ECLI:CZ:US:2020:4.US.3307.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3307/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Suchánka, zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem, sídlem Na Hutích 661/9 Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2020 č. j. 79 Cm 86/2018-55, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti U Ladronky 30, spol. s r. o., sídlem U Ladronky 1167/30, Praha 6 - Břevnov, a Mgr. Jana Basla, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (pozn. nesprávně označované jako "Evropská úmluva o lidských právech").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že městský soud napadeným usnesením určil, že ujednání čl. 13 společenské smlouvy vedlejší účastnice je neplatné. Společenská smlouva v uvedeném článku stanovila, že "Vzhledem k nízkému počtu společníků, jejich společnému bydlišti a charakteru činnosti společnosti, rozhodují o všech opatřeních všichni společníci, čímž odpadají ustanovení o působnosti a svolání valné hromady." Podle stěžovatele městský soud pochybil, když stěžovatele a dalšího společníka uvedené obchodní společnosti nepřibral do řízení. Stěžovateli tak nebylo umožněno před soudem vystupovat, respektive byla mu odňata možnost jednat před soudem, byť jsou stěžovatel a další společník touto změnou společenské smlouvy přímo dotčeni. Za uvedeného stavu stěžovatel napadl usnesení městského soudu souběžně s touto ústavní stížností žalobou pro zmatečnost podanou podle §229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (pozn. žalobu pro zmatečnost stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti). Protože si stěžovatel není jistý, zda podaná žaloba pro zmatečnost bude posouzena jako přípustná, podal z opatrnosti i ústavní stížnost.
3. Dříve, než přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, musí Ústavní soud prověřit, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
4. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Tento pojmový znak se promítá i do procesních předpokladů řízení: ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Smysl a účel subsidiarity ústavní stížnosti reflektuje maximu, podle níž není ochrana ústavnosti (a ani z povahy věci nemůže být) pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Subsidiarita ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá neústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje po selhání všech ostatních prostředků ochrany. V neposlední řadě princip subsidiarity odráží i požadavek minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, není-li již možná náprava tvrzené neústavnosti v systému ostatních orgánů veřejné moci. Uplatnění popsaného principu subsidiarity ústavní stížnosti vede k závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i řízení o žalobě pro zmatečnost, je návrhem nepřípustným.
5. Ústavní soud konstatuje, že ve stěžovatelově věci došlo k souběhu dvou právních institutů, jež by mohly vést ke kasaci napadeného usnesení, a to ústavní stížnosti a žaloby pro zmatečnost. Byla-li by v nyní posuzované věci ústavní stížnost věcně posouzena Ústavním soudem dříve, než bude rozhodnuto o stěžovatelem podané žalobě pro zmatečnost, mohl by postup Ústavního soudu vést k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Také z hlediska funkce ústavního soudnictví je nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly obecné soudy a zároveň i Ústavní soud.
6. Na základě výše uvedených závěrů, Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k důvodnosti ústavní stížnosti, soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2020
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj