ECLI:CZ:US:2020:4.US.2941.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2941/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Nguyena Hoan Kiema, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2020 č. j. 25 Cdo 655/2020-409, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti CZECH NEWS CENTER, a. s., sídlem Komunardů 1584/42, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu označeného v záhlaví s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel podal dne 8. 6. 2009 u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") žalobu na ochranu osobnosti s tím, že k protiprávnímu zásahu do jeho osobnostních práv mělo dojít článkem publikovaným dne 8. 6. 2006 v deníku Aha! s titulkem "Nové fígle zločinců! Zlikviduj si svého policajta! Stačí, když máš prachy...", se jmény a fotografiemi dvou vietnamských občanů, z nichž na jedné byl stěžovatel. Podle stěžovatele mělo k zásahu do jeho osobnostních práv dojít publikací jeho jména, příjmení a fotografie a tvrzením o skutku, kterého se měl dopustit. Žaloba původně směřovala proti obchodní společnosti RINGIER ČR, a. s., která v průběhu řízení zanikla fúzí s vedlejší účastnicí, proto městský soud rozhodl, že v řízení bude pokračovat s vedlejší účastnicí jako žalovanou. Po provedeném dokazování městský soud dospěl k závěru, že žaloba byla, co do základu, podána po právu, a proto rozsudkem ze dne 25. 9. 2015 č. j. 34 C 38/2009-307 uložil vedlejší účastnici povinnost zaslat stěžovateli omluvu dopisem (I. výrok) a zaplatit mu 100 000 Kč jako zadostiučinění (III. výrok). V části, v níž se stěžovatel domáhal zveřejnění omluvy v deníku Aha! (II. výrok) a zaplacení zadostiučinění ve výši 200 000 Kč (IV. výrok), žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení (V. výrok). Vyhovující I. výrok odůvodnil zjištěním existence zásahu do osobnostních práv stěžovatele publikací nepravdivých tvrzení, zamítavý III. výrok závěrem, že omluva s odstupem 9 let by postrádala svůj satisfakční účinek. Z požadavku na finanční satisfakci ve výši 300 000 Kč přiznal městský soud částku 100 000 Kč, když přihlédl k tomu, že žalovaná porušila presumpci neviny a došlo ke zvlášť závažnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele. Současně poukázal na okolnost, že když by se měla do výše finanční satisfakce promítnout i preventivní sankce, tak vedlejší účastnice uvedený zásah nezpůsobila, neboť to byla obchodní společnost EBIKA, s. r. o., se kterou vedlejší účastnice v té době neměla nic společného. Dále městský soud přihlédl i ke svědecké výpovědi a k tomu, že stěžovatel podal žalobu až tři roky po publikaci předmětného článku.
3. Proti rozsudku městského soudu (jeho jednotlivým výrokům) podali odvolání stěžovatel i vedlejší účastnice (v doplnění svého odvolání namítla vedlejší účastnice nedostatek pasivní legitimace s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 30 Cdo 5444/2015). Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") se zaměřil na námitku vedlejší účastnice o nedostatku pasivní legitimace a zjistil, že v době vydání článku, který byl předmětem řízení, tj. 8. 6. 2006, byla vydavatelem deníku Aha! obchodní společnost EBIKA, s. r. o, která část podniku, sloužící k vydávání deníku Aha!, převedla smlouvou o prodeji podniku uzavřenou dne 27. 9. 2007 na kupující obchodní společnost RINGIER ČR, a. s., jež v průběhu řízení před městským soudem zanikla fúzí s vedlejší účastnicí. V obchodní společnosti EBIKA, s. r. o., rozhodl dne 21. 1. 2014 jediný společník o jejím zrušení s likvidací ke dni 1. 2. 2014 a tato společnost byla po skončení likvidace dne 18. 11. 2014 vymazána z obchodního rejstříku. V této souvislosti vrchní soud upozornil, že v době uveřejnění nepravdivých informací o stěžovateli byla vydavatelem deníku Aha! obchodní společnost EBIKA, s. r. o., která existovala i po prodeji části podniku týkající se provozování uvedeného deníku. Vrchní soud dále uvedl, že vztah mezi fyzickou osobou, do jejíhož práva na ochranu osobnosti bylo zasaženo, a osobou, které se tento zásah přičítá, je vztahem osobním, jež je charakterizován tím, že poškozený má výlučné právo proti původci neoprávněného zásahu do své osobní sféry, a naopak výlučně s osobou původce zásahu jsou spojeny sankční povinnosti vyplývající ze způsobeného zásahu. Protože původní vydavatel deníku Aha! obchodní společnost EBIKA, s. r. o., prodejem části podniku nezanikla, a vztah osoby postižené a původce protiprávního zásahu je vztahem synallamatického charakteru, výrazně spjatým jak s osobou postiženou, tak s osobou původce protiprávního zásahu, nemohlo podle vrchního soudu dojít prodejem části podniku k převodu tohoto závazku (pozn. Ústavního soudu: povinnosti) na kupující obchodní společnost RINGIER ČR, a. s. (na tomto místě odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5444/2015, které se zabývalo žalobou proti stejné osobě, pozn. Ústavního soudu: v uvedené věci vystupovaly na straně žalované obchodní společnosti Mediacop, s. r. o., a EMPRESA MEDIA, a. s.). Vrchní soud z těchto důvodů shledal, že vedlejší účastnice nebyla věcně pasivně legitimovaná (tuto námitku vznášela již v řízení před městským soudem, který se touto námitkou nezabýval), proto rozsudkem ze dne 14. 11. 2017 č. j. 3 Co 221/2015-373 změnil rozsudek městského soudu v I. a III. výroku a žalobu v části, jíž stěžovatel požadoval písemnou omluvu a zadostiučinění 100 000 Kč, zamítl, potvrdil rozsudek městského soudu v II. a IV. výroku (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). V závěru odůvodnění ještě vrchní soud připomenul, že bylo na stěžovateli, jaký procesní postup zvolí po zjištění, že došlo k prodeji části podniku, i když ve svém odvolání tvrdil, že šlo o sukcesi univerzální (vrchní soud z výpisu z veřejného rejstříku zjistil, že o takovou sukcesi nešlo).
4. Stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností shledav, že stěžovatelovo dovolání není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť uplatněné námitky nesměřuji proti otázce hmotného nebo procesního práva, kterou by bylo třeba vyřešit odlišně od stávající judikatury. V odůvodnění konstatoval, že právnická osoba - původce neoprávněného zásahu do osobnostních práv - nemůže své povinnosti vyplývající z §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), smluvně převést na jiného. Zadostiučinění za zásah do osobnostních práv, má-li plnit svou funkci, má být poskytnuto původcem zásahu, nikoli osobou od něj odlišnou. Připomenul, že ve věci vedené pod sp. zn. 30 Cdo 4219/2017 uzavřel, že smlouvou o prodeji části podniku, souboru věcí, práv a jiných majetkových hodnot sloužících k provozování deníku Aha! ze dne 27. 9. 2007 nemohlo dojít k převodu závazků z neoprávněného zásahu do osobnostních práv z vydavatele deníku Aha!, obchodní společnosti EBIKA, s. r. o., na vedlejší účastnici, a že stejný závěr platí i v této věci. Na právní předchůdkyni vedlejší účastnice nebyly smlouvou o prodeji podniku převedeny závazky z případného zásahu do osobnostních práv stěžovatele, proto vedlejší účastnice není v tomto řízení pasivně legitimována. Nejvyšší soud uzavřel, že vrchní soud otázku pasivní věcné legitimace posoudil v souladu s jeho judikaturou, pro jejíž změnu neshledává důvod.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy vytvořily novou právní kategorii osobnostních závazků právnické osoby, přestože ji právní řád České republiky vůbec nezná. Vrchní soud a Nejvyšší soud vytvořením nového "právního pravidla" porušily svou povinnost být vázány zákonem a jde o vytvoření práva ve smyslu moci zákonodárné bez příslušné pravomoci.
6. Stěžovatel připomíná, že podle §476 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník") se ve smlouvě o prodeji podniku kupující zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem. Podle §477 odst. 1 obchodního zákoníku na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na něž se prodej vztahuje. Za splnění těchto závazků kupujícím podle §477 odst. 3 obchodního zákoníku prodávající ručí. Stěžovatel tvrdí, že prodejem podniku přešly na kupujícího, jehož právním nástupcem je vedlejší účastnice, i závazky podle §13 občanského zákoníku vzniklé zásahem do osobnostních práv informacemi, které byly zveřejněny v deníku, jehož vydávání zajišťoval prodaný podnik.
7. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem podle stěžovatele vede k absurdním důsledkům. Např. v situaci, v níž by fyzická osoba provozující podnik v poslední fázi svého života podnik převedla smlouvou o prodeji podniku za 1 Kč na svého potomka, poškozený by byl zkrácen, a podnik, jehož prostřednictvím byl zásah do osobnostních práv učiněn, by byl očištěn od povinností plynoucích z odpovědnosti za zásah.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla porušena ústavně chráněná základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá k posouzení otázku, zda povinnosti původce zásahu do osobnostních práv, které byly upraveny v §13 občanského zákoníku, přechází prodejem podniku na kupujícího. Tato právní otázka vznikla na podkladě skutkových okolností, kdy tvrzený zásah spočívá ve zveřejnění informací v deníku vydávaném prostřednictvím podniku, ohledně kterého byla za více než jeden rok (nota bene) po tvrzeném zásahu uzavřena smlouva o jeho prodeji.
11. Ústavní soud shledal, že v posuzované věci jde primárně o výklad podústavního práva, který byl svěřen obecným soudům, včetně Nejvyššího soudu, jenž má zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování v občanském soudním řízení [§14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. V podstatě jde o výklad §13 občanského zákoníku a vyhodnocení právní povahy v něm upravených povinností původce zásahu a dále o vyhodnocení, zda takové povinnosti spadají pod pojem "závazky, na které se prodej vztahuje" užitým v §476 odst. 1 obchodního zákoníku, případně výklad zákonných norem týkající se převodu či přechodu povinností původce zásahu podle §13 občanského zákoníku. Tyto otázky proto se bezprostředně nevztahují k výkladu předpisů ústavního pořádku, přesto k nim Ústavní soud uvádí následující závěry.
12. Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že Nejvyšší soud vytvářel novou právní úpravu, neboť v posuzované věci šlo o výklad shora uvedených ustanovení občanského zákoníku a obchodního zákoníku. Dále Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se věcí z hlediska těchto předpisů adekvátně zabýval, zejména posouzením povahy povinností původce zásahu podle §13 občanského zákoníku, se závěrem, že zadostiučinění za zásah do osobnostních práv, jež by měl poskytnout někdo, kdo zásah nezpůsobil, nemůže plnit svoji funkci. Na základě těchto úvah pak Nejvyšší soud uzavřel, že povinnosti původce zásahu upravené v §13 občanského zákoníku smlouvou o prodeji podniku na kupujícího nepřechází, protože jsou úzce spojené s osobou původce, a tudíž by jejich přechodem nebyla naplněna satisfakční funkce a dotčenou osobou by zadostiučinění nebylo vnímáno jako akt odčinění nedovoleného zásahu (sc. nedošlo by k naplnění sankční funkce vůči původci).
13. K těmto závěrům Nejvyššího soudu v této konkrétní věci doplňuje Ústavní soud i odkaz na jeho předchozí judikaturní závěry formulované v rozsudku ze dne 27. 5. 2005 sp. zn. 30 Cdo 1051/2005. Kromě jiného v něm Nejvyšší soud uvedl, že zákonná konstrukce §13 občanského zákoníku odůvodňuje dělení subjektů příslušného právního vztahu na subjekty oprávněné (tj. nositele všeobecného osobnostního práva, kterými mohou být pouze fyzické osoby) a na subjekty povinné (kterými mohou být jak fyzické, tak i právnické osoby). Ze zmíněného ustanovení dovodil při neoprávněném dotčení osobnostních práv fyzické osoby bezprostřední vazbu mezi oprávněnou osobou na jedné straně a povinnou osobou na straně druhé. Jde o právo osobní, jehož jedním z atributů je, že podle §579 občanského zákoníku zaniká smrtí oprávněného nebo smrtí povinného (zde jako osoby, která má povinnost poskytnout příslušné zadostiučinění oprávněné osobě). Ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, povinná fyzická osoba zemřela, takže její povinnost zanikla podle §579 občanského zákoníku, jako výlučně osobní povinnost povinného subjektu, a proto Nejvyšší soud odmítl názor, že by na její místo vstoupila právnická osoba (v dané věci pojistitel z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou vozidlem), a doplnil, že kromě toho zákon sám nestanoví eventuální možnost případného přechodu této povinnosti na další osoby, jako z tohoto vztahu povinné.
14. V posuzované věci tak Ústavní soud spatřuje toliko spor o výklad podústavního práva, k němuž není povolán (viz výše bod 9.), a který důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. V posuzované věci jde o specifikum, které je dáno povahou osobnostních vztahů. Stěžovateli přitom nic nebránilo, aby při uplatnění svého tvrzeného práva na ochranu osobnosti respektoval uvedené judikaturní závěry a přizpůsobil jim (včetně doporučení vrchního soudu - srov. bod 12. odůvodnění) využití adekvátních právních prostředků. Ústavní soud k nim dodává i případnou možnost postupu podle §209 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
15. Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových základních práv, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu