ECLI:CZ:US:2020:4.US.309.19.1
sp. zn. IV. ÚS 309/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 9, sídlem Bryksova 763/46, Praha 9, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem sídlem Vítkova 247/7, Praha 8, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. října 2018 č. j. 14 Kse 1/2018-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to pro porušení jeho ústavně garantovaných práv podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 10 odst. 1, čl. 15 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Nejvyšší správní soud jako kárný soud na návrh předsedy Okresního soudu v Ostravě jako kárného žalobce ústavní stížností napadeným rozhodnutím vydaným podle §19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, uznal výrokem III. stěžovatele vinným, že jako soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce v jedenácti exekučních věcech (specifikovaných v uvedeném výroku), a to i přesto, že insolvenční soud po splnění oddlužení rozhodl v rámci insolvenčních řízení o osvobození dlužníků (povinných) od placení pohledávek podle §414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), čímž spáchal kárné provinění podle §116 odst. 2 písm. b) exekučního řádu, za které mu kárný soud uložil písemné napomenutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že na rozdíl od Nejvyššího správního soudu se domnívá, že pohledávka nákladů exekuce v části, která vznikla a bylo ji možné přihlásit do insolvenčního řízení, je naturální obligací, tzn. že nadále existuje a pouze ztrácí na své vymahatelnosti, k čemuž poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, č. j. 29 Cdo 3509/2010. K závěru Nejvyššího správního soudu, že se stěžovatel provinil proti důstojnosti exekutora tím, že se neřídil nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. IV ÚS 3250/14 (dále jen nález sp. zn. IV ÚS 3250/14), stěžovatel poukazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 ICdo 56/2015, ve kterém Nejvyšší soud podle stěžovatele dospěl k opačnému závěru než Ústavní soud, neboť konstatoval, že nevykonaná pohledávka z titulu náhrady nákladů exekuce co do odměny soudního exekutora vzniká v okamžiku, kdy soudní exekutor vymohl při provádění exekuce pohledávku nebo její část. Stěžovatel přitom poukazuje na další rozhodnutí obecných soudů, která tento závěr Nejvyššího soudu přijala. V této souvislosti stěžovatel konstatuje, že uvedený rozpor judikatury nevzal Nejvyšší správní soud v úvahu a není zřejmé, jak se měl stěžovatel vypořádat s tím, když existující praxe soudů je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. V této souvislosti stěžovatel dále zdůrazňuje, že Ústavní soud v rámci precedenční vázanosti své nálezové judikatury předpokládá, že při odlišném výkladu právních norem lze dojít k jinému závěru a překonat jinou interpretací dosavadní judikaturu Ústavního soudu za účelem vývoje. Stěžovatel tvrdí, že k odlišnému názoru se po vzoru exekučních soudů uchýlil i on, a to s důrazem na roztříštěnost právních názorů napříč judikaturou a s ohledem na závaznou judikaturu Nejvyššího soudu. Podle stěžovatele je nejasné, zda je významnější názor Ústavního soudu či Nejvyššího soudu, kdy Nejvyšší soud stojí na vrcholku soudní soustavy a Ústavní soud stranou. Otázkou tedy podle stěžovatele zůstává, zda se mají soudy i exekutor při své činnosti řídit nálezem sp. zn. IV. ÚS 3250/14 nebo judikaturou Nejvyššího soudu, přijímající opačné závěry - rozsudek ze dne 24. 11. 2010, č. j. 29 Cdo 3509/2010, a usnesení ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 29 NSČR 62/2016. K tomu stěžovatel dále poznamenává, že uvedená rozhodnutí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu byla publikována ve sbírkách, což podle stěžovatele značí u obou stejnou důležitost a vnáší ještě více nejasnosti o závaznosti judikatury. Stěžovatel vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, neboť je vrcholným orgánem soudní soustavy pro záležitosti týkající se podústavního práva a jeho judikatura je aplikována soudní praxí.
Stěžovatel dále namítá nesplnění všech podmínek testu přípustnosti zásahu do svých práv. Uvedené spatřuje zejména v nedostatku přezkoumatelnosti napadeného rozsudku a absenci veřejného zájmu, přičemž Nejvyšší správní soud se podle stěžovatele nezabýval proporcionalitou svého zásahu. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v nedostatečném odůvodnění narušení důstojnosti exekutorského stavu. K tomu stěžovatel dále uvádí, že z pohledu veřejnosti nemohl stěžovatel svým jednáním ohrozit výkon činnosti soudního exekutora, jelikož exekuční řízení je neveřejné, stejně tak jako exekuční a soudní spis, do kterých mohou nahlížet pouze účastníci exekučního řízení anebo osoby s právním zájmem na věci. Daná kauza nebyla současně ani zmedializována. Stěžovatel zdůrazňuje, že základním předpokladem pro možnou kárnou odpovědnost exekutora je známost veřejnosti a negativní povaha situace, jež ve svém důsledku může ohrozit důvěru exekutorského povolání, přičemž je rozhodující, jak se situace jeví veřejnosti, nikoliv osobám, jež rozhodují o kárné žalobě na exekutora. Uvedené hodnocení v napadeném rozsudku podle stěžovatele zcela chybí.
Stěžovatel dále namítá, že mu nebylo umožněno předkládat v řízení před Nejvyšším správním soudem důkazy na svou obhajobu, neboť opakovaně navrhoval jako svědka svého exekutorského kandidáta. Argument, na základě kterého Nejvyšší správní soud uvedený důkaz v řízení neprovedl - podle kterého právní názor se neprokazuje a proto není výslech třeba - považuje stěžovatel za excesivní, neboť výslech měl směřovat k tomu, jak právní názor vznikl, čím je podložen, na jakých argumentech a judikatuře stojí.
Konečně stěžovatel také namítá, že závěry o vině nemají oporu v provedeném dokazování, neboť byl ve výroku III. napadeného rozhodnutí uznán vinným, že v označených exekučních řízeních vydal příkaz k náhradě nákladů exekuce, ač takové příkazy nikdy nevydal a nebyl z takového skutku nikdy žalován. Z bodu 22. napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že v těchto řízeních byla vydána usnesení o zastavení exekuce spojená s rozhodnutím o nákladech, a to uložením povinnému náhrady nákladů exekuce podle §89 exekučního řádu.
Část odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterou je jeho jednání označeno za vypočítavé či jako cynická úvaha, považuje stěžovatel za dehonestující a nepřípustný zásah do jeho osobní sféry a porušení práva na důstojnost.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
K námitce stěžovatele, směřující k otázce závaznosti nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14, Ústavní soud připomíná, že v čl. 89 odst. 2 Ústavy se stanoví závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby. Z uvedeného vyplývá pro obecné soudy, Nejvyšší soud nevyjímaje, povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezech, tedy povinnost sledovat ratio decidendi, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral. Nesplnění těchto požadavků představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a představuje též porušení subjektivního základního práva dotyčné osoby dle čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Z čl. 4 Ústavy, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, vyplývá, že i obecné soudy mají povinnost poskytovat ochranu základním právům, přičemž Ústavní soud přestavuje autoritu sjednocující judikaturu v oblasti ústavní (srov. čl. 83 Ústavy). S tím souvisí často Ústavním soudem vyslovovaná doktrína o regulativních idejích a vyzařování ústavních principů do podústavního práva. Nelze tak stěžovateli přisvědčit v tom, že by bylo nejasné, zda je v tomto směru významnější názor Ústavního soudu či Nejvyššího soudu.
S ohledem na to, že vztahy mezi Ústavním soudem a obecnými soudy nejsou charakterizované jednosměrným diktátem, Ústavní soud připouští, že ve vztahu k "precedenčním" judikátům Ústavního soudu mohou obecné soudy ústavněprávní výklad vyložený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 reflektovat, tedy ho následovat ve skutkově podobných případech, anebo přednést seriózní argumenty, které mohou vést k závěru, že vzhledem k relevantním skutkovým rozdílům není vhodné aplikovat již vyslovený princip v tomto dalším případě. Přitom nereflektovat (anebo nerespektovat) ústavněprávní výklad znamená, že obecný soud ratio decidendi nálezu Ústavního soudu jako východisko pro vlastní rozhodování neužije. Nereflektování ústavněprávních výkladů Ústavního soudu přitom může spočívat v tom, že obecný soud zcela opomene nálezy Ústavního soudu a jejich odůvodnění a tím jednoduše zanedbá ústavněprávní hledisko při rozhodování ve věci, která zahrnuje ústavněprávní prvek.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterých se stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolává, nemohou představovat výjimku z "precedenčních" účinků nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14, neboť jde buď o rozhodnutí, které bylo vydáno před tímto nálezem, nebo o rozhodnutí, ve kterém se Nejvyšší soud o uvedeném nálezu Ústavního soudu vůbec nezmiňuje. Aniž by tedy musel Ústavní soud posuzovat, zda stěžovatelem uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou svými závěry skutečně ve střetu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 3250/14, je zřejmé, že nemohou představovat judikaturu, která by zpochybňovala povinnost stěžovatele řídit se nálezem sp. zn. IV. ÚS 3250/14, jak bylo konstatováno v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
K námitkám směřujícím proti hodnocení jednání stěžovatele jako kárného deliktu exekutora, resp. přiměřenosti s tím souvisejícího zásahu, Ústavní soud jednak zdůrazňuje, jak výše uvedeno, že v řízení o ústavní stížnosti nemůže plnit funkci běžné odvolací instance, neboť k tomu nebyl Ústavou povolán, jednak je zřejmé, že v kontextu právního hodnocení stěžovatelova jednání zvolil kárný soud nanejvýš mírnou sankci - písemné napomenutí. Napadeným rozhodnutím proto dle mínění Ústavního soudu nemohlo být zasaženo do stěžovatelových základních práv; je-li totiž (viz výše) ústavně souladný závěr, že stěžovatel porušil své zákonné povinnosti (postup v rozporu s nálezem Ústavního soudu), nelze uložené písemné napomenutí vnímat jako zjevně nepřiměřené. Proto ani námitka stěžovatele, spočívající v tvrzení o nedostatečném odůvodnění narušení důvěry v nestranný, odborný a spravedlivý výkon exekuční činnosti ze strany Nejvyššího správního soudu, bez dalšího nedosahuje ústavněprávní relevance, když nadto Nejvyšší správní soud odpovídajícím způsobem vysvětlil, že tomu tak bylo z důvodu, že si soudní exekutor přiznával náklady exekuce, jakkoliv věděl, že povinný byl předtím osvobozen od placení pohledávek včetně těchto nákladů exekuce podle §414 insolvenčního zákona. Pokud v této souvislosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že "nevidí v počínání exekutora jiný smysl, než cynickou úvahu, že si dlužníci neuvědomí právní dosah výroku rozhodnutí a skutečnost, že bylo vydáno v rozporu s rozhodnutím insolvenčního soudu o osvobození od placení pohledávek", jde o výsledek hodnocení skutkových zjištění soudem, které nepředstavuje exces ze zásady volného hodnocení důkazů a tento závěr proto nelze, navzdory přesvědčení stěžovatele, hodnotit jako nepřípustný zásah do jeho osobní sféry a porušení jeho práva na důstojnost.
Jde-li pak o námitku opomenutého důkazu, Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu plyne, že stěžovatelův důkazní návrh výslechem svědka odmítl pro jeho irelevantnost. O důkazním návrhu stěžovatele tak bylo rozhodnuto, přičemž bylo i dostatečně zdůvodněno, proč mu nebylo vyhověno (viz bod 41. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Z tohoto důvodu o kvalifikovanou vadu v podobě tzv. opomenutého důkazů jít nemůže.
Konečně namítá-li stěžovatel, že ve III. výroku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je mu kladeno za vinu vydání "příkazu k úhradě nákladů exekuce", ačkoliv šlo o "usnesení o zastavení exekuce spojené s rozhodnutím o nákladech", Ústavní soud zdůrazňuje, že v daném výroku jsou předmětná rozhodnutí jednoznačně identifikována spisovou značkou příslušné exekuční věci i dnem jejich vydání, proto stěžovatel ani tímto nemohl být zasažen na svých právech způsobem, jenž by si vyžádal kasační zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu