ECLI:CZ:US:2020:4.US.2894.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2894/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti TV MORAVA, s. r. o., sídlem 8. května 497/37, Olomouc, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2020 č. j. 23 Cdo 1213/2020-439, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 75 Co 124/2019-411 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. února 2019 č. j. 24 C 160/2016-357, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Czech Digital Group, a. s., sídlem Skokanská 2117/1, Praha 6 - Břevnov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 90 Ústavy a jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako provozovatelka televizního vysílání uzavřela s vedlejší účastnicí jako poskytovatelkou služeb elektronických komunikací dne 26. 2. 2013 smlouvu "o šíření zemského digitálního televizního signálu formou regionálních vstupů do celoplošného vysílání". Vedlejší účastnice se zavázala k šíření programu stěžovatelky a stěžovatelka k poskytnutí úplaty vedlejší účastnici. Podle čl. 4.2 uvedené smlouvy je smluvní strana oprávněna od ní odstoupit, dojde-li u druhé smluvní strany k úpadku, rozhodne-li o svém zrušení a vstoupí do likvidace či "dojde ke ztrátě, zániku nebo neudělení licence nebo jejímu nenahrazení registrací" podle zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Doba účinnosti smlouvy byla prostřednictvím dodatků sjednána do 27. 2. 2016. Stěžovatelka dne 31. 7. 2014 od smlouvy odstoupila podle uvedeného ujednání, neboť její licence k televiznímu vysílání k její žádosti zanikla. Dne 11. 11. 2014 podala rovněž výpověď.
3. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice nepovažovala stěžovatelčino odstoupení od smlouvy za platné, podala dne 15. 5. 2015 k Českému telekomunikačnímu úřadu (dále jen "ČTÚ") návrh na rozhodnutí sporu a domáhala se po stěžovatelce zaplacení nedoplatků za peněžité plnění z uvedené smlouvy. ČTÚ svým rozhodnutím ze dne 14. 10. 2015 uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici 1 264 485 Kč s příslušenstvím. Předseda rady ČTÚ rozklad stěžovatelky proti prvostupňovému rozhodnutí zamítl svým rozhodnutím ze dne 24. 3. 2016. Stěžovatelka se proto dne 23. 5. 2016 u Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") domáhala nahrazení uvedeného rozhodnutí o rozkladu tak, aby byl návrh vedlejší účastnice v plném rozsahu zamítnut.
4. Okresní soud žalobu stěžovatelky zamítl svým druhým rozsudkem uvedeným v záhlaví. Stěžovatelka podle něj nebyla oprávněna k odstoupení od smlouvy podle jejího čl. 4.3 pro svévolné ukončení své licence; k tomu odstoupení od smlouvy v posuzované věci nesloužilo. Ujednání pod čl. 4.3 nelze vyložit jinak, než jako možnost předčasně ukončit závazek té smluvní strany, která je "z hospodářského hlediska" ohrožena jednáním druhé smluvní strany. Stěžovatelka byla nadto oprávněna bez udání důvodu ukončit závazek výpovědí s tříměsíční výpovědní dobou. Této možnosti také úspěšně využila.
5. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky rozsudek okresního soudu potvrdil svým napadeným rozsudkem. Ztotožnil se s výkladem čl. 4.3 uvedené smlouvy tak, že neumožňuje předčasné ukončení závazku provozovatele, dojde-li jeho přičiněním k ukončení licence k provozování vysílání.
6. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud svým v záhlaví uvedeným usnesením, neboť nebylo přípustné. Podle Nejvyššího soudu zaprvé nemůže založit přípustnost otázka výkladu smlouvy, považuje-li se stěžovatelka za slabší smluvní stranu a vedlejší účastnici za monopolistku. Zadruhé, přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka upřednostnění nevyjádřené vůle jednajícího oproti jazykovému znění projevu vůle, neboť se krajský soud a okresní soud neodchýlily od výkladových pravidel právního jednání. Konečně, namítala-li stěžovatelka, že při výkladu uzavřené smlouvy měla být použita nikoliv současná právní úprava, nýbrž právní úprava účinná v roce 2013, pak se tato námitka opět míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který věc posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb. a zákona č. 513/1991 Sb., tedy podle předchozí právní úpravy. Ani tato otázka tak nemůže přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 808/97 uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka považuje výklad čl. 4.3 dané smlouvy "v extrémním rozporu s principy spravedlnosti". Vedlejší účastnice podle stěžovatelky vždy připravila smluvní dokumentaci, a proto měly obecné soudy vyložit uvedené ujednání v její neprospěch. Obecné soudy se nepřípustně odchýlily od jazykového výkladu, přitom podle ustálené soudní rozhodovací praxe je jazykové vyjádření primárním vodítkem při výkladu právního jednání, vůle jednajících nesmí jazykovému vyjádření odporovat. Stěžovatelka proto od smlouvy odstoupila platně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. V prvé řadě je nutné uvést, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna. Je z nich seznatelné, jakými okolnostmi se obecné soudy zabývaly při výkladu posuzovaného smluvního ujednání, z jakých důkazů vycházely a jaké úvahy je k jejich rozhodnutím vedly [srov. nález sp. zn. II. ÚS 222/18 ze dne 14. 8. 2019, bod 13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Výklad čl. 4.3 uvedené smlouvy podaný obecnými soudy nebyl nepřiměřený. Okresní soud vycházel z jazykového vyjádření posuzovaného smluvního ujednání, dalších ujednání smlouvy, zavedené praxe smluvních stran a jejich následné komunikace. Obdobně postupoval i krajský soud. Není pravda, že obecnými soudy provedený výklad smluvního ujednání odporuje jeho jazykovému vyjádření, poněvadž výklad, který obecné soudy upřednostnily, z něj naopak vyplývá. Samotná skutečnost, že z jazykového vyjádření smluvního ujednání stěžovatelka dovozuje pochybnosti o jeho obsahu a obecné soudy dospějí k výkladu, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, neznamená bez dalšího zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
11. Není pravdou, že posuzované smluvní ujednání měly soudy bez dalšího vyložit v neprospěch vedlejší účastnice. Přestože to stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí výslovně, z kontextu uvedené námitky lze dovodit, že se domáhá použití výkladového pravidla contra proferentem (ve věci stěžovatelky srov. §266 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Z odůvodnění napadených rozhodnutí však vyplývá, že obecné soudy v nyní posuzované věci nepovažovaly dané smluvní ujednání za objektivně nejednoznačné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007 sp. zn. 28 Cdo 1770/2007, ze dne 31. 3. 2020 č. j. 29 Cdo 3950/2018-91 či mutatis mutandis bod 40 nálezu ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 403/12 (N 12/76 SbNU 163)]. Užití uvedeného interpretačního pravidla proto ve věci stěžovatelky nebylo namístě.
12. Napadla-li stěžovatelka i usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud shledal, že dovolání není přípustné, přičemž se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatelky. Závěrům Nejvyššího soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
13. Řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a jako celek ho lze pokládat za řádně vedené. Jeho důsledkem nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Rozhodnutí vydaná soudy byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, napadená rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu