ECLI:CZ:US:2020:4.US.2797.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2797/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele E. S., zastoupeného Mgr. Vladimírem Enenklem, advokátem, sídlem Orlí 492/18, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2019 č. j. 18 Co 174/2018-440 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. března 2018 č. j. 18 C 96/2015-382, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a T. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu vedeného Městským soudem v Brně (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 18 C 96/2015 se podává, že napadeným rozsudkem městského soudu bylo stěžovateli uloženo zaplatit za každý měsíc vedlejší účastnici výživné za dobu od 21. 8. 2015 do 9. 2. 2017 ve výši 30 000 Kč (výrok I). Dlužné výživné za toto období byl zavázán zaplatit do 1 měsíce od právní moci rozsudku (výrok II). Dále měl zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 262 812 Kč (výrok III) a České republice - městskému soudu na soudním poplatku částku 5 280 Kč (výrok IV). Městský soud zjistil, že účastníci uzavřeli manželství dne 22. 10. 1988 a jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno dne 9. 2. 2017. Dospěl k závěru, že v období, které bylo předmětem tohoto řízení, tedy od 21. 8. 2015 do 9. 2. 2017, měli účastníci diametrálně rozdílnou životní úroveň, a že požadavek vedlejší účastnice na placení výživného není v rozporu s dobrými mravy. Poukázal přitom na to, že vedlejší účastnice byla obětí domácího násilí, stěžovatel v průběhu manželství navázal mimomanželskou známost a z tohoto vztahu se narodil syn E. Vzal z provedeného dokazování za prokázané, že stěžovatel se snažil cíleně o vyvedení majetku ze společného jmění účastníků a účelově se svého majetku zbavoval, například darováním apartmánu ve S. svému bratrovi. Vedlejší účastnice byla nucena rodinnou domácnost účastníků opustit i s dcerami v důsledku domácí vztahové zátěže. Měsíční příjmy vedlejší účastnice v období let 2014 až 2015 dosahovaly částky asi 14 000 Kč a příjmy stěžovatele asi 45 000 Kč. Dále podrobně zjišťoval majetkové poměry obou účastníků řízení (před obecnými soudy) a dospěl k závěru o jejich rozdílech (bydlení, příjmy, dovolené, automobily, osobní personál, účty atd.). V rozhodném období s ohledem na příjmy a majetkové poměry stěžovatele, i při zohlednění výživného, které v rozhodném období platil, dospěl k závěru, že je schopen platit výživné vedlejší účastnici ve výši 30 000 Kč měsíčně.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem citovaný rozsudek městského soudu ve výrocích I a II potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud zejména shledal skutková zjištění městského soudu za dostatečná, mající oporu v provedených důkazech, přičemž je zcela zřejmé, že příjmy stěžovatelem doložené a vykazované v daňovém přiznání byly příjmy pouze formální, nikoliv však faktické, a že měl nepochybně další zdroje příjmu. K zajištění svých potřeb pak využíval prostředků ze společného jmění účastníků, ať už to byly příjmy z pronájmů či finanční prostředky uložené na účtech. Jeho životní úroveň byla oproti vedlejší účastnici zvýšena i tím, že měl možnost využívat majetek svých společností (např. služební auta, loď), nadále může využívat nadstandardně zařízený rodinný dům, apartmán na Floridě, případně apartmán ve S., který daroval svému bratrovi. Jako jediný společník a jednatel může ovlivnit, zda si bude vyplácet částky alespoň odpovídající jeho možnostem a schopnostem, a nikoli jen částky symbolické.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že závěry městského soudu i krajského soudu jsou v hrubém rozporu se skutečnostmi, které vyplynuly z provedeného dokazování, přičemž oba soudy nadto neprovedly dokazování v rozsahu potřebném pro zjištění rozhodujících skutečností. Obecné soudy měly ve věci důsledně zkoumat odůvodněné potřeby a výdělkové schopnosti a možnosti jak stěžovatele, tak vedlejší účastnice. To však podle názoru stěžovatele oba soudy neučinily a svá rozhodnutí založily na obecných zjištěních o údajné značné rozdílnosti životních úrovní stěžovatele a vedlejší účastnice, které však nejsou podloženy provedeným dokazováním. Vůbec se nezabývaly odůvodněním svých rozhodnutí ve vztahu k výši výživného, tj. tím, z jakých zjištěných skutečností vyplývá, že výše této vyživovací povinnosti by měla činit právě 30 000 Kč měsíčně. Stěžovatel k tomu uvádí, že zcela opomenuly zabývat se otázkou výdělkových schopností a možností vedlejší účastnice, tj. tím, zda není vedlejší účastnice potenciálně schopna dosahovat vyšších příjmů. K tomu sice městský soud uvedl, že vedlejší účastnice není s ohledem na její současný zdravotní stav schopna vykonávat povolání učitelky, pro které má kvalifikaci jako absolventka vysoké školy, tato skutečnost však nebyla v řízení ničím prokázána. Stěžovatel dále v průběhu řízení tvrdil a prokazoval, že vynakládá značné náklady na správu a udržení majetku ve společném jmění manželů, na kterých se vedlejší účastnice vůbec nepodílí, oba soudy se těmito skutečnostmi však vůbec nezabývaly. Výše stěžovatelem vynakládaných nákladů má přitom pochopitelně zásadní vliv na zjištění jeho čistého příjmu a tím i jeho majetkových poměrů. Stěžovatel dále podává svou právní argumentaci vůči jednotlivým závěrům krajského soudu týkající se jejich rozporu se skutečnostmi vyplývajícími z provedeného dokazování.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Jde-li o proces interpretace a aplikace podústavního práva, ten bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska práva na soudní ochranu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné spravedlivé rozhodnutí. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
10. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je ve své podstatě opakující se polemikou se skutkovými zjištěními městského soudu, které převzal a doplnil krajský soud, a následně i s právním názorem těchto soudů. V posuzované věci má Ústavní soud poté, co se důkladně seznámil s obsahem vyžádaného soudního spisu vedeného městským soudem pod sp. zn. 18 C 96/2015, za to, že rozhodnutí obecných soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele jimi zasaženo nebylo. Rozhodnutí obecných soudů vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v něm dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Oba obecné soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí v otázce výživného na vedlejší účastnici. Krajský soud v této otázce své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil, poukázal na skutková zjištění obvodního soudu i na podrobné dokazování v otázce majetkových a osobních poměrů na straně obou účastníků, výdělkových možností a schopností vedlejší účastnice i na nadstandardní finanční možnosti stěžovatele. Na závěrech obecných soudů, jak jsou shrnuty sub 2 a 3, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry obecných soudů jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
11. Závěrem ve vztahu ke skutkovým námitkám stěžovatele lze uvést, že se stěžovatel ve skutečnosti domáhá zejména opětovného přehodnocení provedených důkazů a nahrazení skutkových zjištění obou soudů jeho vlastním hodnocením, které je od závěrů obou soudů značně odlišné. K takovému postupu však není Ústavní soud povolán s výjimkou zjištění extrémních rozporů ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených závěrech v napadených rozhodnutích; v posuzované věci žádný takový neústavní exces neshledal.
12. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu