ECLI:CZ:US:2020:4.US.2822.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2822/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Hipmana, zastoupeného Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem, sídlem Petržílkova 2707/38, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. ledna 2019 č. j. 61 Co 365/2016-1042, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti METAL PRODEX, s. r. o., sídlem Republikánská 153/2, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, a o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že v řízení před Krajským soudem v Plzni (dále jen "krajský soud") byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že porušen byl i čl. 90 Ústavy.
2. Současně stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost tohoto rozhodnutí, neboť k návrhu vedlejší účastnice je na jeho majetek vedena exekuce, přičemž hrozí, že kdyby bylo ústavní stížnosti vyhověno, nemusel by se s ohledem na ekonomickou situaci vedlejší účastnice domoci vrácení již uhrazených částek.
3. Rozsudkem ze dne 17. 5. 2016 č. j. 35 C 247/2004-866 Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") uložil stěžovateli (jako žalovanému), aby uhradil vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 675 800,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 192 019,40 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 309 288 Kč (výrok III) a oběma účastníkům uložil zaplatit České republice státem hrazené náklady řízení, o jejich výši bude rozhodnuto samostatným usnesením (výroky IV a V). Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel (jako objednatel) uzavřel s vedlejší účastnicí (jako zhotovitelkou) jednotlivé smlouvy o díle, jejichž předmětem byly stavební práce na jeho rodinném domě, vedlejší účastnice dílo dokončila a předala stěžovateli, avšak ten jí tzv. přiměřenou cenu díla (§634 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) nezaplatil. Neztotožnil se přitom se stěžovatelovou námitkou, že mu dílo nebylo předáno, a to se zdůvodněním, že dílo lze považovat za předané nejpozději dnem, kdy předmětná stavba byla dokončena, tj. 13. 6. 2005. Současně odmítl jeho argumentaci vadami díla s odůvodněním, že stěžovatel právo na slevu z ceny díla uplatnil předčasně a vůči pohledávce vedlejší účastnice neučinil úkon směřující k započtení pohledávky vzniklé mu z titulu slevy z ceny díla a ani nepodal vzájemný návrh.
4. Usnesením ze dne 11. 7. 2018 č. j. 35 C 247/2004-1005 pak okresní soud uložil vedlejší účastnici zaplatit České republice částku 17 562,72 Kč a stěžovateli uložil zaplatit rovněž České republice částku 42 330,02 Kč.
5. K odvolání stěžovatele krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I, III, IV a V změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici částku 588 613 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 87 187,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), stěžovateli uložil zaplatit jednak vedlejší účastnici na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 213 629,43 Kč (výrok III) a odvolacího řízení 86 531,45 Kč (výrok VI), jednak České republice na nákladech státu 35 406,56 Kč a 3 3696,63 Kč (výroky V a VIII), dále uložil vedlejší účastnici zaplatit České republice na nákladech řízení státu 24 485,49 Kč a 552,37 Kč (výroky IV a VII). Krajský soud se plně ztotožnil se závěrem okresního soudu, že dílo bylo dokončeno a předáno stěžovateli, to však již ke dni 29. 8. 2003, a také že stěžovatel neučinil platné započtení pohledávek.
6. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 7. 2020 č. j. 33 Cdo 2704/2019-1146 podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že nepředložil žádnou otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V souvislosti s otázkou, zda účastníci uzavřeli jednotlivé smlouvy o díle a zda předmětná díla byla vedlejší účastnicí dokončena a předána, uvedl, že stěžovatel zde neuplatňuje přípustný dovolací důvod (§241 o. s. ř.), neboť předkládá vlastní verzi skutkového stavu, na němž teprve pak staví svou právní argumentaci. U vad díla, určení výše slevy a kompenzační námitky pak podle Nejvyššího soudu stěžovatel nedostál své povinnosti uvést, v čem spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. a pro tuto vadu se nemohl vytýčenou problematikou zabývat.
II.
Stěžovatelova argumentace
7. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že krajský soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť hodnotil provedené důkazy odlišným způsobem než okresní soud, aniž by jej se změněným názorem seznámil a umožnil mu účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení napadené rozhodnutí spočívalo. V této souvislosti zmiňuje průběh soudního řízení s tím, že byl pro účastníky řízení nesrozumitelný, poukazuje na konkrétní rozdíly ve skutkových závěrech okresního soudu a krajského soudu, a tvrdí, že na tuto změnu nemohl reagovat, ač šlo o otázky (převzetí díla, uplatnění reklamace), které byly pro posouzení věci zásadní. K tomu dodává, že kdyby nebyl zbaven možnosti argumentace, upozornil by na závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2012 sp. zn. 23 Cdo 2707/2010, podle něhož je z hlediska vymáhaného nároku podstatné, zda bylo dílo provedeno a předáno a zda tak vzniklo právo na zaplacení ceny díla, příp. vznikla odpovědnost za jeho vady.
8. Podle stěžovatele měl krajský soud dále porušit zásadu ústnosti a přímosti, neboť není přípustné, aby se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, aniž by sám příslušné důkazy znovu provedl. Krajský soud přitom změnil rozsudek okresního soudu, ale příslušné důkazy sám neprovedl. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na údajně odlišné závěry těchto soudů a upozorňuje, že s ohledem na právní důsledky (například) předání díla na vznik nároku na zaplacení ceny díla je daný závěr pro rozhodnutí věci zásadní.
9. Stěžovatel vytýká rovněž krajskému soudu svévoli při hodnocení důkazů a zmiňuje několik případů, kdy měl vzniknout tzv. extrémní rozpor. Konkrétně tomu mělo být při hodnocení svědecké výpovědi Jaroslava Bouši a Rudolfa Neubauera, kteří se vyjadřovali ke kvalitě provedeného díla. Stěžovatel má za to, že interpretace krajského soudu, že vytýkání vad je projevem převzetí díla, je nelogická, neboť by znemožnila vytýkání vad, které je nezbytné i k případnému odmítnutí převzetí a které je žádoucí, aby nedocházelo k navyšování škod a aby mohlo dojít k řádnému provedení a předání díla. K tomu uvádí, že po opuštění stavby vedlejší účastnicí v září 2003 jí vytkl vady a poskytl součinnost k jejich odstranění. Když se tak ve lhůtě 2 měsíců nestalo, nechal zpracovat znalecký posudek a vady odstranit. Písemná reklamace nebyla podána, protože dílo nebylo předáno, závazkový vztah nezanikl, ostatně mu vedlejší účastnice ani nedoručila žádnou fakturu. Písemnou reklamaci uplatnil poté, co vedlejší účastnice předložila faktury a začala se domáhat jejich proplacení soudní cestou.
10. Stěžovatel upozorňuje i na to, že se krajský soud nepozastavil nad tím, že teprve po zhotovení ústředního vytápění vedlejší účastnice předložila protokol o předání a tlakové zkoušce, kde je uvedeno, že dílo je bez vad a nedodělků, zatímco k dodávce díla, které je předmětem sporu, tak v rozporu s touto předchozí praxí neučinila, pouze předložila neurčitý dokument "zápis o odstranění vad", na který se později odvolala, že jde o doklad o předání díla. Zároveň neplnila svou zákonnou povinnost vystavit záruční list, 6 měsíců byla nečinná, nezvedala telefon a nereagovala na zprávy, načež oznámila, že "tímto nyní" považuje za dílo dokončené a předané, což učinila až poté, co lhůta k uplatnění vad skončila a faktury byly již dva měsíce po splatnosti. Zpochybňuje své prohlášení, že dílo považuje za předané dne 29. 8. 2003, které učinil na jednání 17. 7. 2006, s tím, že se tohoto jednání osobně nezúčastnil, že to prohlásil jeho nový právní zástupce a že ve svém následném vyjádření uvedl, že 29. 8. 2003 proběhl kontrolní den, kde vytýkal vady díla. Krajský soud přitom ignoroval jeho předchozí prohlášení učiněné osobně na jednání dne 11. 1. 2006. Závěr o převzetí díla je proto podle stěžovatele v rozporu s provedeným dokazováním.
11. Totéž platí i pro závěr, že vedlejší účastnice se ocitla v pozici, kdy nemohla ovlivnit další postup. Vedlejší účastnice jen změnila svou argumentaci, když vyšlo najevo, že dílo mělo vady, které nebyly odstraněny. Ze zápisu o odstranění vad má být patrno, že součinnost k odstranění vad vedlejší účastnici poskytl. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na výpověď svědka Aleše Procházky, Zdeňka Havránka a dále na výpověď Ing. Jaroslava Procházky.
12. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, jak se obecné soudy vypořádaly s jeho obranou, jde-li o uplatnění práv z vad díla. Soudy nižších stupňů konstatovaly, že v dopise ze dne 10. 6. 2004 reklamoval dílo, když v něm uvedl, že je ochoten uhradit částku 458 585 Kč bez DPH, tj. rozdíl mezi fakturami a částkou, kterou soudní znalec označil za škodu vzniklou špatným provedením prací, krajský soud však dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by mimo řízení učinil právní úkon směřující k započtení pohledávky z titulu slevy z ceny díla. Má za to, že v uvedeném dopise vady díla notifikoval, a současně zvolil odpovídající právo z odpovědnosti za ně. Provedeným dokazováním vyšlo najevo, že žádal odstranění vad od srpna 2003, ale i později na podzim 2003, čímž došlo ke stavení záruční doby až do provedení volby práva odpovědnosti za vady, které se staly subjektivně neodstranitelné z důvodu jejich včasného neodstranění. Současně uplatnil nárok na náklady související s uplatněním reklamace. Tímto dopisem bylo dále prokázáno, že takto uplatnil i svou pohledávku doloženou znaleckým posudkem proti pohledávce uplatňované vedlejší účastnicí, která nebyla uznána a ani nebyla platná, protože nedošlo k předání díla a nebyla známa její přesná výše. Současně učinil návrh, že uzná pohledávku vedlejší účastnice ve výši 458 585 Kč, uzná-li ona jeho pohledávky ve výši 347 720 Kč a 23 260 Kč a na uznanou částku vystaví řádný daňový doklad. Podání ze dne 2. 6. 2006, jímž reagoval na výzvu okresního soudu na jednání dne 22. 5. 2006, bylo co do svého obsahu kompenzační námitkou. Krajskému soudu vytýká jeho závěry obsažené v bodě 32 s tím, že neodůvodnil, jaké dílčí smlouvy o dílo byly uzavřeny, po něm požadoval, aby taková samostatná díla specifikoval. Jeho závěry stěžovatel považuje za extrémní, resp. za projev přepjatého formalizmu a za nepřezkoumatelné. Extrémně vadné má být i hodnocení protokolu ze dne 24. 9. 2003 obecnými soudy (v něm se uvádí, že dne 24. 9. 2003 byly odstraněny veškeré závady zjištěné dne 29. 8. 2003) s tím, že k této listině měly přistupovat jako k neurčitému jednání.
13. Krajský soud měl pochybit i v tom ohledu, že se nevypořádal s jeho argumentací obsaženou ve vyjádření ze dne 15. 1. 2018 a 28. 2. 2018, kdy s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 33 Cdo 1544/2012 namítal, že dílo nebylo řádně splněno, čímž porušil jeho právo na řádný proces. V návaznosti na to stěžovatel obsáhle cituje z těchto vyjádření, a to z důvodu jejich porovnání se závěry krajského soudu, přičemž uplatňuje námitku tzv. opomenutých důkazů v podobě výslechu Rudolfa Neubauera a Ing. Tomáše Hoskovce a jeho znaleckých posudků o splnění povinnosti vedlejší účastnice. Krajský soud se prý nevypořádal ani s jeho námitkou, že vedlejší účastnice změnila argumentaci k vytýkaným vadám, konkrétně sádrokartonových konstrukcí, kdy poslední verze zněla, že takto to on chtěl, což však nedoložila, přičemž tyto konstrukce byly provedeny v rozporu s projektovou dokumentací a vedlejší účastnice jej na případnou nevhodnost pokynu neupozornila (§645 odst. 2 občanského zákoníku). V souvislosti s tím stěžovatel namítá nesprávnou aplikaci podústavního práva (§631 a násl. občanského zákoníku) s tím, že právo na zaplacení ceny díla nevzniklo. Krajský soud dospěl k závěru, že dílo převzal, však neučinil závěr, kdy nastávají účinky §634 odst. 2 věty první občanského zákoníku. Protože vedlejší účastnice o vadách díla věděla, nenáleží jí ani beneficium záručních dob.
14. Stěžovatel znovu poukazuje na uplatnění kompenzační námitky s tím, že judikatura, na kterou krajský soud odkázal, je nepřiléhavá, resp. neaplikovatelná. Dále uvádí, že s ohledem na položkový rozpočet ve znaleckém posudku namítal, že by soud neměl vedlejší účastnici přiznat více, než kolik vyúčtovala ve vystavených fakturách a žalobou požadovala zaplatit, a že by jí nemělo být přiznáno plnění za položky, které nedodala, což se ale mělo v konkrétních případech stát. Znaleckým posudkem pak byly oceňovány i sporné pohledávky, přesto odečtením zjevně neoprávněně přiznaných částek by celková přiměřená cena díla vycházela jen na částku 529 027 Kč včetně DPH, kdy on před zahájením sporu tvrdil, že přiměřená cena řádně zhotoveného díla je 481 514 Kč včetně DPH. Je zjevné, že nyní soudy dospěly k závěru, který se velmi blíží co do ceny přiměřené pracím provedeným vedlejší účastnicí, nelze však přiznat více, než kolik vedlejší účastnice požadovala. Tuto otázku krajský soud přesvědčivým způsobem nevyřešil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario ve spojení s §72 odst. 4 téhož zákona), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
17. V ústavní stížnosti stěžovatel krajskému soudu (především) vytýká, že provedené důkazy hodnotil odchylně od okresního soudu, v důsledku čehož nemohl skutkově a právně argumentovat, a to v souvislosti s otázkami, které jsou pro posouzení věci zásadní, jako je otázka převzetí díla nebo uplatnění reklamace, v důsledku čehož je jeho rozhodnutí tzv. překvapivé. Dále stěžovatel namítá porušení zásady přímosti a ústnosti, k němuž mělo dojít tím, že krajský soud hodnotil důkazy odlišně od okresního soudu, aniž by je sám znovu provedl a že opomněl konkrétní důkazy k otázce předání díla (viz výše), a že hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů je extrémně vadné.
18. Ústavní soud v prvé řadě pokládá za potřebné připomenout, že napadené rozhodnutí krajského soudu je postaveno na řešení více právních otázek, z obsahu ústavní stížnosti však lze vyvodit, že stěžovatel nesouhlasí s tím, jak bylo posouzeno, zda, resp. kdy lze považovat dílo vedlejší účastnicí za skončené (a stěžovateli předané), zda došlo k započtení jeho (případné) pohledávky z titulu vad díla vůči pohledávce vedlejší účastnice, jež je předmětem daného soudního sporu, případně jakým způsobem je třeba stanovit cenu díla (postupuje-li se podle §634 odst. 1 občanského zákoníku).
19. Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu uvedená procesní pochybení, Ústavní soud se takovými vadami může zabývat za předpokladu, že by mohly mít dopad na výsledek daného sporu (konkrétně zde musí existovat právně relevantní souvislost mezi nimi a důvody, na nichž jsou napadená rozhodnutí postavena), jinak by jeho kasační zásah, jehož účelem je zajistit ochranu ústavně zaručených základních práv či svobod (právě) stěžovatele, postrádal smysl (jeho závěry by měly jen akademický význam). Zmíněná souvislost námitky porušení zásady ústnosti a přímosti z ústavní stížnosti neplyne a ani na ni nijak nelze usuzovat.
20. K tomu nutno dodat, že krajský soud sice rozhodnutí okresního soudu (zčásti) změnil, to však ve stěžovatelův prospěch, a tudíž postupem, který k tomu vedl, mohl být stěžovatel na svých právech sotva zkrácen. Krajský soud pak dospěl na základě stejných důkazů k stejnému závěru, tj. že dílo bylo dokončeno a vedlejší účastnicí předáno, rozdíl spočívá pouze v tom, že okresní soud měl za to, že se tak stalo nejpozději dne 13. 6. 2005, zatímco krajský soud vycházel z data dřívějšího, a to 29. 8. 2003. Tato změna však mohla mít negativní konsekvence jen, jde-li o práva vedlejší účastnice; ta však nepodala odvolání, a tudíž se pro ni příznivější závěr krajského soudu nemohl promítnout do jeho rozhodnutí (jde-li o příslušenství žalované pohledávky). Krajský soud se přitom ke skutkovým závěrům okresního soudu (v bodě 8) svého rozsudku výslovně přihlásil, přičemž jím konstatovaná skutková zjištění se v tom, co lze v posuzované věci považovat z právního hlediska za relevantní, nijak podstatně nerozcházejí (k tomu viz níže; stejně tak soudy nižších stupňů shodně neshledaly, že by stěžovatel učinil úkon směřující k započtení jeho pohledávky).
21. Poukazuje-li stěžovatel na tzv. překvapivost rozsudku krajského soudu, ani v tomto bodě mu nelze přisvědčit. S ohledem na průběh soudního řízení, kdy přechozí rozsudek okresního soudu zrušil se závazným právním názorem a okresní soud z tohoto názoru vycházel, muselo být stěžovateli (v soudním řízení zastoupenému právně kvalifikovanou osobou) zřejmé, podle jakých právních norem bude věc posuzována (jaké skutečnosti nutno považovat za právně relevantní), a tedy i co bude předmětem dokazování. Stěžovateli tak v soudním řízení jako celku nic nebránilo skutkově i právně argumentovat (viz také níže), na čemž nic nemění ani stěžovatelem zmíněné rozdíly ve skutkových závěrech soudů nižších stupňů, protože se týkají vad díla a jejich reklamace, která je z důvodů uvedených v napadených rozsudcích (tedy že nebyl platně proveden zápočet případné pohledávky vzniklé z titulu slevy z ceny díla) bezpředmětná.
22. Otázkou, zda již došlo k provedení a předání díla vedlejší účastnicí, a zda jí tak vzniklo právo na zaplacení přiměřené ceny, se soudy nižších stupňů zabývaly, přičemž zdůvodnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že dílo nutno považovat za skončené a předané, ať už se tak stalo k datu 29. 8. 2003, anebo až ke dni 13. 6. 2005 (kdy byla dokončena stavba rodinného domu, na kterém vedlejší účastnice vykonávala podle jednotlivých smluv o díle příslušné stavební práce). Příslušný závěr, že podanou žalobu nelze označit za "předčasnou", je řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení zdůvodněn, stejně tak je vysvětleno, proč naopak se jeví stěžovatelova argumentace jako účelová (k tomu viz níže) a vnitřně rozporná, kdy stěžovatel na straně jedné tvrdil, že dosud nedošlo k dokončení a předání díla, a současně uplatňoval právo na slevu z jeho ceny pro jeho vady.
23. K tomu možno poznamenat, že z ústavní stížnosti není příliš zřejmé, jak by mohla být žaloba vedlejší účastnice "předčasná", resp. jak by vedlejší účastnice mohla dílo více "dokončit" a "předat", aby jí následně mohl vzniknout nárok na zaplacení ceny díla, které skutečně provedla, byly-li tvrzené vady (pokud jimi dílo opravdu trpělo) stěžovatelem, jak sám uvádí, odstraněny, předmětná stavba byla dokončena, zkolaudována a následně stěžovatelem jako bezvadná prodána třetí osobě. I kdyby tedy dřívější datum neobstálo, nevzniká pochybnost o tom, že dílo bylo skončeno a předáno nejpozději k datu, které stanovil okresní soud, a tudíž stěžovatelova námitka extrémně vadného hodnocení důkazů či námitka tzv. opomenutých důkazů, které se týkají daného dílčího závěru krajského soudu (kdy bylo dílo předáno), nemohou ústavnost napadeného rozsudku zpochybnit (nehledě na to, že podstatou těchto námitek je toliko polemika s tím, jak uvedený soud provedené důkazy zhodnotil).
24. Namítá-li stěžovatel, že byl zbaven možnosti argumentovat rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2707/2010, přisvědčit mu nelze, neboť již okresní soud považoval dílo za skončené, přičemž vycházel z právního názoru krajského soudu vysloveného v předchozím kasačním rozhodnutí, navíc takto stěžovatel mohl argumentovat i v řízení dovolacím.
25. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti tvrdí, že vůči vedlejší účastnici evidentně uplatnil kompenzační námitku (např. v podání ze dne 2. 6. 2006), přičemž vytýká obecným soudům, že při posouzení dané otázky postupovaly přepjatě formalisticky. Tato námitka však není přípustná, neboť stěžovatel v tomto bodě nevyčerpal všechny procesní prostředky, jež měl k ochraně svých práv k dispozici, když ve svém dovolání neuvedl, jaký z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). Dlužno dodat, že příslušné závěry krajského soudu jsou řádně (a podrobně) zdůvodněny, navíc se k této otázce vyjádřil, byť jen formou obiter dicti, i Nejvyšší soud, přičemž žádné pochybení neshledal. Takto krajský soud dostál svým procesním povinnostem, jež plynou z práva na řádný proces, a samotná věcná správnost daného právního závěru, vycházejícího z procesu intepretace a aplikace podústavního práva, by nemohla opodstatněnost ústavní stížnosti založit, neboť nejde o referenční hledisko ústavněprávního přezkumu.
26. Obdobný závěr bylo třeba učinit vůči stěžovatelově námitce, že krajský soud při stanovení ceny díla ve smyslu §634 odst. 1 občanského zákoníku postupoval nesprávně (když jí měl přiznat jen tolik, kolik fakturovala, a jen za položky, které dodávala), neboť tuto námitku ve svém dovolání neuplatnil.
27. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud (meritorního projednání nezpůsobilé) ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu