ECLI:CZ:US:2020:4.US.2942.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2942/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků Mír, Novosedly 93,94, sídlem Novosedly 98, Pšov, zastoupeného JUDr. Terezou Coufalovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Nad Sokolovnou 41/7, Praha 4 - Podolí, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. července 2020 č. j. 15 Co 44/2020-194 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. října 2019 č. j. 9 C 100/2019-118, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti SUAS Alternative s. r. o., sídlem Jednoty 1628, Sokolov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), resp. princip legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodnutí, rovnosti stran a ústnosti a osobní účasti na jednání.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") bylo stěžovateli (jako žalovanému) uloženo, aby zaplatil vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 57 020,28 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 29 859,20 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plni napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 10 972,70 Kč.
4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], načež dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
6. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 téhož zákona).
8. Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatel v souladu s poučením, kterého se mu v napadeném rozsudku Krajského soudu v Plzni dostalo, podal proti tomuto rozhodnutí dovolání (ze dne 15. 10. 2020), o kterém dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto. Z uvedeného je patrno, že stěžovatel tento mimořádný opravný prostředek (§72 odst. 3 či 4 zákona o Ústavním soudu) sice uplatnil, před podáním ústavní stížnosti jej však "nevyčerpal", tedy nedosáhl pravomocného rozhodnutí o něm.
9. Vzhledem k tomu, že předmětné soudní řízení dále probíhá (nyní ve stadiu řízení dovolacího), nutno považovat tuto ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Probíhá-li tedy nadále před obecnými soudy řízení, v jehož rámci se může stěžovatel domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod, naopak by takový postup byl v rozporu jak s již zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, vyčkával-li by naopak na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, aniž by proto byl nějaký důvod.
10. Nebude-li stěžovatel v dovolacím řízení úspěšný, nic mu nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledky dovolacího řízení, i kdyby bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné pro nesplnění podmínek §237 o. s. ř. Odmítnutí nynější ústavní stížnosti stěžovatele nijak nepoškozuje, neboť pokud by jím podané dovolání neuspělo, bude se moci bránit novou ústavní stížností i proti výsledku dovolacího řízení. Ústavní soud není oprávněn odmítnout stěžovatelovu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižšího stupně pro opožděnost (pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustné ze zákona), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti.
11. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj