ECLI:CZ:US:2020:4.US.3164.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3164/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) D. M. a 2) Č. H., zastoupených Mgr. Františkem Mészárosem, advokátem, sídlem Pod Novým lesem 127/44, Praha 6 - Veleslavín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2020 č. j. 24 Cdo 1335/2020-355, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 28 Co 299/2019-290 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. května 2019 č. j. 15 C 715/2015-251, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a J. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že matka vedlejší účastnice, narozená v roce XXXX a tou dobou pobývající dlouhodobě v domě pro seniory, uzavřela dne 18. 8. 2015 (v době zhoršení jejího zdravotního stavu) se stěžovateli kupní smlouvu, jíž na ně převedla vlastnické právo k tříčtvrtinovému spoluvlastnickému podílu k blíže určenému bytu v jejím vlastnictví oproti kupní ceně 1 125 000 Kč. Vedlejší účastnice je vlastnicí zbylého čtvrtinového spoluvlastnického podílu uvedeného bytu. Matka vedlejší účastnice se následně dne 8. 12. 2015 domáhala žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") určení, že je vlastnicí převedeného spoluvlastnického podílu s tím, že uvedená kupní smlouva je neplatná pro její jednání v duševní poruše, která ji činila neschopnou právně jednat (§581 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Podle matky vedlejší účastnice sjednaná kupní cena odpovídá okolo 50 % obvyklé ceny obdobných nemovitých věcí. Stěžovatelé provozují realitní činnost, a proto jim měla být obvyklá cena nemovité věci známa. Dne 30. 9. 2016 matka vedlejší účastnice zemřela, v soudním řízení bylo nadále jednáno s vedlejší účastnicí jako s právní nástupkyní její matky.
3. Účastníci soudního řízení předložili znalecké posudky z oboru psychiatrie o duševním stavu matky vedlejší účastnice v době uzavření kupní smlouvy. Podle znaleckého posudku doc. Hynka ze dne 19. 5. 2016 se sice laikovi mohlo jevit, že se matka vedlejší účastnice chová normálně, avšak při hlubším psychiatrickém posouzení jejího stavu dospěl k závěru, že nebyla schopna v dané době svobodného rozhodování a její rozpoznávací a ovládací schopnosti byly zaniklé. Při vypracování znaleckého posudku doc. Hynek vycházel z několika lékařských zpráv a osobního vyšetření. Podle znaleckého posudku dr. Kučery ze dne 10. 4. 2017 předloženého stěžovateli byly v dané době ovládací schopnosti matky vedlejší účastnice zachovány, rozpoznávací schopnosti byly pravděpodobně jen mírně sníženy. Při vypracování znaleckého posudku dr. Kučera vycházel z kompletní zdravotnické dokumentace z psychiatrické ambulance a od praktické lékařky matky vedlejší účastnice.
4. Obvodní soud nechal ve věci vypracovat ústavní znalecký posudek ze dne 8. 8. 2018, podle kterého matka vedlejší účastnice měla v dané době snížené až vymizelé ovládací a rozpoznávací schopnosti v důsledku demence a organické deprese. Znalci měli k dispozici veškerou spisovou a zdravotnickou dokumentaci. Obvodní soud proto v záhlaví uvedeným rozsudkem určil, že matka vedlejší účastnice je vlastnicí uvedeného spoluvlastnického podílu k bytu, neboť kupní smlouva uzavřená se stěžovateli je neplatná pro neschopnost matky vedlejší účastnice právně jednat.
5. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil v záhlaví uvedený rozsudek obvodního soudu. Přitom zdůraznil, že za situace, kdy ze dvou znaleckých posudků vyplynulo, že pro laickou veřejnost se mohla matka vedlejší účastnice jevit normální a orientovaná, není namístě doplňovat dokazování toho, jak matka vedlejší účastnice působila na další osoby. Obvodní soud postupoval správně, nechal-li zpracovat (revizní) ústavní znalecký posudek.
6. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením, neboť nebylo přípustné. Námitky uvedené v dovolání Nejvyšší soud shledal jako polemiku o odbornosti znalců. Ta však jako hodnocení důkazů není způsobilým dovolacím důvodem. Nadto se s námitkami o neodbornosti zpracovatele ústavního znaleckého posudku vypořádal již obvodní soud, uvedl-li v napadeném rozsudku, že sice zpracovatel nemá atestaci v oboru gerontopsychiatrie, avšak gerontopsychiatrii zkouší a je členem atestační komise. Revizní znalecký posudek byl rovněž zpracován v oboru psychologie.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelé v prvé řadě namítají, že nebyly dány podmínky pro zpracování (třetího) ústavního znaleckého posudku podle §127 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Ze znaleckého zkoumání dr. Kučery přitom pochybnosti o jeho správnosti, jasnosti nebo úplnosti plynout nemohly, naopak "nepřezkoumatelnost" znaleckých závěrů doc. Hynka nebyla odstraněna při jeho výslechu. Doc. Hynek ani neměl dostatek podkladů pro znalecký nález. Důvody, které obvodní soud vedly ke zpracování třetího znaleckého posudku, spočívaly toliko ve vzájemných rozporech jejich závěrů.
8. Dále stěžovatelé namítají, že zpracovatelům ústavního znaleckého posudku nebylo umožněno přihlédnout ke všem okolnostem posuzované věci, neboť ve věci dosud nebyl zjištěn skutkový stav. Přitom podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2009 sp. zn. 30 Cdo 352/2008 je povinností soudu umožnit znalcům, aby konfrontovali výsledky svého odborného vyšetření s ostatními výsledky dokazování. Stěžovatelé připomínají, že znalci posuzovali duševní stav matky vedlejší účastnice cca čtyři roky nazpět, kdy nadto v mezidobí zemřela.
9. Obecné soudy přehlédly, že prodej daného bytu představoval "dlouhodobé rozhodnutí" matky vedlejší účastnice, posuzované právní jednání pak bylo s tímto "rozhodnutím" v souladu. Nebyli to ani stěžovatelé, kdo aktivně matku vedlejší účastnice vyhledal, ale byla to ona sama, kdo prostřednictvím svých známých hledala vhodného kupce svého bytu.
10. Konečně stěžovatelé poukazují na rozpor ve vyjádření zpracovatele ústavního znaleckého posudku. Na jednání dne 17. 4. 2019 uvedl, že v době uzavření smlouvy trpěla matka vedlejší účastnice demencí v lehké fázi, středně těžkou demencí trpěla až čtyři měsíce po uzavření smlouvy. To je však v rozporu se závěrem ústavního znaleckého posudku. V něm je přitom uvedeno, že matka vedlejší účastnice měla k danému dni snížené až vymizelé ovládací a rozpoznávací schopnosti. Stěžovatelé uvedené považují za "zásadní rozpor", přičemž odkazují na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 2679/13 (U 9/73 SbNU 993), podle kterého je soudce v konečném důsledku "nad všemi znalci", a na nález ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149), podle kterého se znalecký posudek hodnotí stejně pečlivě jako každý jiný důkaz. Obecné soudy přitom k ústavnímu znaleckému posudku přistupovaly nekriticky. Pochybnosti o kvalitě ústavního znaleckého posudku vzbuzuje i to, že v roce 2018 každý z jeho zpracovatelů (jako "soukromý" soudní znalec) zpracoval cca 200 znaleckých posudků, což činí zhruba jeden posudek na jeden pracovní den.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. další k dispozici neměli, a ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, tj. srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Dále platí, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu a zda právní závěry orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu". Stěžovateli uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů obecnými soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci pouze výjimečně [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Takové situace však v nyní posuzované věci nenastaly.
14. K námitce uvedené pod bodem 7 shora je třeba uvést následující. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné skutečnosti, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku. Pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Nebylo-li by ani takto možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí. O přezkoumání dvou vzájemně rozporných znaleckých posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, lze proto rozhodnout jen tehdy, neodstraní-li tento rozpor soud sám po slyšení obou znalců (srov. bod 26 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019 č. j. 27 Cdo 2755/2019-815 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020 č. j. 21 Cdo 3653/2019-648). Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016 sp. zn. 29 Cdo 4153/2015 se podává, že samotný rozdíl mezi dvěma posudky nezakládá povinnost ustanovit revizního znalce, jsou-li pochybnosti soudu o jednom z posudků odstraněny, zatímco pochybnosti o druhém jsou po výslechu zpracovatele naopak zesíleny.
15. V nyní posuzované věci byly původně předloženy vedlejšími účastníky dva znalecké posudky, které dospěly k rozdílným závěrům co do zjištění, zda k určitému dni byly v důsledku duševní choroby zachovány rozpoznávací a ovládací schopnosti matky vedlejší účastnice. Z bodů 21 a 23 napadeného rozsudku obvodního soudu potom plyne, že rozpory v závěrech obou znalců po jejich výslechu odstraněny nebyly. Z ústavního znaleckého posudku, který stěžovatelé rovněž přiložili k ústavní stížnosti, se podává, že obvodní soud zadal ústavní znalecký posudek k vypracování usnesením ze dne 19. 3. 2018. Z uvedeného je zřejmé, že obvodní soud přistoupil k přezkoumání dvou znaleckých posudků až po slyšení jejich zpracovatelů, kdy se jejich vzájemné rozpory odstranit nepodařilo.
16. Bez významu jsou v této souvislosti námitky stěžovatelů, že znalecký posudek doc. Hynka byl vadný a znalecký posudek dr. Kučery nikoli, neboť doc. Hynek neměl k dispozici kompletní zdravotní dokumentaci. Nutno podotknout, že dr. Kučera na rozdíl od doc. Hynka matku vedlejší účastnice nevyšetřil osobně, a proto nelze považovat za pochybení, rozhodl-li se obvodní soud znalecké posudky přezkoumat. Z ničeho ani nevyplývá, že po slyšení znalců byly pochybnosti o jednom zesíleny a o druhém odstraněny. Lze proto uzavřít, že postup obvodního soudu odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, a v tomto směru bylo důkazní řízení před obvodním soudem vedené řádně.
17. K námitkám uvedeným shora pod bodem 8 je nutné nejprve stěžovatelům přisvědčit v tom, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2009 sp. zn. 30 Cdo 352/2008 se podává, že při posouzení neplatnosti právních jednání pro nemožnost právně jednat v důsledku duševní poruchy, má-li se znalec odpovědně vyjádřit o zdravotním stavu vyšetřovaného, musí mít náležitě zjištěný skutkový stav věci. Nutno však podotknout, že podle bodu 25 napadeného rozsudku obvodního soudu zpracovatelé ústavního znaleckého posudku k dispozici kompletní spis i zdravotnickou dokumentaci měli.
18. Upozorňují-li stěžovatelé na to, že byl zkoumán duševní stav zemřelé osoby s delším časovým odstupem, lze uvést, že i tyto okolnosti podporují závěr, že provedení ústavního znaleckého posudku nebylo nepřiměřené. Stěžovatelé uvedenými námitkami rovněž ve svém důsledku zpochybňují závěry jimi předloženého znaleckého posudku dr. Kučery, jenž při svém zkoumání neměl k dispozici spisovou dokumentaci, ani matku vedlejší účastnice nevyšetřil osobně. To ostatně zohlednil i sám obvodní soud při hodnocení znaleckého zkoumání, neboť považoval za rozhodné i to, že doc. Hynek jako jediný matku vedlejší účastnice osobně vyšetřil.
19. K námitkám uvedeným pod bodem 9 shora je třeba uvést, že povinností soudu není vypořádat každou jednotlivou námitku účastníka soudního řízení. Odůvodnění jeho rozhodnutí však musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím i přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti (srov. nález ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 222/18, bod 13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), což je v nyní posuzované věci splněno. I za předpokladu, že matka vedlejší účastnice měla dlouhodobě v plánu byt prodat, nic to samo o sobě nemůže změnit na závěru o jejím psychickém stavu ve vztahu ke konkrétnímu právnímu jednání, u kterého bylo přinejmenším sporné, zda pro matku vedlejší účastnice nebyly jeho ekonomické důsledky nevýhodné. Nevyjádřily-li se proto obecné soudy v nyní posuzované věci výslovně k dlouhodobému postoji matky vedlejší účastnice k prodeji jejího bytu, nelze to považovat za pochybení, neboť je tato námitka bezvýznamná.
20. Konečně, k námitkám uvedeným shora pod bodem 10 je třeba v obecné rovině souhlasit se stěžovateli, že nelze připustit situace, kdy soudní znalci rozhodují namísto soudců [srov. nález ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. II. ÚS 2630/07 (N 224/47 SbNU 941) či bod 26 nálezu ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 1414/16 (N 138/82 SbNU 215)]. Nelze však souhlasit se stěžovateli v tom, že obecné soudy v nyní posuzované věci přistoupily k ústavnímu znaleckému posudku nekriticky.
21. Zaprvé, není pravdou, že tvrzení jeho zpracovatele při jednání si odporují se závěry samotného znaleckého posudku. Podle ústavního znaleckého posudku byly ovládací a rozpoznávací schopnosti snížené až vymizelé v důsledku "demence a organické deprese". Z ničeho však nevyplývá, že trpěla-li matka vedlejší účastnice demencí v době uzavření kupní smlouvy "pouze" v lehké fázi, jak uvedl zpracovatel ústavního znaleckého posudku na ústním jednání, byly by závěry znaleckého zkoumání o duševním stavu matky vedlejší účastnice vyloučeny. Jinými slovy, není vyloučeno, že i při demenci v lehké fázi byly ovládací a rozpoznávací schopnosti matky vedlejší účastnice snížené až vymizelé. Její demence nebyla jedinou duševní chorobou, která měla vliv na její psychický stav v době, kdy došlo k posuzovanému právnímu jednání, neboť podle ústavního znaleckého posudku trpěla i organickou depresí. Nadto se ze strany 18 ústavního znaleckého posudku podává, že "i mírná kognitivní porucha vede k forenzně podstatnému ovlivnění rozpoznávacích a ovládacích schopností", a z jeho strany 20, že i mírnějším postižením, kdy orientace je dosud zachována, "je rozhodování o majetku již postižené". Tvrzení jednoho ze zpracovatelů ústavního znaleckého posudku na jednání si proto s vlastními závěry znaleckého zkoumání neodporují.
22. Zadruhé, uvádí-li stěžovatelé, že každý ze zpracovatelů ústavního posudku vypracoval v roce 2018 cca 200 znaleckých posudků, nutno uvést, že stěžovatelé pro toto tvrzení neoznačují žádné důkazy. Rozhodné však je, že takové izolované tvrzení ani není způsobilé v nyní posuzované věci založit závěr o tom, že obecné soudy hodnotily ústavní znalecký posudek nekriticky, resp. že jejich hodnocení ústavního znaleckého posudku představuje exces. Již bod 28 napadeného rozsudku obvodního soudu obsahuje hodnocení závěrů znaleckého posudku a úvahu, proč jsou jeho závěry věrohodné, a to i ve srovnání s jinými důkazy a skutečnostmi. Obvodní soud zkoumal, zda jsou závěry znaleckého zkoumání podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. II. ÚS 3147/10 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. 22 Cdo 1810/2009). Lze uzavřít, že obecné soudy v nyní posuzované věci dostály své povinnosti ústavní znalecký posudek hodnotit jako každý jiný důkaz (srov. bod 23 usnesení ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1054/13). Proto i v tomto směru bylo důkazní řízení v nyní posuzované věci vedené řádně.
23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, a proto usnesením ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu