ECLI:CZ:US:2020:4.US.3155.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3155/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem, sídlem Křižíkova 226/16, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2019 č. j. 4 Tdo 1566/2018-72 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. července 2018 sp. zn. 12 To 40/2017, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 9. 2019, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 38 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29. 3. 2017 č. j. 40 T 2/2017-2220 shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil - stručně řečeno - tím, že jako jediný jednatel obchodní společnosti A (dále jen "společnost A"), jejíž jediná podnikatelská aktivita vyplývala ze smlouvy o zajištění služeb, kterou společnost A uzavřela v zastoupení tehdejšího jednatele s poškozenou E. V., v níž se společnost A zavázala zajistit dosažení vzájemného majetkového vypořádání mezi klientem E. V. a R. V. v rámci rozvodu jejich manželství uzavřením dohody nebo dosažením rozhodnutí o vypořádání, a dále zajistit zastoupení v řízeních o rozvod a navazujících řízeních, zaslal poškozené fakturu na částku 906 306 115 Kč a na stejnou částku vyplnil blankosměnku, kterou dříve vystavila poškozená ve prospěch společnosti A pro případ, že by se dostala do prodlení s úhradou plateb ze smlouvy o zajištění služeb, a to přestože smluvní odměna měla představovat jednu čtvrtinu hodnoty plnění poskytnutého poškozené jejím bývalým manželem a poškozená obdržela vypořádací podíl toliko ve výši 50 000 000 Kč. Stěžovatel uvedenou částku v blankosměnce vyplnil, i když neznal výši vypořádání mezi poškozenou a jejím bývalým manželem, a to ačkoli věděl, že podle smlouvy o zajištění služeb a dohody o vyplňovacím právu ke směnce může na blankosměnce vyplnit směnečnou sumu odpovídající podílu dosaženého majetkovým vypořádáním rozvedených manželů. Stěžovatel poté směnku s neoprávněně vyplněnými údaji v úmyslu zmařit obranu poškozené tím, že nebude moci činit námitky proti majiteli směnky, převedl před její splatností za částku 1 000 000 Kč na společnost B (dále jen "společnost B"), sídlem v Seychelské republice, a i po převodu směnky se stěžovatel aktivně zapojoval do jejího prodeje dalším osobám. Společnost B obratem podala návrh na vydání směnečného platebního rozkazu městskému soudu, tento rozkaz byl vydán a až k námitkám poškozené byl zrušen, přičemž v případě dokonání záměru stěžovatele by hrozilo způsobení škody poškozené ve výši 906 306 115 Kč. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a funkci prokuristy obchodní společnosti na dobu osmi let. Poškozená byla odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání stěžovatele vrchní soud nejprve usnesením ze dne 18. 7. 2017 č. j. 12 To 40/2017-2265 zamítl jako nedůvodné. Uvedené usnesení bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018 č. j. 4 Tdo 1487/2017-47, kterým Nejvyšší soud také vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud vrchnímu soudu uložil, aby v novém řízení zopakoval ve věci provedené podstatné důkazy, případně aby dokazování doplnil, a vlastní skutkové závěry co nejsrozumitelněji vyjádřil. Z těchto by mělo být jednoznačně patrné, v jakém úkonu nebo řetězci úkonů spatřuje vrchní soud naplnění podvodného záměru stěžovatele, kdo byl jeho jednáním uváděn v omyl, kdo měl provést majetkovou dispozici učiněnou v jím vyvolaném omylu, v čem měla spočívat, a k čí škodě se dovolatel pokusil neoprávněně obohatit sebe nebo jiného. V rámci opětovného právního posouzení věci se měl vrchní soud zaměřit na nové hodnocení společenské škodlivosti činu a zvážit možnost či nemožnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe.
4. Při druhém rozhodování o odvolání stěžovatele vrchní soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil - zjednodušeně řečeno - jednáním, jak bylo popsáno v rozsudku městského soudu (viz bod 2 tohoto usnesení), které však vrchní soud ve skutkové větě výroku rozsudku více specifikoval včetně toho, že po převodu směnky na společnost B ji stěžovatel nabízel dalším osobám, a to zejména J. L., M. E., D. Š., I. M. a dalším, za částky v rozpětí 50 až 300 milionů Kč a pro případ dokonání záměru stěžovatele hrozilo nabyvateli směnky (nikoli poškozené V., jak bylo uvedeno ve výroku rozsudku městského soudu) způsobení škody ve výši nejméně 50 000 000 Kč, avšak k dokonání činu nedošlo. Za uvedené jednání uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti statutárního či kontrolního orgánu obchodní společnosti či člena takového orgánu, jakož i výkon funkce prokuristy obchodní společnosti, a to na dobu šesti let. V. byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud ve veřejném zasedání provedl další důkazy a stran návrhů stěžovatele na doplnění dokazování výslechem svědka T. a listinami - smlouvami uzavřenými mezi V. a V. navazujícími na jejich dohodu o vypořádání společného jmění manželů rozhodl, že prováděny nebudou z důvodu nadbytečnosti. Okolnosti, k nimž by se mohl vyjádřit svědek T., shledal vrchní soud za dostatečně objasněné jinými důkazy, neboť tento svědek v drtivé většině úkonů nejednal přímo, nýbrž jednal prostřednictvím zástupců, a to advokátky T. a stěžovatele. Těmito důkazy jsou zejména listiny, výpovědi svědků i výpověď stěžovatele, jak jsou blíže rozebrány v části hodnocení důkazů odůvodnění rozsudku. Návrh na provedení listinných důkazů (listin, jejichž existenci i obsah dovozuje stěžovatel z obsahu dohody o vypořádání společného jmění manželů uzavřené dne 29. 9. 2010 mezi V. a V. v notářské kanceláři, a z informací o zápisech v ověřovací knize notáře) shledal vrchní soud nepotřebným a irelevantním, když skutečnosti, které těmito listinami mají být prokazovány, nebyly v okamžiku vyplnění blankosměnky stěžovateli známy (stejně jako mu nebyl znám ani obsah uvedené dohody o vypořádání společného jmění manželů). Vrchní soud dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že zažalovaný skutek se stal, byť poněkud jinak, než byl inkorporován do petitu obžaloby, jeho totožnost však byla zachována. Bylo prokázáno, že V. znala obsah ujednání, že odměna společnosti A má činit jednu čtvrtinu z částky, které bylo dosaženo v rámci vypořádání jejího společného jmění manželů s V., znala částku dosaženou vypořádáním i skutečnost, že směnku lze vyplnit až v případě jejího prodlení, tudíž jednáním stěžovatele nemohla být ona uvedena v omyl. To však neplatí o osobách, kterým byla směnka stěžovatelem nabízena, neboť tyto nebyly obeznámeny s obsahem smlouvy uzavřené mezi V. a společností A ani s obsahem sjednaného vyplňovacího práva ke směnce, tudíž si nebyly vědomy skutečnosti, že jim nabízená směnka byla stěžovatelem vyplněna excesivně, v rozporu s vyplňovacím právem, což jim stěžovatel zamlčel. Skutková podstata zvlášť závažného zločinu podvodu byla naplněna jednáním stěžovatele, který (aniž by mu byly známy okolnosti a zejména skutečný výsledek vypořádání společného jmění manželů mezi V. a V. a aniž by se V. dostala do prodlení s placením plnění ze smlouvy o zajištění služeb) vyplnil blankosměnku na částku 906 306 115 Kč, pro což neměl reálný podklad, tuto směnku pět dní před její splatností rubopisoval na společnost B ve zjevném úmyslu zmařit obranu V. spočívající v uplatnění kauzálních námitek, a dále aktivně vystupoval ve snaze prodat tuto směnku dalším osobám (L. a dalším) s úmyslem opatřit majetkový prospěch především sobě, ale případně i jinému (společnosti B, respektive osobám za tuto společnost jednajícím nebo tuto zastupujícím). K tomuto však nedošlo, neboť se stěžovateli nepodařilo prodej směnky další osobě uskutečnit. O bezprostředním směřování jednání stěžovatele k dokonání činu svědčí zejména výpověď svědka L., který uvedl, že byl ochoten za směnku zaplatit 30 000 000 Kč, avšak stěžovatel požadoval minimálně 50 000 000 Kč.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Shrnul obecná východiska pro uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a uvedl, že je nutno odmítnout námitku stěžovatele, že přes jeho návrh nebyl k hlavnímu líčení ani veřejnému zasedání předvolán a vyslechnut svědek T., když o tomto důkazním návrhu rozhodly městský soud i vrchní soud a důvody, pro které k provedení důkazu nepřistoupily, rozvedly ústavně konformním způsobem v odůvodnění rozsudků. Nejde tak o opomenuté důkazy. Stejně tak Nejvyšší soud neshledal tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a obsahem provedených důkazů. Modifikace popisu skutku oproti rozsudku soudu prvního stupně a jeho doplnění o jmenovitý výčet osob, který stěžovatel uváděl v omyl, nevyžadovala ze strany vrchního soudu opakování výslechů svědků. Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu taktéž nevyplývá, že by vrchní soud obsah svědeckých výpovědí při procesu hodnocení nepřípustně deformoval a vyvozoval z nich zjevně nelogické závěry, což se týká i výpovědi svědka E., z níž vyplynulo, že byl stěžovatelem prvotně osloven s tím, že existující směnka je "k mání" a čeká na zájemce o koupi. To, že se tento svědek poté místo vlastního odkupu rozhodl pro osobní angažmá při jejím prodeji dalším osobám, nic nemění na závěru, že patřil do okruhu lidí, kterým byla směnka stěžovatelem nabízena. Správná je i právní kvalifikace trestného činu. Nejvyšší soud taktéž nepřisvědčil námitce, že nesprávně nebyla použita zásada subsidiarity trestní represe, neboť nešlo o "pouhé" excesivní vyplnění směnky, ale jeho podvodné jednání je spatřováno v tom, že takovou směnku nadto dále nabízel k prodeji dalším osobám.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že rozhodnutí obecných soudů byla učiněna na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když zejména výpovědi jednotlivých svědků u hlavního líčení jsou rozporné s výpověďmi učiněnými v přípravném řízení a rozpory panují i mezi výpověďmi navzájem. Konkrétně stěžovatel namítá, že směnku nenabízel k prodeji E. Jediný, s kým stěžovatel stručně jednal o možnosti převzít pohledávku od společnosti A, byl L. Stěžovatel tohoto svědka upozornil, že směnku nemá a ten jej požádal, aby kontaktoval nového vlastníka směnky, aby ji prodal. Stěžovatel neměl plnou moc od společnosti B, tuto měl naopak E. Nadto z výpovědi svědka L. plyne, že pohledávku považoval za rizikovou, blíže ji nezkoumal a v této fázi se pouze zajímal, jaká by byla její cena, přičemž v případě zájmu by návrh předal svým právníkům k prověření a posouzení. Tento svědek tedy nikterak nebyl uváděn v omyl. Dále svědek M. nikdy neuvedl, že by se stěžovatelem o čemkoli jednal nebo že ho znal, pouze mu měl nabídku na odkoupení směnky učinit nějaký jeho známý, o jehož totožnosti svědek M. odmítl hovořit. Rovněž svědek Š. měnil v průběhu trestního řízení své výpovědi, když v přípravném řízení řekl, že na schůzce k nabízené investici hovořil "pan E., pak asi P. i K.", avšak není si jist, že se mu někdo jménem P. představil, vedle toho u hlavního líčení řekl, že se domnívá, že se stěžovatel na schůzce nacházel, podle vzhledu si myslí, že tam stěžovatel byl, ale nikdo mu ho nepředstavil, nedal mu vizitku. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel mohl směnku nabízet, a to pouze ve velmi obecné rovině, L., rozhodně však nejednal se svědky Š. a M.
7. Vrchní soud dále nevzal v úvahu rozdíl mezi postoupením směnky rubopisem před a po zahájení řízení a vydání směnečného platebního rozkazu nebo o námitkách proti němu. Vzhledem k tomu, že již probíhalo řízení u městského soudu o vydání směnečného platebního rozkazu a námitkách proti němu, v němž na straně žalobce vystupovala společnost B a na straně žalované V. a originál směnky byl uložen v trezoru městského soudu, nebylo možné směnku prodat bez toho, aby se osoba jednající za společnost B společně s nabyvatelem směnky dostavili k městskému soudu a provedli rubopis na směnce, a dále aby žalobce navrhl vstup nabyvatele směnky do řízení. Nabyvatel směnky by byl v postavení žalobce a měl by k dispozici veškeré materiály ze soudního spisu. Je nemyslitelné, že by si případný zájemce o nabytí směnky neprověřil ze soudního spisu, jaký je procesní stav věci, jaké důkazní prostředky má k dispozici žalobce a jaké strana žalovaná a že by se na základě těchto znalostí teprve rozhodoval o tom, zda vysloví svůj souhlas se vstupem do řízení. Nebylo možné před nabytím směnky uvést v omyl případného nabyvatele, neboť předpokladem jeho nástupu do probíhajícího řízení byl jeho souhlas s nástupem za stavu řízení, jaký v daném okamžiku existoval.
8. Stěžovatel také namítá, že orgány činné v trestním řízení neopatřily důkazní prostředky v rozsahu, který jim ukládá §2 odst. 5 trestního řádu. Konkrétně stěžovatel u výpovědi v hlavním líčení před městským soudem řekl, že se o vypořádání společného jmění manželů V. a V. dozvěděl až v roce 2011, přestože on pouze i podle protokolu z hlavního líčení sdělil, že dne 26. 10. 2011 založili smlouvu (tj. dohodu o vypořádání společného jmění manželů) do spisu a neví, kdy poté byl jeho advokát nahlížet do spisu a kdy se tedy o dohodě bývalých manželů dozvěděl. Ve skutečnosti byla dohoda založena do spisu městského soudu v Praze vedeného v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu sp. zn. 24 Cm 449/2010 teprve dne 1. 6. 2012. To ovšem nemohly obecné soudy v tomto řízení vědět, neboť nevyžádaly příslušný spis vedený městským soudem. Dále vzhledem k tomu, že nebyl v trestním řízení jako důkaz proveden spis městského soudu zn. 24 Cm 449/2010, nemohly obecné soudy zjistit, že svědek L. v této věci také vypovídal, a to odlišně, když vypovídal o tom, že mu byla nabízena k prodeji "pohledávka" a nikoli "směnka". Je notoricky známo, že pohledávka a směnka, která ji zajišťuje, mohou mít zcela samostatný život. Dále nebyla provedena výpověď svědka T., který mohl potvrdit stěžovatelovu obhajobu.
9. Podle stěžovatele měla být také aplikována zásada subsidiarity trestní represe. Vrchní soud v napadeném rozsudku uvedl, že stěžovatelovo jednání spočívající v uplatnění blankosměnky při vědomí, že neexistuje právní důvod k plnění od směnečného dlužníka, vedoucí ke způsobení škody značného rozsahu dle Ústavního soudu bezpochyby nelze považovat za jednání v rámci standardních civilních vztahů, nýbrž jde o jednání hrubě deliktního charakteru. Takové odůvodnění zde nepřipadá v úvahu. Právo na plnění od V. vyplynulo jednoznačně ze smlouvy, kterou s ní uzavřela společnost A, a stěžovatel si nebyl vědom, že neexistuje právní důvod k plnění, pouze se mohlo zvažovat, v jaké výši má být blankosměnka vyplněna. Stěžovatel logicky vycházel z částky, na kterou byla podána žaloba na vypořádání společného jmění manželů, neboť mu V. a její právní zástupce odmítali sdělit, k jakému vypořádání mezi bývalými manželi došlo. Výši vypořádání mohl zjistit jen soud, k takové soudní cestě také došlo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
13. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Předně je nutno uvést, že stěžovatel uplatňuje stejné námitky jako v dovolacím řízení, které však byly Nejvyšším soudem stěžovateli vysvětleny a uspokojivě vypořádány. Ustálená judikatura Ústavního soudu vymezuje zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Ústavní soud rozlišuje případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů opatřených procesně nepřípustným způsobem a případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá jednak existenci skutkových zjištění učiněných v nesouladu s provedenými důkazy a opomenutých důkazů.
14. Stěžovatel především namítá, že v řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces tím, že řada skutkových zjištění byla učiněna v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Stěžovatel svou argumentací konstruuje existenci rozporu mezi svědeckými výpověďmi, kde však rozpory nejsou. Pokud jde o svědky L., E. a M., ve skutečnosti pouze obecné soudy nepřisvědčily verzi stěžovatele, kterými se snažil výpovědi svědků popřít. Skutková zjištění, že stěžovatel těmto osobám prodej směnky nabízel (ať už u svědka E. za účelem dalšího prodeje či zprostředkování klientů, kdy jej uváděl v omyl ohledně správnosti výše směnečného peníze, a u svědka M. prostřednictvím třetí osoby, avšak se spojitostí prostřednictvím písemných podkladů) vyplývají přímo z jejich výpovědí učiněných v trestním řízení, jak jsou popsány v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Pokud jde o svědka Š., není jasné, jakým způsobem mají být jeho výpovědi v přípravném řízení a v hlavním líčení rozporné, když v obou uvedl, že mu osoba jménem P. nebyla na schůzce výslovně představena, avšak poté, co stěžovatele viděl v jednací síni, uvedl, že si myslí, že byl schůzce přítomen. Taková vyjádření svědka jsou naopak konzistentní.
15. K námitce stěžovatele, že svědek L. nemohl být uveden v omyl, neboť by dle vlastní výpovědi v případě zájmu o směnku tuto předal svým právníkům k posouzení a prověření, nutno konstatovat, že taková skutečnost není pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu ze strany stěžovatele relevantní. Důvod, proč z jednání mezi stěžovatelem a svědkem L. ustoupilo, by pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu ve stadiu pokusu v tomto případě nehrálo roli, i když by tímto důvodem bylo, že by svědek později zjistil, že byl uveden v omyl. I při naplnění takového scénáře by již byl uvedený trestný čin ve stadiu pokusu spáchán. Nutno doplnit, že tato argumentace stěžovatele spolu s námitkou, že fakticky nebylo možné před nabytím směnky uvést v omyl případného nabyvatele vzhledem k již zahájenému řízení o vydání směnečného platebního rozkazu (viz bod 8 tohoto usnesení), dokazují, že stěžovatel zatím nijak nereflektoval skutečnost, že se podvodného jednání skutečně dopustil. Jak ovšem uvedl i Nejvyšší soud v napadeném usnesení, podstatou takové obhajoby je pouhá snaha zprostit se odpovědnosti za již uskutečněné protiprávní jednání s poukazem na to, že protistraně, jež byla uváděna v omyl, se při zvýšené opatrnosti a obezřetnosti (a nejlépe s využitím služeb osoby práva znalé) nabízela hypotetická možnost jeho podvodný záměr odhalit a tím hrozbě vzniku škody na svém majetku předejít.
16. Dále stěžovatel namítá existenci opomenutých důkazů. O opomenuté důkazy se jedná, pokud bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, a dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoli byly řádně provedeny [srov. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65), nález ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225), nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565), nález ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1738/16 a další]. Tyto podmínky však nejsou splněny v posuzovaném případě, kdy zamítnutí návrhů stěžovatele na doplnění dokazování bylo řádně odůvodněno v nalézacím i odvolacím řízení (viz str. 22 rozsudku městského soudu a bod 15 rozsudku vrchního soudu). Odůvodnění obecných soudů stran zamítnutí dalších důkazních návrhů jsou přesvědčivá a logická, současně vrchní soud přiléhavě vysvětlil, že dokazování nemůže být bezbřehým procesem, v němž jsou bezhlavě shromažďovány a vršeny všechny skutečnosti, které mají nebo by mohly mít s předmětem řízení nějakou souvislost. Konkrétně stěžovatel argumentuje v ústavní stížnosti vůči neprovedení svědecké výpovědi svědka T. a spisu městského soudu vedeného pod zn. 24 Cm 449/2010, důvodnost a důležitost provedení těchto důkazů však stěžovatel svými tvrzeními neopodstatňuje. Výpověď uvedeného svědka by měla význam, pokud by - jak sám stěžovatel uvádí - se posuzovaná trestná činnost měla vztahovat ke společnosti B. Podstata spáchaného činu však směřovala k dalším osobám (svědek L. a další), pročež výpovědi T. nebylo třeba pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Stejně tak k neprovedení důkazu spisem městského soudu zn. 24 Cm 449/2010 (jehož část v řízení před městským soudem provedena byla) stěžovatel neuvádí přesvědčivé okolnosti, neboť jím mělo být prokázáno jednak to, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů byla do spisu založena ještě později (tj. v roce 2012), což však nemá pro posouzení protiprávního jednání stěžovatele relevanci, a dále že bez tohoto spisu nemohly obecné soudy zjistit, že svědek L. v řízení vedeném pod sp. zn. 24 Cm 449/2010 vypovídal odlišně od trestního řízení, když uvedl, že mu byla nabízena k prodeji "pohledávka" a nikoli "směnka". V kontextu vlastního podání stěžovatele pak není zřejmé, jakou má mít tato skutečnost relevanci, když právě ústavní stížnost stěžovatele na stejné straně, na níž se nachází tato námitka, opakovaně uvádí, že svědek L. vypovídal v trestním řízení o "pohledávce".
17. Konečně k námitce stěžovatele, že měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, Ústavní soud uvádí, že tato byla zcela uspokojivě vypořádána Nejvyšším soudem, a doplňuje, že bylo právě v moci stěžovatele zachovat veškeré své jednání v rovině soukromoprávní, jak se snaží předestřít a jíž se dovolává. Namísto toho se uchýlil k podvodnému jednání a sám svým přičiněním na sebe přivodil trestní stíhání. Stěžovatel se nedomáhal plnění striktně soukromoprávním způsobem a dopustil se jednání přiléhavě popsaného ve výroku napadeného rozsudku vrchního soudu v úmyslu získat majetkový prospěch.
18. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele zaručených čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 38 a čl. 40 Listiny a čl. 6 Úmluvy, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
19. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu