ECLI:CZ:US:2020:4.US.2870.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2870/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti M. S., t. č. Věznice Praha-Ruzyně, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2020 č. j. 13 To 172/2020-109 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. června 2020 č. j. 3 T 53/2020-93, za účasti Okresního soudu v Příbrami a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Podáním označeným jako "ústavní stížnost a žádost o odložení vykonatelnosti" se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v jeho trestní věci. Uvedl, že nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, ale učinil tak mimo jiné i proto, že dovolání bylo třeba podat prostřednictvím Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud"). V podání blíže rozvedl potíže, kterým byl vystaven v průběhu nejen tohoto trestního stíhání ze strany okresního soudu, dalších justičních orgánů, Policie České republiky a správního orgánu, Dopravního úřadu v Příbrami. Konkrétní stížní žádání stěžovatel neformuloval, pouze uvedl, že jeho ústavní stížnost směřuje proti více rozhodnutím, která na sebe navazují a která vyústila ve vydání rozsudku, jímž byl zbaven osobní svobody. Návrh na odklad vykonatelnosti stěžovatel odůvodnil brzkým nástupem do výkonu trestu odnětí svobody do Věznice v Praze Ruzyni.
2. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti postrádal řadu náležitostí kladených na něj zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v ustanoveních §30, §34 a §72, tj. dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností, nebyla přiložena napadená rozhodnutí, zejména však stěžovatel nedoložil právní zastoupení zvláštní písemnou plnou mocí. Ústavní soud však netrval na odstranění vad návrhu, neboť to s ohledem na následující zjištění nepovažoval za efektivní.
3. Ústavní soud dotazem u okresního soudu ověřil, že rozsudkem okresního soudu ze dne 16. 6. 2020 č. j. 3 T 53/2020-93 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 8. 2020 č. j. 13 To 172/2020-109 byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle sdělení okresního soudu dovolání proti usnesení krajského soudu stěžovatel nepodal. I podle veřejně dostupné databáze soudních řízení (viz http://infosoud.justice.cz/public/search.jsp) byla věc pravomocně ukončena dnem 25. 8. 2020.
4. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3). Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný, tak i mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), stejně jako jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítaného nedostatku, resp. vady řízení či vady rozhodnutí. Ustanovení §75 odst. 1 přitom nerozlišuje mezi řádnými, mimořádnými opravnými prostředky či jinými procesními prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat příslušný procesní prostředek, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena. Ve svém stanovisku ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., Ústavní soud vyložil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání.
5. Jak Ústavní soud ověřil, ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 3 T 53/2020 stěžovatel dovolání nepodal, a proto je ústavní stížnost proti shora označeným rozhodnutím trestních soudů nutno považovat za nepřípustnou. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel nebyl v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nepovažoval však za účelné vyzývat ho k zajištění právního zastoupení, neboť i bezvadný návrh by na závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně jeho práv nemohl ničeho změnit.
6. Námitkami stěžovatele vůči postupu orgánů činných v předmětném trestním řízení, případně v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 1 T 45/2018, se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť bylo zjevné, že lhůta k přezkumu konkrétních soudních rozhodnutí stanovená v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu již uplynula; pokud stěžovatel kritizoval i postup a rozhodnutí Dopravního úřadu Příbram, je třeba připomenout, že rozhodnutí správního orgánu je přezkoumatelné ve správním soudnictví. Ani v tomto případě Ústavní soud nepovažoval za efektivní vyzývat stěžovatele k zajištění právního zastoupení, neboť lze mít za to, že stěžovatel zmínil konkrétní úkony či rozhodnutí orgánů veřejné moci v rámci popisu širších souvislostí jeho případu, neboť podle jeho přesvědčení ovlivnily rozhodnutí o jeho vině a trestu napadená ústavní stížností.
7. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení krajského soudu a jako o návrh akcesorický jej také odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka