ECLI:CZ:US:2020:4.US.2916.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2916/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. Š., zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem, sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 - Staré Město, proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. května 2019 č. j. 96 Co 102/2019-326, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a 1. nezletilé A. J. Š. a 2. M. H. E., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků napadeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu vedeného Okresním soudem v Lounech (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 16 Nc 11/2017 se podává, že rozsudkem okresního soudu ze dne 9. 1. 2019 č. j. 16 Nc 11/2017-234 svěřil okresní soud 1. vedlejší účastnici (dále též "nezletilá") do střídavé péče rodičů s intervalem střídání po jednom týdnu tak, že od každého pátku sudého týdne se svěřuje do péče 2. vedlejší účastnice (dále též "matka") a od každého pátku lichého týdne se svěřuje do péče otce. Rodič, jehož péče o nezletilou bude končit, odvede v pátek ráno nezletilou do školy, rodič, jehož péče o nezletilou bude začínat, vyzvedne v pátek odpoledne nezletilou ze školy. Nebude-li daný den probíhat vyučování, dojde k předání a převzetí nezletilé v pátek v 8.00 hodin v P. (výrok I) a určil, že výrok I je předběžně vykonatelný (výrok II). Dále okresní soud uložil matce povinnost platit výživné pro nezletilou počínaje měsícem následujícím po vykonatelnosti rozsudku ve výši 5 000 Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám otce (výrok III) a otci povinnost platit výživné pro nezletilou za dobu od 1. 1. 2017 do 31. 8. 2017 ve výši 2 000 Kč měsíčně a počínaje od 1. 9. 2017 ve výši 5 000 Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok IV). Dlužné výživné za období od 1. 9. 2017 do 31. 12. 2018 ve výši 48 000 Kč je otec povinen splácet ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně splatných spolu s běžným výživným počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek (výrok V). Okresní soud upravil styk rodičů s nezletilou během letních prázdnin a vánočních svátků (výrok VI). Právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal okresní soud žádnému z účastníků (výrok VII) a státu přiznal náhradu nákladů řízení proti rodičům s tím, že jsou matka i otec povinni zaplatit České republice každý částku 9 780,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet okresního soudu (výroky VIII a IX). Své rozhodnutí odůvodnil tak, že je v zájmu nezletilé, aby byla svěřena do střídavé péče rodičů, protože neshledal na straně žádného z rodičů žádné závažné překážky, které by střídavé péči bránily. V péči rodičů nebyly shledány žádné závady. Oba rodiče mají zájem o nezletilou pečovat a pro péči o ni mají vytvořeny podmínky. Nezletilá má vytvořeno citové pouto k oběma rodičům. Bydliště rodičů jsou od sebe vzdálena přibližně 10 km, takže nezletilá nebude měnit školské zařízení a bude v kolektivu stejných vrstevníků. Protože nejsou rodiče schopni se dohodnout, upravil okresní soud svým rozhodnutím styk nezletilé s rodiči odlišně během jarních, letních a vánočních prázdnin. Vzhledem k vyhroceným vztahům mezi rodiči upravil místo předávání nezletilé tak, aby k osobnímu kontaktu rodičů docházelo co nejméně. Výživné rodičům určil okresní soud podle jejich majetkových a příjmových poměrů s ohledem na počet jejich vyživovacích povinností.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání otec, a to proti výrokům II, III, IV, V a VI, a též matka, a to proti výrokům I, II, III, IV, V a VI. K tvrzení otce, že nesouhlasí s výší určeného výživného matce, neboť tato prodala nemovitosti a měla utržit přibližně 23 100 694 Kč, matka uvedla, že v minulosti prodala nemovitosti, které vlastnila za částku přesahující 20 000 000 Kč, ale tyto nabyla za částku ve výši přibližně 13 000 000 Kč. Dále zaplatila daň z převodu nemovitosti ve výši 1 000 000 Kč. Rovněž z utržené částky uhradila exekuce otce ve výši přibližně 200 000 Kč a výměnu oken v otcově domě částkou ve výši přibližně 100 000 Kč. K tomu nemovitosti nabyla v době, kdy otce ani neznala. Dále otci hradila dovolené. Její příjem je ve výši 10 500 Kč měsíčně a v dohledné době bude pobírat rodičovský příspěvek ve výši 5 000 Kč měsíčně.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích I a II potvrzuje (výrok I). Rozsudek okresního soudu se v napadeném výroku III mění tak, že je matka povinna přispívat na výživu nezletilé částkou ve výši 3 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 1. 2019, která je splatná vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám otce. Dlužné výživné za období od 1. 1. 2019 do 31. 5. 2019 ve výši 15 000 Kč je matka povinna zaplatit ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně, které jsou splatné spolu s běžným výživným k rukám otce, vždy do každého 15. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok II). Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích IV a V mění tak, že je otec povinen pro období od 1. 1. 2017 do 31. 8. 2017 přispívat na výživu nezletilé částkou ve výši 2 000 Kč měsíčně, pro období od 1. 9. 2017 do 31. 12. 2018 částkou ve výši 5 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 1. 2019 částkou ve výši 3 000 Kč měsíčně, která je splatná k rukám matky vždy do každého 15. dne v měsíci předem. Dluh na výživném za období od 1. 1. 2017 do 31. 5. 2019 ve výši 111 000 Kč je otec povinen zaplatit ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně, které jsou splatné spolu s běžným výživným k rukám matky, vždy do každého 15. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok III). Rozsudek okresního soudu se v napadeném výroku VI mění tak, že úprava běžné péče neplatí v době jarních, letních a vánočních prázdnin a je nahrazena v rozsudku uvedenou úpravou (výrok IV). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V). K v ústavní stížnosti napadenému výživnému krajský soud shledal, že se ztotožňuje s výší určeného výživného otci po dobu, kdy byla nezletilá v péči matky, neboť jeho příjmům a majetkovým poměrům odpovídá výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně od 1. 1. 2017, kdy došlo k ukončení společné domácnosti rodičů a ve výši 5 000 Kč měsíčně od nástupu nezletilé na základní školu, tj. od 1. 9. 2017. Jinak je tomu v případě výživného od ledna 2019, kdy rodiče začali praktikovat střídavou péči podle rozsudku okresního soudu. Okresní soud při určení výživného otci nezohlednil situaci, že byla nezletilá svěřena do rovnoměrné střídavé péče, takže měl přiměřeně ponížit výživné určené otci. Jako přiměřené, odpovídající potřebám nezletilé, počtu vyživovacích povinností rodičů a jejich příjmovým a majetkovým poměrům shledal výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně. Otec sice dosahuje vyššího příjmu než matka (téměř 40 000 Kč měsíčně), ale matka si svou odměnu určuje sama a její majetkové poměry umožňují, aby hradila k rukám otce výživné ve stejné výši jako otec k rukám matky. Její společnost sice vykazuje záporný základ daně z příjmu, ale to je způsobeno tzv. daňovými odečty, jinak má společnost příjem z prodeje zboží. Potřeby nezletilé jsou běžné a nejsou zvyšovány např. nepříznivým zdravotním stavem. Počátek povinnosti matky hradit výživné byl určen od data, od kterého rodiče praktikují rovnoměrnou střídavou péči. Dále krajský soud vyměřil oběma rodičům dluh na výživném v případě otce za období od 1. 1. 2017 do 31. 5. 2019 ve výši 111 000 Kč (8 měsíců po 2 000 Kč, 16 měsíců po 5 000 Kč a 5 měsíců po 3 000 Kč). V uvedeném dluhu krajský soud nezohlednil platbu otce ze dne 13. 5. 2019 ani předcházející platby, neboť nebylo prokázáno, že by se jím zaslané finanční prostředky dostaly do dispozice matky. Pokud matka obdržela částku 14 000 Kč zaslanou dne 13. 5. 2019, bude tato platba zohledněna v případném exekučním řízení nebo ji matka sama od dluhu otce odečte. Matce krajský soud vyměřil dluh na výživném v celkové výši 15 000 Kč za období od 1. 1. 2019 do 31. 5. 2019 (5 měsíců po 3 000 Kč), když matka k rukám otce žádné výživné neuhradila. Vzhledem k výši dluhů na výživném umožnil krajský soud rodičům, aby jej uhradili ve splátkách, když vzhledem k výši dluhů shledal jako přiměřené částky v případě otce 1 500 Kč a v případě matky 1 000 Kč měsíčně. Takové splátky odpovídají funkci výživného, které má částečně saturovat potřeby nezletilého dítěte a je proto zapotřebí, aby byly dluhy zaplaceny v přiměřené době.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá nesprávnou výši výživného stanovené matce a nesprávnou výši výživného a nedoplatku na zvýšeném výživném stanoveném otci. K výši výživného stanovené matce uvádí, že nejenže krajský soud nezohlednil příjmy matky z prodeje nemovitého majetku, ale touto argumentací stěžovatele se v odůvodnění rozsudku ani nikterak nezabýval. Jak otec v rámci svého odůvodnění odvolání uvedl, matka v průběhu předchozích let uzavřela smlouvy, jimiž převedla nemovitosti v jejím vlastnictví na třetí osoby a celkem za prodej svého majetku obdržela v posledních letech minimálně 23 100 694 Kč. Stěžovatel v návaznosti na shora uvedené legitimně očekával, že krajský soud bude zkoumat jak okolnosti prodeje majetku, výši aktuálních finančních prostředků matky, jakož i způsob dispozice se získanými prostředky (aby bylo postaveno najisto, zda se matka nevzdala nevýhodně svých prostředků). K ničemu z toho však soud nepřistoupil. Matkou tvrzené výdaje měly být předmětem podrobného zkoumání ze strany krajského soudu. Podle názoru stěžovatele měl krajský soud matku vyzvat, aby k prokázání svých tvrzení navrhla příslušné důkazy. Pouze takto by mohl být zjištěn správný skutkový stav věci. Zde je zapotřebí poukázat na nespornost řízení o určení výživného. I v případě, že by matka prokázala tvrzené výdaje (investice do domu rodičů a sanování vykazované údajné ztráty její společnosti), pak podle názoru stěžovatele není možné při stanovení výše výživného zohledňovat platby, které matka uhradila třetím osobám - tedy jak svým rodičů, tak své společnosti (právnická osoba). Zde je zapotřebí akcentovat skutečnost, že pohledávka na výživné je přednostní pohledávkou. Matka by tedy měla nejdříve hradit adekvátní výživné a až později případně sanovat ztráty své společnosti či platit peníze rodičům. Zde stěžovatel opětovně zdůrazňuje, že žádnou z těchto plateb matka neprokázala, rovněž nebyla prokázána ani ztráta společnosti matky, ani způsob, jakým matka společnosti prostředky půjčila (zvýšení základního kapitálu, příplatek mimo základní kapitál, půjčka společníka aj.). Podle stěžovatele měl krajský soud dále zkoumat, zda se matka zbytečně nevzdala příjmů (například pachtovného). Toto by pak mělo být bezesporu zohledněno též ve výši výživného. K výživnému stanovenému sobě uvádí, že i s ohledem na shora uvedenou argumentaci je stěžovatel přesvědčen, že majetkové poměry matky (včetně tzv. potenciálních příjmů) významně převyšují jeho životní úroveň. Z tohoto důvodu by to měla být matka, která bude hradit většinu oprávněných potřeb nezletilé. Dále pak krajský soud vyměřil otci nesprávný nedoplatek na zvýšeném výživném, když krajský soud při výměru nedoplatku zcela ignoroval skutečnost, že otec uhradil matce do 31. 12. 2018 částku 48 000 Kč, což je podle něj mezi stranami nesporné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Jde-li o proces interpretace a aplikace podústavního práva, ten bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska práva na soudní ochranu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
11. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je obsahově opakující se polemikou se skutkovými zjištěními okresního soudu, které převzal a doplnil krajský soud, a následně i s právním názorem těchto soudů. V posuzované věci má Ústavní soud poté, co se důkladně seznámil s obsahem vyžádaného soudního spisu, za to, že rozhodnutí obecných soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele jimi zasaženo nebylo. Rozhodnutí obecných soudů vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Oba obecné soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí v otázce výživného. Krajský soud v této otázce své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil, poukázal na skutková zjištění okresního soudu i na podrobné dokazování v otázce majetkových a osobních poměrů na straně obou účastníků, výdělkových možností a schopností obou rodičů (srov. zejména bod 8 napadeného rozsudku, ale i protokoly ze soudních jednání založených v soudním spise). Na závěrech obecných soudů neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry obecných soudů jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
12. Závěrem ve vztahu ke skutkovým námitkám stěžovatele lze uvést, že se stěžovatel ve skutečnosti domáhá zejména opětovného revizního zhodnocení provedených důkazů a nahrazení skutkových zjištění obou soudů jeho vlastním hodnocením, které je od závěrů obou soudů značně odlišné. K takovému postupu však není Ústavní soud povolán, jelikož pro jeho činnost totiž platí zásada minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů. Ústavní soud nadto však v posuzované věci žádný protiústavní exces neshledal a ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že rodiče musí do budoucna zlepšit svou komunikaci, neboť jejich potíže vyplývají zejména z jejich neochoty spolu konstruktivně komunikovat. Ústavní soud apeluje na oba rodiče, aby překlenuli své spory z minulosti, a to včetně majetkových otázek, které byly předmětem této ústavní stížnosti, neboť tím, kdo trpí jejich neustávajícími soudními spory, je právě jich dcera, což vyplývá mj. i z pohovorů s nezletilou.
13. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu