ECLI:CZ:US:2020:4.US.3110.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3110/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Šujana, zastoupeného JUDr. Veronikou Beerovou, advokátkou, sídlem kanceláře Masarykovo náměstí 292, Litvínov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. srpna 2019 č. j. 3 Ads 328/2017 - 54, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Státního úřadu inspekce práce, sídlem Kolářská 451/13, Opava, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Z ústavní stížnosti a ústavní stížností napadeného rozsudku zjištěného v databázi rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (http://www.nssoud.cz), zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
2. Oblastní inspektorát práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj (dále jen "oblastní inspektorát práce") rozhodnutím ze dne 17. 5. 2013 č. j. 7733/7.30/13/14.3-4 uznal stěžovatele vinným ze spáchání správního deliktu na úseku náhrad podle §27 odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o inspekci práce"), v příčinné souvislosti s porušením §208 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"). Správního deliktu se měl stěžovatel dopustit tím, že, jako podnikající fyzická osoba, šesti zaměstnankyním, jichž se týkal přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů od předchozího zaměstnavatele, neposkytl náhradu mzdy při jiných překážkách v práci na straně zaměstnavatele. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 40 000 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení.
3. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 2. 9. 2013 č. j. 2672/1.30/13/14.3 zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí oblastního inspektorátu práce. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 25. 10. 2017 č. j. 15 A 127/2013 - 50 žalobu stěžovatele proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl. Rozsudek krajského soudu není ústavní stížností napaden.
4. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění Nejvyšší správní soud uvedl, že kasační stížnost není důvodná. Jako jádro kasační stížnosti označil výklad §338 odst. 2 zákoníku práce a jako spornou otázku, zda uzavřením smlouvy o poskytování stravovacích služeb mezi stěžovatelem a společností Parker Hannifin Industrial došlo k naplnění předpokladů předvídaných §338 zákoníku práce, tedy k přechodu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů ze společnosti EUREST (předchozí zaměstnavatel dotčených zaměstnankyň) na stěžovatele. Po určení účelu daného ustanovení zákoníku práce a jeho výkladu zohledňujícím rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie Nejvyšší správní soud konstatoval, že došlo k naplnění předpokladů předvídaných §338 odst. 2 zákoníku práce a v důsledku toho k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů v plném rozsahu na stěžovatele jakožto na přejímajícího zaměstnavatele.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že v jeho případě bylo porušeno pravidlo stanovící, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, garantované čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá zásah do práva svobodně podnikat plynoucího z čl. 26 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Stěžovatel je přesvědčen, že pracovní poměr je soukromoprávním vztahem, v němž platí autonomie vůle vyjádřená smluvní svobodou. To dokládá rozsáhlými odkazy na rozhodovací praxi Ústavního soudu. Dále stěžovatel uvádí, že s předchozím zaměstnavatelem (společností EUREST) dotčených pracovnic nikdy nejednal a tedy ani neuzavřel smluvní vztah, a proto k převodu nemohlo dojít. Závěr o tom, že k převodu práv a povinností došlo, považuje za absurdní, tedy nesprávný, což opět obsáhle dokládá odkazy na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu o použití výkladové techniky ad absurdum.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto nespadá do soustavy obecných soudů a nemá pravomoc působit jako další přezkumná instance jejich rozhodnutí, případně jejich právní uvážení nahrazovat svým vlastním. Jeho ústavně zakotvená pravomoc spočívá v přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavních limitů. Ústavnímu soudu předložená ústavní stížnost však obsahuje argumenty, které jej staví do pozice další přezkumné instance, která se má zabývat aplikací podústavního práva a hodnocením jeho výkladu, podaného obecnými soudy.
10. Stěžovatel směřuje primárně skutečně do výkladu podústavního práva, konkrétně §338 zákoníku práce, aniž by akcentoval případnou ústavněprávní rovinu své argumentace. Zde je na místě připomenout, že Ústavní soud svou pravomoc realizuje pouze v těch případech, kdy hodnocení, výklad a aplikace, k níž jsou oprávněny obecné soudy - v tomto případě Nejvyšší správní soud - vybočují z mezí daných Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a představují tzv. exces. V opačném případě by totiž Ústavní soud zasáhl do pravomoci obecné justice a porušil vztahy mezi jednotlivými ústavními institucemi dané Ústavou.
11. Nejvyšší správní soud zcela jasně, srozumitelně a s ohledem na základní práva stěžovatele vyložil, proč kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Jím podaný výklad je opřen o rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně o praxi Soudního dvora Evropské unie, neboť česká úprava přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů vyplývá z práva Evropské unie. V jeho postupu nejsou vady extrémního charakteru, které by opravňovaly Ústavní soud k zásahu.
12. Stěžovatel namítá, že neuzavřel žádný smluvní vztah a tedy nemohlo dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Zcela však pomíjí, že k přechodu v těchto případech dochází buď smluvně, nebo na základě jiné právní skutečnosti. Není nezbytné, aby došlo k uzavření smluvního vztahu mezi bývalým a současným zaměstnavatelem. Česká právní úprava zákoníku práce žádnou takovou nutnou podmínku nestanoví a je také v souladu s rozhodovací praxí Soudního dvora Evropské unie (viz např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 2. 12. 1999 sp. zn. C-234/98 G. C. Allen a další proti Amalgamated Construction Co. Ltd.).
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
14. Ke změně ve složení senátu Ústavního soudu došlo na základě stanovení rozvrhu práce Ústavního soudu předsedou Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu