ECLI:CZ:US:2020:4.US.2867.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2867/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Kostrbové, zastoupené JUDr. Janem Kučerou, advokátem, sídlem Stavitelská 1099/6, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2020 č. j. 27 Cdo 1391/2020-247 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2020 č. j. 6 Cmo 298/2019-209, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Stavební bytové družstvo POKROK, sídlem Kollárova 157/18, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 2. 10. 2019 č. j. 81 Cm 113/2014-178 určil, že stěžovatelka jako žalobkyně je členkou vedlejší účastnice - Stavebního bytového družstva POKROK (dále též "družstvo") [výrok I.] a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení [výrok II.]. Městský soud dospěl k závěru, že nebylo-li dosud shromážděním delegátů, kterému jedině toto právo náleží, rozhodnuto o odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí představenstva o jejím vyloučení z družstva, nebyl dvouetapový proces vyloučení stěžovatelky z družstva ukončen a stěžovatelka je stále členkou družstva.
3. K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu změnil tak, že žalobu na určení, že stěžovatelka je členkou družstva, zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vrchní soud, na rozdíl od městského soudu, uzavřel, že listovní zásilka obsahující rozhodnutí představenstva o vyloučení stěžovatelky z družstva, resp. výzva s uvedením toho, že si stěžovatelka může zásilku vyzvednout a seznámit se s ní v provozovně držitele poštovní licence, se ocitla ve sféře dispozice stěžovatelky a je tak namístě, závěr o splnění podmínek, za nichž počala stěžovatelce běžet prekluzivní tříměsíční lhůta k podání odvolání proti rozhodnutí představenstva o vyloučení stěžovatelky z družstva, přičemž tato lhůta uplynula marně. Tím také byl završen proces vylučování stěžovatelky z družstva. Byla-li stěžovatelka v souladu se zákonem i se stanovami vyloučena z družstva, nelze podle vrchního soudu vyhovět žalobě na určení, že stěžovatelka je členkou družstva. Vrchní soud se neztotožnil se názorem městského soudu o nemravnosti postupu vedlejší účastnice při vyrozumívání svých členů se zásadními rozhodnutími, např. s rozhodnutími o vyloučení z družstva prostřednictvím držitele poštovní licence.
4. V posuzované věci jde přitom již o v pořadí druhá rozhodnutí soudů obou stupňů, neboť rozsudek vrchního soudu ze dne 22. 11. 2017 č. j. 6 Cmo 18/2017-95 i rozsudek městského soudu ze dne 30. 11. 2016 č. j. 81 Cm 113/2014-69 na základě dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2018 č. j. 27 Cdo 1139/2018-120 zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3783/2012 a sp. zn. 29 Cdo 5065/2016 s tím, že uplyne-li poté, kdy je členu družstva písemně oznámeno rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení z družstva marně lhůta k podání odvolání k členské schůzi, nastoupí účinky vyloučení; proces vyloučení člena družstva je marným uplynutím lhůty k podání odvolání ukončen (završen).
5. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
6. Nejvyšší soud dovodil, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda je podmínkou platnosti rozhodnutí o vyloučení člena z družstva doručení výstrahy před vyloučením, ani otázka, zda je v rozporu s dobrými mravy, trvá-li družstvo na vyloučení svého člena i v případě, že důvody jeho vyloučení již zanikly. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka při formulaci těchto otázek přehlíží, že v posuzované věci není vedeno řízení o prohlášení rozhodnutí o vyloučení člena z družstva za neplatné, ale řízení o určení členství v družstvu, ve kterém podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu soud není oprávněn posuzovat věcnou správnost vyloučení člena z družstva. Namítá-li stěžovatelka vady řízení [opomenutí odvolacích námitek, nesprávné provedení důkazů (označení vráceného dopisu soudem jako doručenky), neprovedení navržených důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (soudy nevedly dokazování k řešení otázky existence dobré víry žalobkyně)], přehlíží, že uvedené námitky nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž v souvislosti s nimi Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí závisí a která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle Nejvyššího soudu nezakládá ani otázka, zda se může vydržení vlastnického práva dovolávat (podat "námitku vydržení") pouze držitel, nebo zda se může vydržení věci věřiteli v řízení dovolávat i jiná osoba (jiný účastník řízení), neboť na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá, a proto se její řešení nemůže projevit v poměrech stěžovatelky založených napadeným rozhodnutím. Otázka předestřená stěžovatelkou, zda je postup doručování oznámení o vyloučení člena družstvem, při kterém se družstvu písemnost (doručovaná prostřednictvím provozovatele poštovních služeb) vrátila jako nedoručená, a družstvo přesto považovalo písemnost za doručenou (a dále se ji nesnažilo adresátu doručit), v rozporu s dobrými mravy, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. podle Nejvyššího soudu rovněž nezakládá, když vrchní soud otázku zodpověděl záporně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že její dovolání obsahovalo všechny zákonné náležitosti, a to řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. i dovolacího důvodu a její dovolání bylo opodstatněné. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud pomíjí skutečnost, že stěžovatelka nemohla žalobou na neplatnost rozhodnutí o vyloučení z družstva podat právě z toho důvodu, že jí nebylo rozhodnutí o vyloučení z družstva řádně doručeno. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se nezabýval vymezenými dovolacími důvody uvedenými v čl. V. dovolání, kdy stěžovatelka namítala, že vrchní soud dospěl k odlišným skutkovým zjištěním než městský soud, aniž by tyto skutkové závěry měly oporu v provedeném dokazování.
8. Stěžovatelka namítá, že prokázání doručení výstrahy před vyloučením je nezbytnou procesní podmínkou posouzení platnosti rozhodnutí o vyloučení z družstva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2799/2011). Pakliže městský soud uzavřel, že doručení výstrahy před vyloučením nebylo nijak doloženo a vrchní soud se touto otázkou nezabýval a nedospěl tedy ani k odlišnému skutkovému zjištění, rozhodl vrchní soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Otázku splnění formálních procesních podmínek pro vyloučení Nejvyšší soud nesprávně zaměňuje s věcným přezkumem rozhodnutí o vyloučení.
9. Stěžovatelka namítá, že využitím fikce doručení u výstrahy před vyloučením a následně u rozhodnutí o vyloučení jí byla odňata možnost své prodlení s úhradami včas napravit (po doručení výstrahy před vyloučením), resp. se proti rozhodnutí včas odvolat. Tvrzení poštovního doručovatele o tom, že výzvu do schránky řádně vhodil, lze podle stěžovatelky stěží vyvrátit. Nedostala-li stěžovatelka objektivně možnost se s rozhodnutím seznámit, bylo jí odepřeno právo se takovému rozhodnutí bránit.
10. Do práva stěžovatelky na soudní ochranu bylo dále zasaženo tím, že byly opomenuty její důkazní návrhy, aniž by to bylo jakkoli zdůvodněno. Tyto důkazní návrhy přitom byly rozhodné pro posouzení otázky doručení rozhodnutí o vyloučení z družstva, které bylo klíčové pro rozhodnutí ve věci samé. K prokázání svých tvrzení ohledně nedoručení rozhodnutí o vyloučení z družstva navrhla stěžovatelka celou řadu důkazů, které však nebyly provedeny. V řízení před městským soudem navrhovala stěžovatelka k této otázce řadu důkazů: poskytnutí informace České pošty z 11. 10. 2018; rozhodnutí Generálního ředitelství České pošty z 3. 12. 2018; vyjádření ČTÚ k žádosti z 28. 8. 2018; vyjádření ČTÚ ke stížnosti z 26. 9. 2018; zprávy ČTÚ o plnění povinností České pošty z let 2012 - 2014. Tyto důkazy městský soud neprovedl, neboť je považoval za nadbytečné, když skutečnost, že výzva k vyzvednutí zásilky na poště nebyla stěžovatelce doručena, považoval za prokázanou, resp. měl za to, že nebylo prokázáno, že by jí výzva byla do schránky vhozena. V odůvodnění rozsudku pak neprovedení těchto důkazů zdůvodněno není. Stěžovatelka tyto své důkazní návrhy zopakovala ve svém vyjádření k odvolání vedlejší účastnice. Ani vrchní soud tyto důkazy neprovedl a jejich neprovedení nezdůvodnil, a to navzdory tomu, že ohledně skutečnosti, která měla být těmito důkazy prokazována, dospěl při částečném doplnění dokazování k opačnému skutkovému zjištění, než městský soud.
11. Stěžovatelka považuje za nesprávnou argumentaci Nejvyššího soudu, že přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda se může vydržení vlastnického práva dovolávat (podat "námitku vydržení") pouze držitel, nebo zda se může vydržení vůči věřiteli v řízení dovolávat i jiná osoba (jiný účastník řízení), jelikož právě tato otázka byla pro posouzení věci městským soudem významná.
12. Stěžovatelka dále namítá nesprávnost názoru Nejvyššího soudu ve věci vad řízení. Nejvyšší soud se jimi odmítl zabývat, neboť nešlo o způsobilý dovolací důvod. Nejvyšší soud podle stěžovatelky porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a postupoval v rozporu se zákonem, se svou vlastní judikaturou i s judikaturou Ústavního soudu, čímž došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu.
13. Stěžovatelka dále dovozuje, že vzhledem k tomu, že dohoda o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu ze dne 29. 4. 2006 neobsahuje označení, zda jde o převod úplatný či bezúplatný včetně stanovení ceny, jde o smlouvu absolutně neplatnou, k jejíž neplatnosti by soud musel přihlédnout i z úřední povinnosti. Stěžovatelka na tuto skutečnost před městským soudem poukázala a soudu předložila novou smlouvu, která však byla uzavřena až poté, co družstvo rozhodovalo o jejím vyloučení. Pakliže družstvo rozhodovalo o vyloučení někoho, kdo v té době členem družstva nebyl, bylo rozhodnutí o vyloučení nicotné, a nemohlo mít žádné právní účinky.
14. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo zasaženo do jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Na pořízení členského podílu v družstvu za cenu 1 800 000 Kč vynaložila stěžovatelka rodinné úspory a značně se zadlužila. Členský vklad stěžovatelky byl splacen a stěžovatelce tak již vznikl nárok na převod bytu do vlastnictví. Namísto toho však v důsledku rozhodnutí družstva o vyloučení jí vznikl nárok na vypořádací podíl, který družstvo vyčíslilo podle svých stanov na pouhých 25 100 Kč, což je částka, která neodpovídá (a to ani rámcově) částce, kterou stěžovatelka na pořízení členského podílu v roce 2006 vynaložila, tím méně pak tržní hodnotě uvolněného členského podílu, spojeného s nájmem předmětného družstevního bytu a s právem na bezplatný převod do vlastnictví, v současné době.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
17. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
19. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, z přiloženého dovolání stěžovatelky Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v něm namítala nedostatečné a nesprávné posouzení podmínek pro rozhodnutí o vyloučení z družstva vrchním soudem, (neprokázání doručení výstrahy před vyloučením) odchýlení se skutkových zjištění vrchního soudu od zjištění městského soudu (doručení rozhodnutí o vyloučení z družstva), opomenuté důkazy ohledně nedoručení rozhodnutí o vyloučení stěžovatelky z družstva. Stěžovatelka dále namítala, že městský soud se nedostatečně vypořádal s její argumentací ohledně skutečnosti, že v době, kdy vedlejší účastnice rozhodovala o vyloučení stěžovatelky z družstva, nebyla stěžovatelka členkou tohoto družstva.
20. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky řádně zabýval, obsah jejího dovolání posoudil v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání stěžovatelky není přípustné. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatelky o platnosti rozhodnutí o vyloučení člena z družstva, rozpornosti vyloučení člena z družstva s dobrými mravy, jakož i vydržení členského podílu a ve svém rozhodnutí rovněž vysvětlil, proč se nemohl zabývat námitkami stěžovatelky ohledně vad řízení [opomenutí odvolacích námitek, nesprávného provedení důkazů (označení vráceného dopisu soudem jako doručenky), neprovedení navržených důkazů a nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci (soudy nevedly dokazování k řešení otázky existence dobré víry stěžovatelky)]. Závěrům Nejvyššího soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
21. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
22. Vytýká-li stěžovatelka soudu, že nevyhověl jejím návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)].
23. V posuzované věci se vrchní soud důkazními návrhy stěžovatelky v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval a konstatoval, že stěžovatelka k prokázání svých tvrzení nabízela důkazy, které měly prokázat všeobecnou nedůvěru k práci držitele poštovní licence a rovněž měly prokázat tvrzený nesprávný postup poštovních doručovatelů při doručování jiným osobám v poštovním obvodu, byť nikdy stěžovatelka nebyla se svými reklamacemi doručování úspěšná. Nabízela též prokázání toho, že ve schránce nenašla listovní zásilku ani výzvu k jejímu vyzvednutí. Vrchní soud však dovodil, že stěžovatelce se obsah veřejné listiny - doručenky zpochybnit nepodařilo, když stěžovatelka, nacházející se v důkazní tísni, nedisponovala jinými důkazy, než důkazy uvedenými ve svých vyjádřeních a stanoviscích, včetně vyjádření před vrchním soudem. Uvedeným závěrům vrchního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
24. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně trvání jejího členství v družstvu. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu a vrchního soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
25. Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že soud rozhodující ve sporu o určení členství v družstvu není oprávněn posuzovat věcnou správnost vyloučení z družstva (tj. zda důvod, pro který byl dotčený člen z družstva vyloučen, byl vskutku dán) a není ani oprávněn přezkoumávat, zda byly splněny podmínky, za nichž může družstvo k rozhodnutí o vyloučení přistoupit, např. zda byla udělena výstraha (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2799/2011).
26. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
27. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu