ECLI:CZ:US:2020:4.US.2996.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2996/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele L. S., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Vladimírem Horským, advokátem, sídlem Josefa Knihy 177/1, Rokycany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2020 č. j. 3 Tdo 612/2020-492, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2020 sp. zn. 10 To 114/2019 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. října 2019 č. j. 5 T 3/2019-400, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se stěžovatel podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že dne 27. 7. 2016 nutil poškozenou, která jej přišla navštívit, aby od něj neodcházela, v čemž jí fyzicky bránil, vyhrožoval zabitím, na parapet okna položil kuchyňské nože, nenechal ji jít ani na toaletu a fyzicky ji napadl, v důsledku čehož se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha. Dále v období mezi srpnem roku 2016 a březnem roku 2017 poškozenou i přes její nesouhlas neustále kontaktoval, zakazoval jí stýkat se s dalšími lidmi (včetně rodičů), vyhrožoval jí, že ji zabije, vyhledával poškozenou v zaměstnání, kde se při posledním incidentu neustále pohyboval s ní, bránil jí vykonávat její práci a následně jí pronásledoval do jejího bytu, kde ji opět agresivně vyhrožoval a nedovolil jí nikoho kontaktovat. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku. K závěru o stěžovatelově vině dospěl krajský soud na základě výpovědi poškozené, výpovědi její kamarádky, záznamu telefonického hovoru mezi stěžovatelem a poškozenou, záznamů SMS zpráv a závěrů znaleckého posudku. Ačkoliv byl stěžovatel opakovaně psychiatricky hospitalizován, v době páchání skutků netrpěl žádnou trestněprávně relevantní duševní poruchou. Popsané jednání je důsledkem jeho osobnostních rysů. Stěžovatelem tvrzené "hlasy", které mu říkaly, co má dělat, se při vyšetření, ani hospitalizacích neprojevily, což by podle znalkyně musely, byly-li by symptomem skutečné duševní poruchy. Podle soudu je znalecké zkoumání úplné a není nutné zpracovávat revizní znalecký posudek. Z toho vypracovaného, jakož i ze spisu, vyplývá, že stěžovatel netrpí závažnou duševní chorobou a příznaky spíše předstírá. Újmu, kterou způsobil poškozené, hodnotí soud jako těžkou újmu na zdraví.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil s postupem i závěry krajského soudu. Skutkový stav byl zjištěn v dostatečné míře pro odsuzující rozhodnutí. Zejména se soud dostatečně zabýval stěžovatelovým zdravotním stavem. Výpověď poškozené byla potvrzena dalšími důkazy.
4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením, když dospěl k závěru, že rozhodnutí soudů nižších stupňů není dán žádný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Dovolací námitky stěžovatele směřovaly proti provedenému dokazování před nižšími soudy a nenapadaly právní posouzení jeho trestného jednání. Proto je Nejvyšší soud nepovažoval za relevantní, neboť nenaplňovaly žádný ze zákonných dovolacích důvodů, přičemž se ztotožnil s postupem nižších soudů, které se obdobnými námitkami náležitě zabývaly, v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly a jednání stěžovatele kvalifikovaly v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného trestního práva. Stejně tak se Nejvyšší soud řádně vypořádal s námitkou stěžovatele proti neúměrně přísnému trestu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že se uvedené trestné činnosti nedopustil. Soudy vycházely pouze z nesprávných znaleckých závěrů, které měly být podrobeny revizi, a nepravdivých výpovědí. Oba údajné trestné činy byly výsledkem osobních neshod. Soudy se však dostatečně nezabývaly účelovostí a věrohodností výpovědí. Podle stěžovatele soudy nesprávně posoudily údajně způsobenou újmu jako těžkou újmu na zdraví (nebyla zjištěna ani její příčina). Nezabývaly se ani zdravotním stavem stěžovatele. Takové řízení nepovažuje stěžovatel za spravedlivé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Těchto požadavků si byl stěžovatel i podle ústavní stížnosti vědom. Přesto však v ní prakticky jiné námitky nepředkládá. Jeho argumentace spočívá v polemice s provedenými důkazy a s výsledky provedeného dokazování, přičemž postrádá požadovaný ústavní základ.
9. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu), která vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá svůj vlastní, obecnými soudy nesdílený náhled na provedené (či neprovedené) důkazy. V řízení před nimi však bylo rozhodován na základě souboru přímých i nepřímých důkazů, které svědčily o společensky velmi škodlivém chování v podobě fyzického i psychického partnerského teroru, schopného (stěžovatelovou vlastní vinou) vyvolat obavu o život či zdraví poškozené. Z velké části se k němu stěžovatel sám, v několika ze svých různě rozporných výpovědí, doznal. Ústavní soud proto v napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal porušení ústavních kautel práva na řádný proces podle hlavy páté Listiny. Jejich závěr, že za následky u poškozené, jak byly prokázány, je odpovědný stěžovatel (a je tedy namístě podřadit jeho jednání pod kvalifikovanou skutkovou podstatu), a to bez ohledu na to, zda se na negativním psychickém stavu poškozené podílely rovněž jiné okolnosti, považuje za ústavně konformní. Totéž lze uvést k námitkám proti provedenému znaleckému zkoumání, stejně jako nelze tvrdit, že bylo neúplné. Jeho výsledky dále plně odpovídaly ostatním provedeným důkazům, takže obecné soudy neměly povinnost nechat tento posudek revizně přezkoumat.
11. Rovněž tak nelze obecným soudům vytknout, že by se jakoukoliv klíčovou okolností nezabývaly. Naopak velmi podrobně a logicky popsaly důvody, pro něž jako věrohodnou hodnotily výpověď poškozené, a naopak jako nevěrohodnou výpověď stěžovatele. V poslední řadě soudy splnily svou povinnost a velmi podrobně se zabývaly stěžovatelovou (ne)příčetností. Ani zde Ústavní soud v jejich postupu neshledal řádná ústavně relevantní (tzv. kvalifikovaná) pochybení, neboť pro stěžovatelem namítané jednání v nepříčetnosti nesvědčil žádný z důkazů (navzdory stěžovatelovu opakovanému psychiatrickému léčení), kromě stěžovatelovy vlastní, často měněné výpovědi.
12. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu