ECLI:CZ:US:2020:4.US.297.20.1
sp. zn. IV. ÚS 297/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Dvořáka, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem, sídlem Náměstí 22/24, Velké Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2019 č. j. 22 Cdo 3411/2019-160, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 23. dubna 2019 č. j. 54 Co 192/2018-143 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. dubna 2018 č. j. 18 C 134/2015-94, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a 1. Miluše Dvořákové, 2. Marie Karáskové a 3. Oldřicha Karáska, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy jimi porušily jeho ústavní právo na "spravedlivý proces" zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatele a první vedlejší účastnice (dále jen "žalobci"), kterou se po druhé vedlejší účastnici a třetím vedlejším účastníkovi (dále jen "žalovaní") domáhali odstranění stavby dřevěné ohrady a drátěného oplocení s podezdívkou, nabyté žalovanými rozsudkem okresního soudu ze dne 3. 7. 2009 č. j. 12 C 206/2006-117, z jejich pozemků p. č. X1 a X2 v katastrálním území T. (výrok I), stěžovateli bylo uloženo nahradit žalovaným náklady řízení v částce 600 a 450 Kč (výrok II) a stejná povinnost byla uložena první vedlejší účastnici (výrok III). Okresní soud vyšel z toho, že pozemky žalobců a žalovaných odděluje drátěný plot s podezdívkou a betonovými sloupky, tato stavba nekopíruje skutečnou hranici pozemků, vybudován byl žalobci a žalovanými (příp. jejich právními předchůdci) v letech 1965-1966, přičemž v soudním řízení (vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 12 C 569/2000) bylo nejprve určeno, že tento plot je ve spoluvlastnictví žalobců a žalovaných, následně bylo toto spoluvlastnictví zrušeno a plot byl přikázán do vlastnictví žalovaných (a to v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 206/2006), ve vzdálenosti 10-15 cm od plotu je na straně žalovaných, ale stále ještě na pozemcích žalobců, dřevěná ohrada v délce 10 m, zbudovaná žalovanými v roce 1996 a dodatečně povolená rozhodnutím Městského úřadu v T. ze dne 25. 6. 1997. Poté dospěl okresní soud k závěru, že drátěný plot s podezdívkou nejde o neoprávněnou stavbu, a tudíž odstranění této trvalé stavby na základě §135c odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), žalovaným uložit nelze, a jde-li o část pozemku, na kterém je umístěno dřevěné rozebíratelné oplocení, žalovaní ji podle §130 odst. 1 a §134 občanského zákoníku vydrželi, a tudíž ani v tomto případě nejde o neoprávněnou stavbu, a její odstranění rovněž nařídit nelze.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I ve vztahu mezi stěžovatelem a žalovanými, jakož i ve výroku II potvrdil, a uložil zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 a 1 608 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle §237 a (jde-li o nákladové výroky) podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že rozsudek okresního soudu vydaný ve věci sp. zn. 12 C 206/2006 (přikázání stavby drátěného plotu do vlastnictví žalovaných) je nezákonný, což má zakládat "důvod pro nevykonatelnost rozhodnutí sp. zn. 12 C 569/2000" (kterým bylo určeno, že tento plot je ve spoluvlastnictví žalobců a žalovaných), a že okresní soud pominul důležitý důkaz pro posuzování "důvodu pro vydržení" (jím měly být zákonem stanovené povinnosti vlastníka pozemku, důkaz o zjišťování údržby pozemku i za oplocením žalovanými a "udržování lomových bodů pro prokázání výměry pozemku v souladu s geometrickým a polohopisným plánem").
6. Stěžovatel vytýká okresnímu soudu i to, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil, když na straně jedné uvedl, že žalovaní byli stavebníky drátěného plotu a že proto nemohlo dojít k narušení pokojného stavu do roku 1996, na straně druhé že tento stav narušili žalovaní stavbou zmíněné dřevěné ohrady na pozemku žalobců. Poukazuje přitom na správní řízení ve věci zásahu do pokojného stavu a tvrdí, že ihned po zjištění tohoto zásahu "uplatnil námitku" u správního orgánu. Vadné odůvodnění spatřuje stěžovatel i v tom, že okresní soud odkázal na soudní rozhodnutí vydaná v jiných věcech (sp. zn. 9 C 735/99, 9 C 227/2005 a 12 C 569/2000), aniž by uvedl souvislost s projednávanou věcí. Vytýká mu rovněž "neodůvodnění" důkazu označeného jako "Notářský zápis - Kupní smlouva", jímž prokázal řádné nabytí nemovitosti včetně součástí a příslušenství, tj. i drátěného oplocení s podezdívkou, že se nezabýval otázkou, proč správní orgán nenařídil odstranění dodatečně povolené stavby dřevěné ohrady, že odkázal na své rozhodnutí ve věci sp. zn. 12 C 206/2006, aniž by se "zajímal" o porušování jeho práv správním orgánem, který mu prý protiprávním způsobem zabránil uplatňovat právo vlastníka dotčeného pozemku.
7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje nesouhlas s hodnocením důkazů o vydržení a prokázání dobré víry. V této souvislosti vytýká krajskému soudu "zatajení důkazu" adresovaného okresnímu soudu ke sp. zn. 12 C 569/2000, prokazujícího absenci smlouvy nebo dohody o spoluúčasti nebo výpomoci na výstavbě drátěného plotu, jenž měl mít podstatný vliv na rozhodnutí soudu ve věci vlastnictví této stavby. Soudům nižších stupňů stěžovatel vytýká ignoraci stavebního práva a legalizaci protiprávního stavu. Krajský soud dle stěžovatele opomněl "odůvodnit důkaz [stěžovatele] nebo odůvodnit, proč tento navržený důkaz o provádění pravidelné údržby pozemku za plotem neprovedl". Dále stěžovatel tvrdí, že krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel neodůvodnil a neprokázal, že došlo k narušení pokojného stavu, opomněl však odůvodnit, "jak okresní soud provedl poučení účastníka řízení, jak stanoví §118a o. s. ř.", na který se okresní soud odvolával. Měl-li dle krajského soudu povinnost (stěžovatel) "odůvodnit své závěry s odkazem na závažnou právní vadu a soud neprokázal, že by na tuto vadu [stěžovatele] upozornil", a ten by i po tomto poučení nejednal, naplnil okresní soud důvod "pro nevykonatelnost" svého rozhodnutí.
8. Krajský soud také pochybil, když "neodůvodnil závažnost následků použitého tvrzení", že stavba drátěného oplocení stojí částečně na pozemcích žalovaných, neodůvodnil ani svůj odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003 sp. zn. 22 Cdo 880/2003, neboť (krajský soud) poukázal na zaměření skutečného umístění plotu v terénu, ale "nezajímal se" o to, zda geodet Ing. Metelka ověřil svůj závěr podle "platného geometrického a polohopisného plánu v kopii katastrálního úřadu z roku 2000". Krajský soud ani neuvedl, proč není naplněno hledisko neoprávněné stavby, neodůvodnil "neprovedení a nekonstatování písemného důkazu" v řízení před okresním soudem vedeném pod sp. zn. 12 C 569/2000, opakuje, že v tomto řízení prokázal své vlastnické právo k drátěnému plotu. Krajskému (a okresnímu) soudu vytýká i to, že "neprokázal, jak se každý vypořádal s tvrzením o vydržení a dobré víře s odkazem na nález [Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12" (N 61/73 SbNU 163)], a tvrdí, že žalovaní nemohli být oprávněnými držiteli před rokem 1992, a ani poté. Cítí se být poškozen údajně nepravdivým tvrzením okresního soudu, že začal zpochybňovat hranice pozemků až v roce 1996, k čemuž uvádí, že pozemky jeho právní předchůdce udržoval v letech 1978 až 1995 a staral se o označení lomových bodů v terénu, aby byly tyto hranice zřetelné. Na straně žalovaných dle stěžovatele nejsou mimořádné okolnosti, které lze zohlednit a přiznat jim dobrou víru.
9. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se nezabýval skutkovým stavem, i když byl upozorněn na nesprávné hodnocení důkazů a tím i nesprávnou aplikaci právních norem, načež dovolání formálně odmítl, aniž by se zabýval argumentací obsaženou v dovolání a "genezí celého tohoto případu".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel uvádí, že v dovolání upozornil na nesprávné hodnocení důkazů a z toho plynoucí nesprávnost právního posouzení, uvedený soud postupoval formálně a věcí se meritorně nezabýval. Stěžovatel přitom ale v podstatě nijak nereflektuje odůvodnění napadeného usnesení, v němž Nejvyšší soud stěžovateli vysvětlil, že dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.), kterážto podmínka není splněna tam, kde je nesprávnost právního posouzení vyvozována z jiných skutkových závěrů, než k jakým dospěl odvolací soud. Nejvyšší soud dále stěžovateli vysvětlil, že také v případě námitky tzv. extrémního rozporu mezi důkazy v řízení provedenými a skutkovými závěry odvolacího soudu platí, že je třeba vymezit předpoklady přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř., nicméně k tomu doplnil, že v procesu hodnocení důkazů odvolacím soudem žádné pochybení neshledal. Jestliže Nejvyšší soud toliko respektoval zákonná pravidla, jež jsou stanovena pro přezkum rozhodnutí odvolacího soudu, a navíc se vyjádřil i ke správnosti (úplnosti) jeho skutkových závěrů, pak jeho procesní postup nelze označit za "formální" (ve smyslu nějaké kvalifikované vady).
14. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, stěžovatel namítá protiprávnost rozhodnutí okresního soudu o určení vlastnictví k stavbě drátěného plotu (sp. zn. 12 C 569/2000) a o přikázání stavby drátěného plotu do vlastnictví žalovaných (sp. zn. 12 C 206/2006), a na této námitce staví značnou část své argumentace. Ovšem obdobně stěžovatel argumentoval i v odvolání, načež mu krajský soud vysvětlil, že zde není oprávněn přezkoumávat zákonnost (pravomocných) rozhodnutí, která byla v těchto řízeních vydána. Tyto jeho úvahy stěžovatel nijak nereflektuje, takže není zřejmé, v čem konkrétně by tyto měly být vadné (natož pak do té míry, že by nemohly z hlediska ústavnosti obstát), a ani jinak Ústavní soud v tomto ohledu žádné pochybení neshledal. Vzhledem k tomu nezbylo než tyto stěžovatelovy námitky, zjevnou nedůvodnost, resp. neodůvodněnost, odmítnout, a spolu s nimi i další námitky, které jsou na této údajné nezákonnosti postaveny. To stejné platí, vyjadřuje-li stěžovatel nesouhlas s dalšími rozhodnutími (procesními postupy) soudů či správních orgánů v souvisejících kauzách, neboť ani jejich přezkum v tomto soudním řízení možný není.
15. Ústavní soud pokládá za potřebné dodat, že ústavní stížnost obsahuje sice velké množství výhrad, ty však již byly náležitě vypořádány krajským soudem, přičemž není zřejmé, proč konkrétně mají být příslušné závěry v rozporu s požadavky ústavnosti. Stěžovatel např. sice namítá porušení poučovací povinnosti, na závěry krajského soudu v podstatě nereaguje (viz body 18 a 19 jeho rozsudku), tvrdí, že soudy nižších stupňů "ignorovaly" stavební předpisy, resp. skutečnost, že stavba drátěného plotu byla stavebním úřadem povolena až dodatečně, ale již neuvádí, jak konkrétně je měly zohlednit (přičemž patrně nerozlišuje mezi neoprávněnou a tzv. černou stavbou, tj. stavbou zbudovanou bez stavebního povolení). Stejně tak stěžovatel nevysvětluje, jaký význam by z hlediska výsledku daného soudního řízení mělo mít, zda stavba drátěného plotu a dřevěné ohrady stála zčásti na pozemku žalovaných, či nikoliv; k tomu možno dodat, že již okresní soud v napadeném rozsudku uvedl, jak k tomuto závěru dospěl, když odkázal na závěry znaleckého posudku Ing. Antonína Pekárka (který vyšel ze zaměření skutečného umístění plotu v terénu ze dne 15. 8. 2007 společností GEODET - Metelka s. r. o.), následně řádně zdůvodnil, proč neprovedl další důkazy (tj. že skutečnosti, které měly být prokázány, prokázány byly již provedenými důkazy, a další dokazování je tzv. nadbytečné).
16. Napadená rozhodnutí jsou postavena na tom, že žalovaní vydrželi část pozemků ve vlastnictví žalobců, na nichž je umístěna dřevěná ohrada, a že stavba drátěného plotu není neoprávněnou stavbou, a tudíž její odstranění podle §135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nařídit nelze.
17. Druhý závěr stěžovatel relevantním způsobem nezpochybňuje, neboť (zřejmě) v souvislosti s ním pouze tvrdí, že výlučnými vlastníky této stavby jsou žalobci, a napadá závěry, k nimž dospěly obecné soudy v řízení sp. zn. 12 C 569/2000 (k tomu viz výše sub 7, 8 a 14). Jde-li o existenci dobré víry žalovaných při držbě části pozemků žalobců za drátěným oplocením, tou se podrobně zabýval krajský soud, jenž (stručně řečeno) dospěl k závěru, že stavbu drátěného plotu vybudovali žalobci a žalovaní (příp. jejich právní předchůdci) na domnělé hranici svých pozemků v letech 1965 až 1966, v těchto hranicích je užívali, přičemž v rámci běžné opatrnosti žalovaní nemohli mít důvodné pochybnosti o tom, zda skutečně užívají svůj pozemek, a k naplnění podmínky stanovené v §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, došlo po 1. 1. 1992, neboť dobrá víra žalovaných nemohla zaniknout dříve než v roce 1996, kdy došlo ke sporu ohledně dřevěného oplocení, jeho skutečná poloha ale musela být žalobcům i žalovaným s jistotou známa až po provedení zaměření v roce 2007.
18. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecně zpochybňuje existenci dobré víry svým údajným vlastnictvím drátěného plotu (k tomu viz ale výše) a tvrzením, že jeho právní předchůdce udržoval své pozemky i za oplocením a udržoval "lomové body v terénu". V soudním řízení žalobci uplatnili i jiné důvody, které nebyly krajským soudem (zcela důvodně) shledány relevantními (viz např. bod 15 rozsudku). Krajský soud dále vzal uvedená tvrzení stěžovatele v potaz (viz bod 4), nicméně za podstatné považoval jiné (prokázané) skutečnosti, jež uvedl ve svém rozhodnutí. V ústavní stížnosti stěžovatel přitom nevysvětlil, proč by jeho právní předchůdci vědomě stavěli oplocení mimo domnělou hranici pozemku a z jakého důvodu jejich právní předchůdce čistil pozemek za oplocením, jestliže šlo o zbytky krmiva z chovů provozovaných žalovanými (jak tvrdil v odvolání), neuvedl, kdy si svůj případný omyl uvědomili a jak o této skutečnosti informovali žalované, a v tomto směru nespecifikuje ani žádné důkazy. Za této situace z hlediska kontroly ústavnosti obstojí závěr krajského soudu, že u žalovaných pochybnosti o hranici pozemku mohly vyvstat až v souvislosti se stavbou dřevěného oplocení.
19. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu