho procesní postup - na rozdíl od vedlejší účastnice - měl být v souladu se zákonem.
17. Zbývá dodat, že namítá-li stěžovatel, že krajský soud nepřípustně vyšel z důkazů navržených vedlejší účastnicí, protože daný návrh byl učiněn až po koncentraci řízení, z napadeného rozsudku tuto skutečnost vyvozovat nelze, neboť ve stěžovatelem citované pasáži jde o výtku směřující vůči okresnímu soudu, jež se zjevně váže (vázat může) k důkazní situaci jaká existovala již v "prvostupňovém" řízení.
18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu