ECLI:CZ:US:2020:4.US.3010.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3010/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti T. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Ondrouškem, Senovážné nám. 23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2019 č. j. 7 Tdo 722/2019-97, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. března 2019 č. j. 11 To 56/2019-84 a proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. prosince 2018 č. j. 2 T 83/2018-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na 3 měsíce, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 14 měsíců. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 12 měsíců. Stěžovatel se dopustil uvedeného přečinu tím, že řídil motorové vozidlo s vědomím toho, že mu byl rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 2 roky.
2. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu bylo ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") zamítnuto.
3. Dovolání stěžovatele opírající se o důvody podle §265b odst. 1 písm. c) a d) trestního řádu bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
5. Stěžovatel namítá, že neměl obhájce ve všech fázích řízení. Tvrdí, že po autonehodě a úrazu hlavy trpí lehkou mozkovou dysfunkcí. Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu měl mít obhájce již při svém prvotním výslechu v postavení podezřelého, zvláště byl-li důkaz touto jeho výpovědí použit při hlavním líčení. Je nevýznamné, že nešlo o jediný usvědčující důkaz. Nemůže obstát námitka, že stěžovatel při tomto výslechu obhájce nepožadoval, protože s ohledem na svůj zdravotní stav nebyl schopen v tak krátkém časovém úseku obsáhlé poučení přečíst, natož je pochopit, a vyhodnotit důsledky svého jednání, jakož i adekvátním způsobem reagovat. Stejně tak nebylo s ohledem na zdravotní stav stěžovatele vhodné konat výslech ve večerních hodinách (od 20.00 do 20.26 hod.).
6. Dále stěžovatel namítá, že nebyl přítomen u veřejného zasedání odvolacího soudu, neboť nebyl akceptován návrh jeho právního zástupce na odročení veřejného zasedání, k němuž se stěžovatel nedostavil. Stěžovatel tak byl vyloučen ze svého práva být veřejnému zasedání o odvolání osobně přítomen, vyjadřovat se k prováděným důkazům a na závěr se k věci vyjádřit. Argumentace dovolacího soudu, že absentovala omluva neúčasti stěžovatele, není s ohledem na zdravotní stav stěžovatele případná.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a po konfrontaci tvrzení stěžovatele se spisovým materiálem a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatel předestřel argumenty zmíněné v ústavní stížnosti již dovolacímu soudu, neboť se opíral o dovolací důvody spočívající v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. S oběma výhradami se Nejvyšší soud vypořádal a Ústavní soud po prostudování soudního spisu nemá vůči závěrům Nejvyššího soudu z pohledu záruky práva na spravedlivý proces, resp. práva na obhajobu žádné námitky. Ve vztahu k pochybnostem ohledně prvotního výslechu stěžovatele se argumentací stěžovatele zabýval podrobně též již krajský soud (č. l. 84 - 85).
10. Ze spisového materiálu plyne, že stěžovatel utrpěl v minulosti úraz hlavy a trpí lehkou mozkovou dysfunkcí. Podle §36 odst. 2 trestního řádu obviněný musí mít obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.
11. Jak plyne ze soudního spisu, pochybnost náležitě se hájit v posuzované věci nevznikla, stěžovatel nevykazoval jakoukoli duševní vadu, uvedl, že byl daný den v práci, poté jel vozidlem ke známému, cítí se zdráv, poučení porozuměl, chápe smysl prováděného úkonu. Samotný skutek, kladený stěžovateli za vinu (tedy řízení motorového vozidla navzdory zákazu) nebyl jakkoli komplikovaný z hlediska možnosti pochopit, nač je stěžovatel tázán, resp. co je mu kladeno za vinu. Večerní čas výslechu není jakkoli problematický a ani délka výslechu (26 minut) se nejeví být zjevně nepřiměřená ve vztahu k možnosti stěžovatele poučit o jeho právech a následně zachytit jeho výpověď na cca půl straně A4 (č. l. 5 - 6).
12. Zároveň z protokolu o výslechu stěžovatele jako podezřelého plyne, že skutek popisuje poměrně jasně, nejde o mechanické doznání, nýbrž o poměrně věrohodný a spontánní popis událostí. Lze souhlasit se závěry všech soudů, které se opakovaně s touto námitkou stěžovatele zabývaly, že výpověď působí věrohodně, přirozeně a ze situace neplynula jakákoli pochybnost o tom, že by stěžovatel v dané době trpěl duševní vadou, pro kterou by byla nutná přítomnost obhájce. Lze též souhlasit se závěry krajského soudu, že výpověď stěžovatele koresponduje též s výpovědí svědka dokládající řízení vozidla stěžovatelem.
13. V tomto ohledu lze uzavřít, že ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě porušena nebyla. Sám stěžovatel obhájce nepožadoval, ač byl o svých právech poučen. Z pohledu práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tak v posuzovaném řízení k ústavní vadě nedošlo.
14. Z pohledu práva stěžovatele na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny je nutno uvést, že stěžovatel se jednání okresního soudu zúčastnil (byť odmítl vypovídat), k řízení odvolacího soudu byl pozván, ovšem bez omluvy se nedostavil. Lze souhlasit se závěry dovolacího soudu, že v dané věci nešlo o žádný z případů, kdy je účast obviněného nezbytná, resp. kdy je nezbytný výslovný souhlas s jednáním v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel nebyl ve výkonu vazby či výkonu trestu odnětí svobody, zároveň nebyl na jednání předvolán, ani předem neuvedl, že na projednání věci ve své přítomnosti výslovně trvá, resp. že nesouhlasí s projednáním věci ve své nepřítomnosti, kterou by včas a řádně omluvil. Opět nelze nic vytknout závěrům dovolacího soudu, že neúčast stěžovatele nijak omluvena nebyla, přičemž pouhé předložení lékařské zprávy z roku 2018 jeho právním zástupcem nic nevypovídá o situaci v den konání veřejného zasedání v březnu 2019, resp. nijak nedokládá nemožnost stěžovatele se zasedání účastnit. Soud správně vyhodnotil, že obviněný zjevně netrpěl poruchou, která by mu bránila k soudnímu jednání dorazit (byl přítomen u jednání okresního soudu, docházel do zaměstnání, řídil vozidlo). V uvedené situaci tak bylo možno konat veřejné zasedání o odvolání bez přítomnosti obviněného zastoupeného právním zástupcem. Ústavní soud tudíž ani v tomto ohledu neshledal porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
15. I na další dílčí výhrady stěžovatele (zejm. ve vztahu k totožnosti skutku) dostatečně odpověděl krajský soud a na jeho závěrech neshledává Ústavní soud jakákoli pochybení.
16. Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí, i obsahu spisu nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu