ECLI:CZ:US:2020:4.US.3178.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3178/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Kouříma, CSc., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, sídlem Komenského 241/35, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. října 2020 č. j. 8 As 163/2020-30, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Pardubického kraje, sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Městský úřad v Litomyšli rozhodnutím dne 13. 5. 2019 pod č. j. 036260/2019/BrP uznal stěžovatele vinným z přestupku proti majetku, neboť měl rozřezat a odcizit dřevní hmotu ve vlastnictví obce, spadlou po vichřici na pozemek stěžovatele, a uložil stěžovateli pokutu ve výši 3 000 Kč. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 26. 8. 2019 č. j. KrÚ 63169/2019 k odvolání stěžovatele změnil uvedené rozhodnutí tak, že stěžovatel byl uznán vinným přestupkem proti majetku podle §8 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, za nějž mu byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč. Stěžovatel nesouhlasil zejména s tím, jak správní orgány posoudily vlastnictví spadlého stromu, a proto podal proti uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobu. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ji rozsudkem ze dne 14. 7. 2020 č. j. 36 A 7/2019-41 zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
3. Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím právního zástupce - advokáta - kasační stížnost, ke které přiložil plnou moc k zastupování v řízení o ní. V uvedené plné moci ze dne 26. 8. 2020 bylo mimo jiné uvedeno: "Zároveň výslovně prohlašuji, že neuděluji zmocněnému advokátovi oprávnění přebírat jakákoliv rozhodnutí ve věci prostřednictvím datové schránky". Podle Nejvyššího správního soudu šlo o plnou moc omezenou jen na některé úkony (nikoli procesní plnou moc), omezuje-li výslovně zástupčí oprávnění advokáta, a proto vyzval dne 24. 9. 2020 usnesením stěžovatele, aby ve lhůtě dvou týdnů předložil bezvadnou plnou moc, nebo doložil, že sám má vysokoškolské právnické vzdělání. Stěžovatel na uvedené usnesení reagoval dne 13. 10. 2020 podáním, ke kterému přiložil plnou moc totožného znění, avšak s datem 12. 10. 2020.
4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele odmítl v záhlaví uvedeným usnesením pro nedostatek podmínky řízení spočívající v řádném zastoupení advokátem podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Nejvyšší správní soud s odkazem na §25 odst. 1 a §28a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s §64 s. ř. s. uvedl, že procesní plnou moc nelze omezit. Taková plná moc není proto s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007 č. j. 1 Afs 120/2006-117 "platná". I přes výslovnou výzvu stěžovatel nedostatek neodstranil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak Nejvyšší správní soud rozhodl o jeho kasační stížnosti. Postup Nejvyššího správního soudu stěžovatel označuje za formalistický. Poukazuje na to, že z §28 odst. 1 o. s. ř. se podává, že zástupce, jemuž je udělena procesní plná moc, je oprávněn ke všem úkonům, které může činit účastník řízení. Stěžovatel je však fyzickou osobou a zřízenou datovou schránku nemá. Nemůže proto převést více práv, než kterými sám disponuje. Výslovné prohlášení obsažené v plné moci tak nelze považovat za omezení právního zastoupení. K převzetí procesních úkonů nadále zůstává možnost "prostřednictvím poštovního doručení". Výklad zastávaný Nejvyšším správním soudem znemožňuje stěžovateli jeho právo na přístup k soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti je založena na nesouhlasu s tím, jak Nejvyšší správní soud vyhodnotil účinky plné moci a v důsledku toho se odmítl věcně zabývat jeho kasační stížností. Stěžovatel doložil v řízení o kasační stížnosti plnou moc, kterou Nejvyšší správní soud nepovažoval za účinnou, a proto jej vyzval k odstranění nedostatku. Stěžovatel tak však neučinil a nesplnil procesní podmínky, za kterých lze věcně projednat jeho kasační stížnost. Stěžovatel přitom svoje námitky staví výhradně na tvrzení, že shora uvedená formulace není omezením procesní plné moci, neboť stěžovatel sám datovou schránku zřízenou nemá, a proto nemůže plnou mocí na právního zástupce převést více práv, než kterými sám disponuje.
9. S tvrzením stěžovatele se však ztotožnit nelze. Podle §4 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen "zákon č. 300/2008 Sb.") se advokátům zřizuje datová schránka jako podnikajícím fyzickým osobám. Podle §17 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb. orgány veřejné moci doručují písemnosti primárně prostřednictvím datové schránky (srov. bod 11 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2019 č. j. 3 Azs 140/2019-21 či bod 22 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2019 č. j. 8 As 57/2019-57). To platí i pro doručování rozhodnutí v soudním řízení správním (srov. §42 odst. 1 s. ř. s.). Podle §42 odst. 2 s. ř. s., má-li účastník soudního řízení právního zástupce, písemnosti se zásadně doručují pouze zástupci.
10. Z uvedeného plyne, že hledělo-li by se na plnou moc stěžovatele jako na bezvadnou, bylo by v řízení o kasační stížnosti přesto doručováno zásadně pouze jeho právnímu zástupci (advokátovi). Nutno podotknout, že i z doručeného napadeného usnesení plyne, že bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno do datové schránky. Shora citované prohlášení uvedené v plné moci směřovalo zjevně k omezení oprávnění advokáta přijímat dokumenty prostřednictvím datové schránky, které plyne přímo ze zákona, a proto nešlo o "převod práv stěžovatele", jak se snaží tvrdit. Z těchto důvodů je bez významu, že stěžovatel zřízenou datovou schránku nemá.
11. Rozhodné přitom je, že Nejvyšší správní soud stěžovatele na problematický obsah jeho plné moci upozornil a vyzval ho, aby ve lhůtě dvou týdnů předložil bezvadnou plnou moc, nebo doložil, že sám má vysokoškolské právnické vzdělání. Stěžovatel proto měl skutečnou možnost procesní nedostatky odstranit a učinit svou kasační stížnost projednatelnou ve věci samé. Reagoval-li na tuto výzvu zasláním dokumentu totožného znění, nespatřuje Ústavní soud důvod, proč by mělo v nyní posuzované věci dojít k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nadto, považuje-li stěžovatel uvedené prohlášení v plné moci za bezvýznamné, není Ústavnímu soudu jasné, proč na takové formulaci i přes výzvu Nejvyššího správního soudu trval. V ústavní stížnosti pro svůj postup nepřináší žádné vysvětlení.
12. Rozhodnutí napadené ústavní stížností je řádně (logicky a srozumitelně) odůvodněné, ve světle námitek stěžovatele nepředstavuje exces a odpovídá doktrinálnímu chápání dotčených právních institutů. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu