ECLI:CZ:US:2020:4.US.3287.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3287/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jiřiny Kleňhové, zastoupené Mgr. Evou Hanzalovou, advokátkou, sídlem Nad Šárkou 766/58, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu 24. července 2019 č. j. 25 Cdo 716/2019-177, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2017 č. j. 35 Co 254/2017-119 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. března 2017 č. j. 8 C 325/2014-93, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a MVDr. Lukáše Naxery, sídlem Veterinární klinika, Dolnoměcholupská 447/27a, Praha 10 - Dolní Měcholupy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejich ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") zamítl stěžovatelčinu žalobu za zaplacení částky 54 880 Kč. Ta měla představovat náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy, za jejíž vznik byl dle stěžovatelky odpovědný vedlejší účastník proto, že po jím nesprávně provedené operaci uhynul stěžovatelkou vlastněný pes. Dle rozsudku obvodního soudu se však stěžovatelce nepodařilo prokázat porušení jakékoliv povinnosti ze strany vedlejšího účastníka. V dané věci nebyla zejména provedena pitva zvířete, neboť k tomu nebyl udělen stěžovatelčin souhlas.
3. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o kterém Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Plně se přitom ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry.
4. V napadeném rozsudku městského soudu byla stěžovatelka poučena o možnosti podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozsudku. K tomuto doručení došlo dne 18. 12. 2017 a poslední den lhůty k podání dovolání tedy nastal 19. 2. 2018. Dne 26. 1. 2018 byla nalézacímu soudu doručena žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení. Této žádosti bylo vyhověno a stěžovatelčin právní zástupce podal dovolání dne 30. 7. 2018. To však bylo dle dovolacího soudu opožděné. Nepodala-li stěžovatelka sama dovolání v rámci zákonné lhůty, nedochází dle Nejvyššího soudu k jejímu prodloužení za účelem doplnění dovolání právním zástupcem po dobu vyřešení otázky jeho ustanovení. Odmítnutí takového dovolání pro opožděnost je v souladu s judikaturou Ústavního soudu (konkrétně Nejvyšší soud zmiňuje usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1452/14, ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 2771/12 a ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 3197/10). Nadto Nejvyšší soud poznamenal, že i kdyby stěžovatelka podala dovolání včas, muselo by být odmítnuto pro nepřípustnost, neboť žádný z jednotlivých nároků nepřesahuje částku 50 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že soudy se nezabývaly pochybením vedlejšího účastníka, spočívajícím v užití zvýšené dávky uspávacího prostředku pro psa, kterému byla poskytnuta dávka pro hmotnost 5,2 kg, přestože pes stěžovatelky měl pouze 3,2 kg. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá, že její úmysl podat dovolání byl zřejmý z podané žádosti o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení. Ten byl dokonce stěžovatelce ustanoven, a to již po údajně uplynuté lhůtě pro podání dovolání. Stěžovatelka však žádost podala před uplynutím této lhůty. Odmítnutí jejího dovolání pro opožděnost došlo k porušení jejich ústavních práv. Zároveň v takovém postupu spatřuje stěžovatelka porušení rovnosti účastníků řízení, neboť vedlejší účastník byl takovým postupem zvýhodněn. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání pro opožděnost, zaměřil se Ústavní soud na ústavní konformitu tohoto postupu. Postupoval-li by Nejvyšší soud v souladu s ústavními principy, nemohl by již Ústavní soud přistoupit k přezkumu rozhodnutí soudů nižších stupňů.
9. Při tomto přezkumu Ústavní soud nezjistil, že by Nejvyšší soud jakkoliv pochybil. Jak vyplývá i z jeho rozhodnutí, je jeho postup v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Tento klíčový závěr přitom sama stěžovatelka nikterak nezpochybnila. Ústavní soud ve své současné rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozporovat pak nelze ani vedlejší závěr, že ani včas podané dovolání by nebylo přípustné pro nízkou hodnotu předmětu řízení. Za takovéto situace pak Ústavnímu soudu nezbývá, než ústavní stížnost vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, neboť neprojednáním podaného dovolání nemohlo dojít k porušení stěžovatelčiných práv.
10. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro opožděnost má tedy nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí dovolacího soudu předcházejí. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto pro opožděnost, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil"" (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Je-li pak zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (§75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na předmětné dovolání hledět tak, jako by podáno nebylo. V takovém případě nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu považovat za přípustnou.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu