ECLI:CZ:US:2020:4.US.2975.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2975/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ing. Ivy Kadlecové Jahodové, advokátky, sídlem Leknínová 2046, Černošice, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v zákonné povinnosti uložené penzijnímu fondu podle §23 odst. 2 zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, ve znění pozdějších předpisů, a s ní spojeném návrhu na zrušení §23 odst. 2 zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, ve znění pozdějších předpisů, a vypuštění slov "vypočtená podle §23 odst. 2" z §25 téhož zákona, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") brojí proti v záhlaví uvedenému jinému zásahu orgánu veřejné moci s tvrzením, že jím došlo k porušení čl. 1 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. S ústavní stížností spojila návrh na zrušení §23 odst. 2 zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, ve znění pozdějších předpisů, a vypuštění slov "vypočtená podle §23 odst. 2" z §25 téhož zákona.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelka je dcerou MUDr. Ivo Jahody (dále jen "zůstavitel"), jenž dne 31. 1. 2019 zemřel. Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 2. 9. 2019 č. j. 32 D 251/2019-151 určil hodnotu pozůstalosti zůstavitele, určil, že majetek zůstavitele patřící do pozůstalosti nabývá stěžovatelka, schválil dohodu o vypořádání povinného dílu neopominutelných dědiců a určil odměnu notáře jako soudního komisaře. Proti uvedenému usnesení se nikdo neodvolal, právní moci nabylo dnem jeho vydání.
3. Zůstavitel byl účastníkem penzijního připojištění podle zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 42/1994 Sb."). Vzhledem k tomu, že zůstavitel ke dni své smrti neurčil fyzickou osobu, jíž by podle §23 odst. 1 písm. b) zákona č. 42/1994 Sb. náleželo odbytné či pozůstalostní penze podle §21 odst. 5 téhož zákona, stalo se podle §25 téhož zákona odbytné ve výši 292 949,10 Kč předmětem pozůstalosti. Dne 21. 10. 2019 byla uvedená částka připsána na účet stěžovatelky. Částka 23 578 Kč z penzijního připojištění zůstavitele představující státní příspěvek byla podle §23 odst. 2 zákona č. 42/1994 Sb. vrácena Ministerstvu financí.
4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s tím, že nemá nárok na částku 23 578 Kč z ukončeného penzijního připojištění zůstavitele. Tvrdí, že zákon č. 42/1994 Sb. znemožňuje bez jakéhokoli legitimního důvodu dědění získaných státních příspěvků, a proto diskriminuje dědice oproti určeným oprávněným osobám uvedeného zákona, kterým státní příspěvek náleží. Zůstavitel přitom takovou osobu určil, avšak ta zemřela o necelý rok dříve než on, a zůstavitel již nestihl určit jinou osobu.
5. Stěžovatelka dále tvrdí, že o zásahu do svých ústavně zaručených práv se dozvěděla dne 2. 10. 2020, kdy jí bylo doručeno usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 2520/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Téměř totožnou ústavní stížnost Ústavní soud v uvedeném usnesení posoudil jako mířící proti shora uvedenému usnesení okresního soudu. Stěžovatelka neprokázala, že její ústavní stížnost přesahuje její vlastní zájmy podle §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a Ústavní soud ji proto jako nepřípustnou odmítl. Neboť se Ústavní soud v uvedeném usnesení nezabýval jejím tvrzením, že zákonná povinnost penzijního fondu vyplatit státní příspěvky z penzijního připojištění Ministerstvu financí podle §23 odst. 2 zákona č. 42/1994 Sb. představuje jiný zásah orgánu veřejné moci, stěžovatelka nabyla tímto okamžikem přesvědčení, že zásah do jejích práv skutečně nepředstavuje shora uvedené usnesení okresního soudu. Její ústavní stížnost však rovněž není nepřípustná, neboť situace, do které se dostala stěžovatelka, se týká odhadem "každoročně jednotek tisíců" osob.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu a shledal, že jde o návrh podaný po lhůtě určené k jeho podání.
7. Předně je třeba uvést, že o totožné věci již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 2520/20. Z úřední činnosti Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost stěžovatelky je téměř totožná s ústavní stížností, o které rozhodl Ústavní soud uvedeným usnesením. Je shodně nadepsána, obsahuje totožné závěrečné návrhy a vlastní argumentaci. Odlišují se toliko její části IV. Původní ústavní stížnost je v této části nadepsána jako "přípustnost ústavní stížnosti" a stěžovatelka v ní, obdobně jako v nyní posuzované věci, tvrdí, že věc se týká velkého počtu osob, a proto je dán "přesah" jejích vlastních zájmů. V nyní posuzované věci je ústavní stížnost ve stejné části nadepsána jako "přípustnost ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci" a stěžovatelka v ní, kromě uvedeného, tvrdí, že se o zásahu do svých práv dozvěděla až s doručením uvedeného usnesení Ústavního soudu.
8. Podle §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je návrh na zahájení řízení nepřípustný, týká-li se věci, o které již Ústavní soud nálezem rozhodl. Překážka věci rozhodnuté se však neuplatní, rozhodoval-li o totožné věci Ústavní soud usnesením. Za takové situace nic nebrání novému posouzení návrhu založeného na novém vymezení povahy tvrzeného, ač jinak totožného zásahu do ústavně zaručeného práva či svobody, je-li jinak zachována lhůta k podání ústavní stížnosti [viz bod 5 usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. III. ÚS 2415/14 (U 15/74 SbNU 633)].
9. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení posledního procesního prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu neposkytuje-li zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovatele, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k zásahu došlo.
10. V nyní posuzované věci stěžovatelka zásah do svých ústavně zaručených práv a svobod spojuje s nepřipsáním částky 23 578 Kč na její účet, resp. s uplatněním zákonné povinnosti penzijního fondu vrátit tuto částku Ministerstvu financí podle §23 odst. 2 zákona č. 42/1994 Sb. V této souvislosti nutno podotknout, že Ústavní soud v usnesení ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 2520/20 téměř totožnou ústavní stížnost posoudil podle svého obsahu jako směřující proti shora uvedenému usnesení okresního soudu. Trvá-li v nyní posuzované věci stěžovatelka na tom, že do jejích ústavně zaručených práv či svobod nezasáhlo uvedené usnesení, ale přímo "zákonná povinnost", Ústavní soud její vůli respektuje, ovšem s tím, že právní předpis nemůže být předmětem ústavní stížnosti, tím může být jen rozhodnutí nebo jiný zásah na základě zákona provedený.
11. Ústavní soud se však neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že se o zásahu dozvěděla až doručením shora uvedeného usnesení Ústavního soudu. K ústavní stížnosti přiložila jednak jí adresovaný výpis z účtu penzijního připojištění zůstavitele ze dne 16. 10. 2019 obsahující údaj o tom, že část zůstatku na účtu jí nebude vyplacena, a jednak stěžovatelka sama tvrdí, že odbytné ve výši 292 949,10 Kč jí bylo připsáno na účet dne 21. 10. 2019. Z uvedeného plyne, že o skutečnosti, se kterou spojuje zásah do svých ústavně zaručených práv a svobod, se stěžovatelka dozvěděla nejpozději dne 21. 10. 2019. Neboť ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 10. 2020, stalo se tak po uplynutí stanovené dvouměsíční lhůty (§72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu).
12. Nutno podotknout, že na zmeškání lhůty by nic nezměnilo ani to, došlo-li by k posouzení stěžovatelčiny ústavní stížnosti jako směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci již ve věci sp. zn. II. ÚS 2520/20. I v odkazované věci totiž byla ústavní stížnost Ústavnímu soudu doručena po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené pro její podání (tj. dne 1. 9. 2020).
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. S ní spojený návrh podle §74 zákona o Ústavním soudu jako návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu