ECLI:CZ:US:2020:4.US.3242.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3242/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti J. Ž., zastoupené JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou, sídlem Přívozská 703/10, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2020 č. j. 20 Cdo 2519/2020-134, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. prosince 2019 č. j. 10 Co 260/2019-86 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. ledna 2019 č. j. 91 EXE 11406/2018-42, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Statutárního města Ostravy - Městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, sídlem náměstí Dr. E. Beneše 555/6, Ostrava, 2) J. Ž., zastoupeného opatrovnicí - stěžovatelkou, 3) I. Ž., 4) H. Ž., 5) M. Ž., 6) M. Ž. a 7) I. Ž., jako vedlejších účastníku řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 11. 2020, navrhuje stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 12. 2019 č. j. 10 Co 260/2019-86 bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 1. 2019 č. j. 91 EXE 11406/2018-42, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na částečné zastavení exekuce pro nevykonatelnost exekučních titulů. Podle stěžovatelky okresní soud, který vydal rozhodnutí představující exekuční tituly, jí měl doručovat na adresu, na které se nezdržovala, o čemž vedlejší účastník 1) jako žalobce věděl a měl to okresnímu soudu sdělit. Stěžovatelka již v letech 2002 až 2007 bydlela v O. na jiné adrese a od roku 2007 žije v zahraničí. Obecné soudy se s touto námitkou neztotožnily. Zjistily, že exekuční tituly byly stěžovatelce doručovány v souladu s §46b písm. a) občanského soudního řádu na adresu trvalého pobytu evidovanou v evidenci obyvatel. Ani v současné době se ve spisech nenachází jakékoli podání povinné zpochybňující řádné doručení písemností. Stěžovatelce nic nebránilo sdělit okresnímu soudu v průběhu nalézacího řízení adresu pro doručování poté, kdy se o uvedených řízeních dověděla. Nebylo povinností žalobce informovat soud o tom, že se stěžovatelka jako povinná zdržuje na jiné adrese a soud nebyl oprávněn na základě iniciativy jiného účastníka řízení doručovat na jinou adresu, než která je zjištěna z evidence obyvatel.
3. Dovolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 24. 8. 2020 č. j. 20 Cdo 2519/2020-134, protože v něm neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ačkoli jde podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu o povinnou náležitost dovolání.
III.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka trvá na důvodech, pro které navrhla částečné zastavení exekuce. Tím, že vedlejší účastník 1) neinformoval soud o místě jejího pobytu, o kterém musel vědět, jí bylo znemožněno se zúčastnit jednání či alespoň se k dané věci vyjádřit. Pokud by tak mohla učinit, prokázala by, že po smrti svých rodičů neužívala byt, ve kterém tito dříve bydleli a jenž je majetkem vedlejšího účastníka 1). Stěžovatelka byla žalována společně s dalšími osobami, přičemž i vedlejší účastník 1) připustil, že ji do žaloby zahrnul toliko z opatrnosti. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka také v odmítnutí dovolání, k němuž mělo dojít čistě formálním rozhodnutím porušujícím zásadu materiální pravdy. Důvod podání dovolání v něm byl jasně formulován, a to jako nesprávné právní posouzení věci. Bylo zjevné, že mělo dojít k odchylnému řešení dané otázky odvolacím soudem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, přípustná [stěžovatelka neměla k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 téhož zákona).
6. Závěr o přípustnosti ústavní stížnosti již ale nelze vztáhnout k té její části, kterou se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení krajského soudu a okresního soudu. K odmítnutí dovolání totiž došlo z důvodu, že v něm nevymezila, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání, tedy z důvodu nesplnění zákonem stanovených náležitostí návrhu [v podrobnostech viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.); všechna zde odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. K věcnému přezkumu těchto usnesení by proto mohlo dojít pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud v tomto řízení zrušil napadené usnesení dovolacího soudu. Teprve v takovém případě by se otevřel prostor pro jeho přezkum jednak v dovolacím řízení, jednak v případném následném řízení o ústavní stížnosti.
V.
Vlastní posouzení
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného před okresním soudem pod sp. zn. 91 EXE 11406/2018, který si vyžádal pro účely tohoto řízení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, ve které byla shledána přípustnou, zjevně neopodstatněná.
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. Posouzení ústavní stížnosti závisí na zodpovězení otázek, zda dovolání splňovalo náležitosti uvedené v §241a odst. 2 ve spojení s §237 občanského soudního řádu a zda tak námitky, které stěžovatelka uplatňuje v ústavní stížnosti, mohly (a měly) být vypořádány již v dovolacím řízení. Pokud by tomu tak bylo, odmítnutím dovolání pro nedostatek těchto náležitostí by jí byl v rozporu s jejím právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny odepřen přístup k dovolacímu soudu.
10. Zákon nestanoví konkrétní formu, jakou má dovolatel vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Není proto samo o sobě překážkou, stane-li se tak v dovolání například na více místech. Z dovolání nicméně musí být zřejmé, co je obsahem právní otázky, na které závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a jakým způsobem na ni dovolatel nahlíží z hlediska dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy která ze situací uvedených v §237 občanského soudního řádu měla podle jeho názoru nastat [srov. např. nález ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 2622/16 (N 79/85 SbNU 353)]. Toto vymezení musí být jednoznačné, přičemž není úlohou Nejvyššího soudu je jakkoli domýšlet či doplňovat.
11. Z obsahu dovolání stěžovatelky Ústavní soud zjistil, že v něm žádná takováto právní otázka, natožpak ve vazbě na některý z důvodů přípustnosti dovolání vyjmenovaných v §237 občanského soudního řádu, uvedena není. Za této situace tak nezbývá než uzavřít, že dovolací soud při odmítnutí dovolání nepochybil a napadeným usnesením nebylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatelky, a to zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) tohoto zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu