ECLI:CZ:US:2020:4.US.311.20.1
sp. zn. IV. ÚS 311/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Vítkov Invest s. r. o., sídlem Na Kozačce 1288/6, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Danielem Tobolou, advokátem, sídlem Revoluční 764/17, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2019 č. j. 30 Cdo 2627/2018-168, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2018 č. j. 23 Co 426/2017-151 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. června 2017 č. j. 22 C 194/2016-137, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejích práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl stěžovatelčinu žalobu proti vedlejší účastnici o zaplacení částky 261 524,56 Kč s příslušenstvím. Ta měla představovat, zjednodušeně řečeno, stěžovatelkou zaplacenou částku a vynaložené náklady v řízení, které bylo následně Nejvyšším soudem označeno za nezákonné. Dle obvodního soudu je důležité, že stěžovatelka zaplatila v původním řízení žalující protistraně přisouzenou částku, aniž by spolu s dovoláním navrhla odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jejichž nezákonnost namítala. Stěžovatelka tedy nevyužila všechny dostupné prostředky k odvrácení nepříznivého následku. Náhrada nákladů řízení byla stěžovatelce přiznána, avšak tento nárok nebyl uspokojen v důsledku nemajetnosti druhé strany. Totéž se týká i jistiny s příslušenstvím. Hlavní příčinou vzniku škody je tedy podle obvodního soudu nemajetnost povinné. Co se týče zaplacených nákladů státu, měla stěžovatelka požádat o jejich vrácení.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Ztotožnil se i se všemi závěry jeho odůvodnění. Stěžovatelka se domáhala náhrady škody skládající se z dílčích položek. Jde-li o jistinu s příslušenstvím, zaplacenou protistraně v původním řízení, nelze dle městského soudu stěžovatelce tento nárok přiznat, neboť nevyužila všech prostředků k ochraně svých práv podle §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). V tomto případě nepodala Nejvyššímu soudu současně s dovoláním návrh na odklad vykonatelnosti. Nadto je dle soudu důležité, že stěžovatelka se nedomáhala předmětné částky u protistrany, nýbrž se nepřípustně přímo obrátila na stát. Není tedy vůbec zřejmé, že jí tvrzená škoda postupem státu vznikla. Pouhé tvrzení uvedené protistrany o její nemajetnosti v tomto směru nepostačuje, stejně jako zastavení exekuce. Z totožných důvodů nelze stěžovatelce přiznat ani náhradu za vynaložené náklady vůči státu (700 Kč), neboť jejich vrácení se měla stěžovatelka domáhat u soudu, jemuž tuto částku uhradila. Konečné náklady řízení, které byly stěžovatelce přiznány, zahrnovaly i zaplacené soudní poplatky, a jejich vynaložení navíc nesměřovalo ke zrušení nezákonného rozhodnutí.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek městského soudu v části týkající se částky 217 130,56 Kč s příslušenstvím zrušil a vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (výrok I), a ve zbývající části dovolání odmítl (výrok II). Předmětem řízení byla dle Nejvyššího soudu částka skládající se z několika oddělených nároků, které bylo třeba ve vztahu k dovolání přezkoumat samostatně. Proto Nejvyšší soud rozdělil požadovanou částku na díly ve výši 217 130,56 Kč (částka uhrazená protistraně v původním řízení), 700 Kč (částka zaplacená státu), 4 620 Kč, 5 000 Kč a 29 234 Kč (stěžovatelčiny náklady v původním řízení) a 4 840 Kč (náklady exekučního řízení). S výjimkou první částky pak žádná část nesplňuje podmínku přípustnosti dovolání. Důvodem pro vyhovění části dovolání pak byl zejména závěr Nejvyššího soudu, dle nějž návrh na odklad vykonatelnosti nelze považovat za prostředek ochrany práv podle §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť podání návrhu na odklad vykonatelnosti současně s dovoláním proti nezákonnému rozhodnutí odvolacího soudu není podmínkou pro přiznání nároku na náhradu škody způsobené tímto nezákonným rozhodnutím.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že kdyby Nejvyšší soud neshledal dané dovolání ve sporné části nepřípustným, vyhověl by v této části nároku rovněž. Meritorně stěžovatelka namítá, že soudy nižších stupňů nepřípustně zamítly její žalobu jednak s tím, že spolu s dovoláním v původním řízení nepodala návrh na odklad vykonatelnosti, a dále za důvod stěžovatelčiny újmy označily nemajetnost žalobkyně z původního řízení. Kdyby obvodní soud a městský soud v původním řízení rozhodly správně, a nikoli v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, měla by žalobkyně dostatek prostředků na náhradu procesních nákladů stěžovatelky.
III.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatelky
6. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyzval účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že jeho rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, jejíž ústavní konformitu opakovaně potvrdil i Ústavní soud. Ke správnosti postupu stěžovatelka žádné konkrétní námitky neuvádí. Nadto lze poukázat, že nižší části uplatněného nároku byly zamítnuty z jiných důvodů než těch, pro které bylo vyhověno dovolání v největší části. Z toho důvodu Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost zamítnout, resp. odmítnout.
8. Městský soud ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
9. Soudce zpravodaj zaslal shora uvedená vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Této možnosti stěžovatelka následně využila. Uvedla, že její nárok na náhradu nákladů řízení je odvozen od toho, že tyto náklady nemusely být vůbec vynaloženy, kdyby soudy rozhodly správně již "napoprvé". Pak by požadované prostředky obdržela od protistrany původního sporu, neboť ta v té době ještě nebyla nemajetná.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána v části směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala v části proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V části směřující proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu (kasačnímu výroku) je ústavní stížnost nepřípustná, neboť řízení nadále pokračuje. Ve zbývající části je ústavní stížnost podána opožděně (viz sub 14).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh v části směřující proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněný, v části směřující proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu je návrh nepřípustný.
12. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání zčásti pro jeho nepřípustnost vyplývající přímo ze zákona, zaměřil se Ústavní soud na ústavní konformitu tohoto postupu. Postupoval-li by Nejvyšší soud v souladu s ústavními principy, nemohl by již Ústavní soud přistoupit k přezkumu rozhodnutí soudů nižších stupňů.
13. Při tomto přezkumu Ústavní soud nezjistil, že by Nejvyšší soud jakkoliv pochybil. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí a vyjádření Nejvyššího soudu, je popsaný postup v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 4090/18 nebo ze dne 12. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1586/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tento klíčový závěr přitom sama stěžovatelka nikterak nezpochybnila, a to ani v replice. Na skutečnost, že stěžovatelkou uplatněný nárok se skládá ze samostatných dílčích částí, byla stěžovatelka navíc upozorněna i v odůvodnění rozsudku městského soudu, pročež následný postup Nejvyššího soudu nelze rozhodně shledat jako překvapivý. Za takovéto situace pak Ústavnímu soudu nezbývá, než ústavní stížnost vůči výroku II rozsudku Nejvyššího soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, neboť neprojednáním podaného dovolání v této části nedošlo k porušení stěžovatelčiných základních práv.
14. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost ze zákona (výrokem II) má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení podmínek ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozsudku dovolacího soudu předcházejí. Bylo-li dovolání řádně odmítnuto pro jeho (sc. - objektivní) nepřípustnost, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil", jak to předpokládá §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě nelze dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelčiných práv, neboť žádný takový již v dané části požadovaného nároku k dispozici neměla, a bylo namístě, domnívala-li se stěžovatelka, že městský soud porušil její ústavní práva, brojit proti napadeným rozhodnutím včasnou ústavní stížností. To však stěžovatelka neučinila a namísto toho se [z hlediska přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] obrátila na Nejvyšší soud. Ústavní stížnost je proto v části směřující proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu návrhem podaným po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
15. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný (sub 11), zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný (sub 10, 14), a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný (sub 13).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu