ECLI:CZ:US:2020:4.US.2875.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2875/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Entlerové, zastoupené JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem, sídlem Zlatnická 1582/10, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2020 č. j. 22 Cdo 1676/2020-484, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2020 č. j. 69 Co 420/2018-435 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. srpna 2018 č. j. 27 C 124/2017-131, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Ladislava Olšbauera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí tvrdíc, že postupem soudů bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 11 Všeobecné deklarace lidských práv.
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 27 C 124/2017 se podává, že vedlejší účastník se žalobou domáhal zrušení podílového spoluvlastnictví ke specifikované bytové jednotce v kat. úz. Hradčany a jeho vypořádání přikázáním jednotky do jeho výlučného vlastnictví (za finanční náhradu), neboť její rozdělení není technicky možné. Žalobu odůvodnil svým nezájmem setrvat se stěžovatelkou ve spoluvlastnictví, nemožností uzavřít s ní dohodu o zrušení a vypořádání, což doplnil tvrzením, že stěžovatelka jednotku užívá výhradně se svým otcem, a to způsobem systematicky znehodnocujícím jednotku, a užívá ji nad rámec spoluvlastnického podílu, aniž by za takové užívání poskytovala náhradu. Po provedeném dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že důvody pro zachování podílového spoluvlastnictví nejsou dány, že sice by bylo objektivně možné jednotku rozdělit na dvě jednotky samostatné, avšak důvod pro takové rozdělení neshledal, ani neshledal důvod pro přikázání jednotky do vlastnictví stěžovatelky, proto napadeným rozsudkem rozhodl o zrušení spoluvlastnictví (I. výrok), o přikázání jednotky do vlastnictví vedlejšího účastníka (II. výrok), vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu za její spoluvlastnický podíl ve výši 3 223 085 Kč (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. a V. výrok); doplňujícím unesením ze dne 7. 8. 2018 č. j. 27 C 124/017-136 nepřiznal České republice náhradu nákladů řízení vůči stěžovatelce.
3. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž zejména vyjádřila nesouhlas se způsobem vypořádání a s výší ocenění jednotky; odvolání proti výrokům III. až V. podal i vedlejší účastník. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") doplnil dokazování, včetně důkazu revizním znaleckým posudkem, shledal, že rozdělení jednotky není dobře možné a že jsou dány podmínky pro přikázání jednotky do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka. Napadeným rozsudkem potvrdil výroky o zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání přikázáním do vlastnictví vedlejšího účastníka (I. výrok), zvýšil náhradu za spoluvlastnický podíl na 4 041 000 Kč (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. a IV. výrok).
4. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu dovoláním, které považovala za přípustné, neboť "dovolání závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, jejíž řešení má být dovolacím soudem posouzeno jinak, a to konkrétně při posouzení otázky hmotného práva, zda je soud oprávněn vypořádat spoluvlastnictví převedením věci jednomu spoluvlastníkovi s vyplacením druhého, i přesto, že jednak věc lze reálně rozdělit, a zároveň takto rozhodnout bez poučení spoluvlastníka o možnosti takového postupu" (III. část dovolání), a zaměřila se na nesprávné právní posouzení věci (V. část dovolání). Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl po zjištění, že v něm není dostatečně vymezeno, v čem stěžovatelka spatřuje naplnění uváděného předpokladu přípustnosti dovolání. Konkrétně uvedl, že přípustnost dovolání založená tím, že jím má být vyřešená právní otázka posouzena jinak, míří jen a pouze na případy, kdy konkrétní právní otázka je dovolacím soudem ustáleně vyřešena, dovolatel namítá nesprávnost tohoto řešení a žádá dovolací soud o přehodnocení jeho dosavadního přístupu k řešení této otázky. K tomu dodal, že ve stěžovatelčině dovolání absentuje jakákoliv úvaha k jeho dosavadní rozhodovací praxi, že stěžovatelka nevymezuje, jakým způsobem je předkládaná právní otázka v této praxi řešena, ani z jakého důvodu, a především jakým způsobem by měla být jeho rozhodovací praxe v dané právní otázce změněna. Nejvyšší soud upozornil, že dovolání v tomto směru neobsahuje žádný odkaz na jakékoliv rozhodnutí dovolacího soudu, které by danou právní otázku řešilo, natož vysvětlení, proč by takové řešení mělo být překonáno, či z jakého důvodu by dosavadní právní názor dovolacího soudu neměl nadále obstát. Poté stěžovatelku poučil o správném postupu při formulaci tohoto předpokladu přípustnosti dovolání, a protože nic takového v dovolání obsaženo nebylo, uzavřel, že pro vady byl nucen dovolání odmítnout. Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelka se domáhá toho, aby posoudil jinak řešení přijaté k této otázce městským soudem, což nemá oporu v předpokladech přípustnosti dovolání vymezených v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). I přesto Nejvyšší soud uvedl, že napadený rozsudek městského soudu je správný a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, což náležitě odůvodnil (str. 4 dovolání).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Podle stěžovatelky došlo napadenými rozhodnutími k zásahu do jejích ústavně zaručených práv absolutním nerespektováním jejího vlastnického práva a její vůle, porušením jejích procesních práv a nepřiměřeností zjištěné ceny jednotky. Těmto třem důvodům věnuje samostatné části ústavní stížnosti, především připomíná, že měla zájem jednotku, resp. její id. polovinu vlastnit, že bylo možné její rozdělení na dvě samostatné bytové jednotky, že měla být poučena o možnosti zajistit finanční prostředky spojené s rozdělením jednotky a o následcích nesplnění výzvy k doplnění tvrzení o této možnosti, a rozporuje zjištění obvyklé ceny jednotky s tvrzením, že byla ochuzena o adekvátní finanční náhradu, protože náhrada zjištěná městským soudem neodpovídá reálné ceně jednotky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario); k přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu viz níže (sub IV.).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8. až 10.), posléze proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu (body 11. a 12.).
8. Stěžovatelka v průběhu řízení napadla rozsudek městského soudu dovoláním, jehož obsah je výše (sub 4. i. p.) rekapitulován. V postupu Nejvyššího soudu odmítajícím její dovolání pro vady Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní deficity; Nejvyšší soud vyhověl ústavním kritériím kladeným na odůvodnění rozhodnutí, které je dostatečně určité a srozumitelné. Ústavní soud potvrzuje, že stěžovatelčino dovolání nenaplňuje obligatorní obsahovou náležitost stanovenou zákonem, tj. stěžovatelka neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Požaduje-li jiné posouzení vymezené právní otázky (bod 8. dovolání), musí v textu dovolání vymezit vazbu na dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a navrhnout její nové řešení (přitom v dovolání není uvedeno jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by formulovanou otázku řešilo).
9. Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel.
10. Na základě výše uvedeného zjištění (bod 8.) Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ani žádné argumenty proti postupu Nejvyššího soudu a jeho usnesení neformuluje. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (v dubnu 2020) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce (jejímu právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.); pozn. tehdejší stěžovatelčin právní zástupce v bodu 7. dovolání na toto stanovisko odkazuje]. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
11. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu.
12. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor k tomu, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě nelze stěžovatelčinu ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu - považovat za přípustnou.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu