ECLI:CZ:US:2020:4.US.3027.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3027/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ATALIAN CZ s. r. o., sídlem U Trezorky 921/2, Praha 5 - Jinonice, zastoupené Mgr. Pavlem Voskou, advokátem, sídlem Psárská 1347/1, Praha 4 - Michle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2019 č. j. 21 Cdo 992/2019-747 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2018 č. j. 30 Co 349, 348/2018-708, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jany Jindřichové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že postupem výše označených soudů bylo porušeno její právo na "spravedlivý proces" podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem ze dne 24. 7. 2018 č. j. 16 C 124/2015-674 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. 8. 2018 č. j. 16 C 126/2015-684 Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") uložil stěžovatelce (jako žalované) zaplatit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 43 215 Kč s příslušenstvím (výrok I), nahradit jí náklady řízení ve výši 59 676 Kč (výrok II) a dále nahradit náklady řízení ve výši 44 609,90 Kč i obchodní společnosti Sodexo - integrovaný facility management a zařízení školního stravování s. r. o. (dále jen "Sodexo s.r.o."), jako vedlejší účastnici na žalující straně (doplněný výrok III). Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka pokračuje v plnění úkolů po společnosti Sodexo s. r. o. a v důsledku přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu byla povinna vedlejší účastnici přidělovat práci, kteroužto povinnost porušila; tím na straně stěžovatelky vznikla překážka v práci ve smyslu §208 zákoníku práce, a tudíž vedlejší účastnici náleží náhrada mzdy ve výši, jak uvedeno.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I potvrdil, ve výroku II a III ho změnil jen tak, že výše náhrad činí 70 259 Kč a 43 840 Kč, a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení částku 3 131 Kč a společnosti Sodexo s. r. o. rovněž částku 3 131 Kč. Ztotožnil se totiž s názorem obvodního soudu, že ke zmíněnému přechodu práv a povinností došlo ze zákona [§338 odst. 2 a 3 zákoníku práce, článek 1 bod 1 písm. b) směrnice Rady č. 2001/23/ES o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů], a vzhledem k tomu, že stěžovatelka odmítla přidělovat vedlejší účastnici práci, náleží jí náhrada mzdy stanovená podle §356 zákoníku práce.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle §237 a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že od počátku soudního řízení odmítala, že by došlo k naplnění podmínek přechodu práv a povinností v rámci změny poskytovatele služeb facility managementu (pro Komerční banku, a. s., která vypověděla smlouvu společnosti Sodexo s. r. o., jež tyto služby předtím poskytovala). Poukazuje na to, že předchozí ("vyhovující") rozsudky soudů nižších stupňů Nejvyšší soud zrušil svým rozsudkem ze dne 14. 11. 2017 č. j. 21 Cdo 2746/2017-280, přičemž jim uložil, aby se zabývaly otázkou, zda její činnost (a před ní činnost společnosti Sodexo s. r. o.) spočívá v převážné míře na pracovní síle, a pokud ano, zda převzala podstatnou část zaměstnanců společnosti Sodexo s. r. o. Tato činnost, jak má plynout z judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SD EU"), je vymezena negativně, jde o ni tam, kde není třeba k jejímu výkonu využití významných hmotných a nehmotných prostředků; je-li jen pro určitou zakázku vytvořeno seskupení zaměstnanců, kteří pro plnění svých úkolů potřebují též hmotné či nehmotné provozní prostředky (např. rozsudek C-13/95 ve věci Ayse Süzen v. Zehnacker Gebäudereinigung GmbH Krankenhausservice), resp. nemohou-li sami o sobě nadále pokračovat ve výkonu předmětných činností, tato činnost v podstatné míře na pracovní síle nespočívá (např. rozsudek C-463/09 ve věci CLECE, S. A. v. María Socorro Martín Valor a Ayuntamiento de Cobisa).
6. Povinností obecných soudů bylo proto v prvé řadě zjistit, zda a případně jaké hmotné a nehmotné provozní prostředky zaměstnanci poskytovatele služby při plnění svých úkolů využívají, a posoudit, jaký je jejich význam z hlediska jejich potřeby a hodnoty. Tento aspekt soudy nižších stupňů pominuly, neboť jej nepovažovaly za relevantní. Dle stěžovatelky se však rozsahem a významem provozních prostředků měly ve smyslu judikatury SD EU zabývat, aby v případě jejich neexistence či malého významu (z hlediska potřeby či hodnoty) mohly učinit právní závěr, že dané činnosti spočívají v podstatné míře na lidské práci.
7. Protože obvodní soud konstatoval, že provozní prostředky jsou potřebné, ale poskytování služeb spočívá v podstatné míře na pracovní síle, jde dle stěžovatelky o závěr z hlediska judikatury SD EU vadný (sc. - mimoběžný), neboť v případě, že obecné soudy zjistí, že provozní prostředky jsou potřebné, nejde o činnost spočívající v podstatné míře na lidské práci, nadto absentuje popis postupu, na základě jakých důkazů k takovému závěru dospěl. Městský soud uvedl, že dané činnosti nevyžadují nákladné vybavení či prostory z podstaty věci a z hospodářského hlediska je hlavním výrobním prostředkem lidská práce, žádný výklad, jaké konkrétní skutečnosti ho k prezentovanému závěru vedly, nepodal.
8. Výše uvedený nesoulad právních názorů městského soudu s judikaturou SD EU, jak stěžovatelka dále uvádí, byl předmětem dovolání, v němž položila zásadní otázky, podle jakých kritérií má být rozhodný podíl pracovní síly posuzován, a konkretizovala nesprávné posouzení právě s odkazem na zmíněnou judikaturu. Zmiňuje výše označené kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že se s právními názory v něm vyslovenými ztotožňuje, současně ale upozorňuje, že uvedený soud neřešil otázku, podle jakých kritérií má být posuzována činnost spočívající v podstatné míře na pracovní síle, a že dovolání nesměřovalo proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, jak Nejvyšší soud konstatoval, ale proti právnímu posouzení uvedeného pojmu a jeho aplikaci při stanovení kritérií pro řešení této otázky. Tím popřel svůj předchozí názor, a i kdyby šlo o otázku skutkovou, jeho povinností bylo posoudit, zde mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry není tzv. extrémní rozpor. Přitom soudy nižších stupňů nepřipustily jí navržené důkazy ani neuvedly žádná skutková zjištění ohledně provozních prostředků využívaných stěžovatelem na předmětné zakázce, resp. neuvedly, jaké důkazy považují za relevantní pro právní závěr, že poskytování služeb facility managementu spočívá převážně na pracovní síle.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Ústavní stížnost je založena na nesouhlasu s řádně a přesvědčivě odůvodněnými skutkovými a právními závěry obecných soudů. Ústavní soud přitom opakovaně upozorňuje, že věcná správnost (zákonnost) soudního rozhodnutí není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a tudíž namítá-li stěžovatel, že obecné soudy nesprávně interpretovaly či aplikovaly podústavní právo (v posuzované věci §338 odst. 2 a 3 zákoníku práce), nelze ústavní stížnost považovat za opodstatněnou, což platí rovněž, je-li namítáno nesprávné hodnocení důkazů, neboť Ústavní soud není oprávněn toto hodnocení "přehodnocovat", a to ani v případě, že by se s ním neztotožnil.
13. Nejvyšší soud ve svém kasačním rozsudku vyslovil závazný právní názor, že pro posouzení nároku vedlejší účastnice je podstatné, zda poskytování služeb facility managementu pro Komerční banku, a. s., spočívalo v podstatné míře na pracovní síle, a zda stěžovatelka jako nová dodavatelka těchto služeb převzala podstatnou část zaměstnanců (z hlediska jejich počtu a odbornosti), které společnost Sodexo s. r. o. za účelem výkonu této činnost zaměstnávala. Těmito otázkami se pak soudy nižších stupňů zabývaly a zodpověděly je, přičemž stěžovatelka má za to, že prvně uvedená otázka nebyla posouzena správně a volá po bližších kritériích, na základě kterých by měla být posuzována. Současně namítá, že skutkové zjištění obecných soudů, že poskytování služeb spočívalo v podstatné míře na pracovní síle, nemá oporu v provedeném dokazování, resp. že nebylo odůvodněno; v této souvislosti jim vytýká, že neprovedly důkaz soupisem jejích veškerých hmotných a nehmotných složek, jak ona navrhla.
14. Soudy nižších stupňů provedly dokazování ohledně toho, co v daném případě bylo, resp. je konkrétním obsahem dané služby (facility managementu), a co je k jejímu výkonu třeba, a na základě příslušných zjištění dospěly k závěru, že poskytování služeb spočívalo v podstatné míře na pracovní síle. Jde o výsledek jejich volného uvážení, do kterého by Ústavní soud mohl zasáhnout pouze za předpokladu, že by se jevilo zjištěným skutečnostem zjevně nepřiměřeným (tzv. extrémním), a tedy z hlediska ústavnosti neudržitelným, což však není tento případ. Vytýká-li stěžovatelka městskému soudu argumentaci "podstatou věci" a obvodnímu soudu rozpory v odůvodnění jeho rozsudku (spočívající v tom, že připustil, že provozní prostředky pro danou činnost jsou potřebné), pomíjí, že daný závěr nebyl vysloven obecně, ale s ohledem na konkrétní skutková zjištění, a dále nebere v úvahu, že určité provozní prostředky jsou potřebné prakticky pro jakoukoliv činnost. O jaké (relevantní) prostředky mělo konkrétně jít, přitom obecnými soudy zjištěno bylo (k tomu viz i napadené usnesení Nejvyššího soudu), a samotné porovnání významu těchto prostředků a pracovní síly není (jak již bylo zmíněno) otázkou pro Ústavní soud. Namítá-li stěžovatelka v této souvislosti, že soudy nižších stupňů neprovedly jí navržený důkaz, z hlediska ústavnosti je podstatné, že se s tímto důkazním návrhem náležitě vypořádaly, neboť tím dostály své povinnosti plynoucí z principů řádného procesu.
15. Stejně tak Ústavní soud nemá, co by z hlediska ústavnosti mohl vytknout Nejvyššímu soudu. Stěžovatelka poukazovala na některé skutečnosti, jež vyplynuly z provedeného dokazování a které dle ní měly svědčit tomu, že provozní prostředky (pronajaté prostory, automobil, technické vybavení, komunikační technika), které jsou pro poskytování daných služeb potřebné a které na ni nepřešly, mají větší význam než pracovní síla (která na ni naopak "v podstatné míře" přešla). Primárně se tak domáhala toho, aby Nejvyšší soud s ohledem na tyto skutečnosti přehodnotil (skutkový) závěr, že poskytování služeb v podstatné míře na pracovní síle spočívá, a z toho pak vyvodil nesprávnost posouzení věci odvolacím soudem podle §338 odst. 2 a 3 zákoníku práce. Dlužno dodat, že hranice mezi skutkovým a právním závěrem může být někdy sporná, nicméně v posuzované věci se postup Nejvyššího soudu zjevně nepřiměřeným nejeví.
16. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu