ECLI:CZ:US:2020:4.US.3351.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3351/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Boženy Voldřichové, zastoupené Mgr. Václavem Hebkým, advokátem, sídlem Sokolská 1802/32, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2019 č. j. 24 Cdo 1075/2019-142 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2018 č. j. 19 Co 290/2018-105, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 340/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 10. 2019, navrhuje stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatelka se žalobou proti vedlejší účastnici domáhala určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. st. X1 a parc. č. X2, zapsaných pro obec a katastrální území B., na LV č. X3, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Beroun. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 3. 2018 č. j. 7 C 295/2017-74 bylo žalobě vyhověno a určeno vlastnické právo stěžovatelky k předmětným pozemkům. K odvolání vedlejší účastnice byl tento rozsudek změněn rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 11. 2018 č. j. 19 Co 290/2018-105 tak, že se žaloba zamítá.
3. Obecné soudy na základě provedeného dokazování zjistily, že k předmětným pozemkům existuje duplicitní zápis vlastnického práva, a to pro stěžovatelku i vedlejší účastnici. Předmětné pozemky, respektive původní pozemek parc. č. X4, z něhož tyto pozemky vznikly, v minulosti vlastnila Antonie Procházková, která je v období několika měsíců dvakrát převedla na různé subjekty. Poprvé tak učinila na základě kupní smlouvy ze dne 23. 6. 1978, kterou uzavřela s Místním národním výborem Suchomasty za účelem výstavby bytových jednotek. Tato smlouva byla platná, neboť podle tehdy platných právních předpisů smlouva, kterou se nabývaly nemovitosti do socialistického vlastnictví, nevyžadovala registraci ani zápis do evidence nemovitostí. Zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, stanovil pouze povinnost ohlásit tuto smlouvu k zápisu, ani její nesplnění však nemělo za následek neúčinnost či neplatnost smlouvy a nemělo žádný vliv na řádné nabytí vlastnického práva k pozemku pro stát. Vlastnické právo vedlejší účastnice bylo v katastru nemovitostí evidováno až od roku 2002 na základě kupní smlouvy ze dne 23. 6. 1978 a později i na základě ohlášení příslušnosti hospodařit s majetkem státu ze dne 28. 1. 2003.
4. Dále Antonie Procházková uzavřela dne 14. 12. 1978 darovací smlouvu, kterou mimo jiné převedla tentýž pozemek na svého syna Miroslava Procházku. Tato darovací smlouva byla registrována Státním notářstvím v Berouně. Miroslav Procházka následně v roce 1983 převedl tento pozemek na základě kupní a darovací smlouvy na Ivana Hospodára a Václava Prokeše, od nichž jej koupili na základě kupní smlouvy ze dne 18. 4. 1986 stěžovatelka a její bývalý manžel. Obě tyto smlouvy byly schváleny Místním národním výborem Suchomasty a registrovány Státním notářstvím v Berouně. Vlastnické právo stěžovatelky a jejího bývalého manžela bylo zapsáno do evidence nemovitostí na základě uvedené kupní smlouvy, výlučné vlastnické právo stěžovatelky pak bylo zapsáno na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 3. 7. 1991. Zápis byl v obou případech proveden v krátké časové návaznosti na tyto smlouvy. Obecné soudy konstatovaly, že i když byla darovací smlouva ze dne 14. 12. 1978 neplatná z důvodu, že v době jejího uzavření již Antonie Procházková nebyla vlastnicí původního pozemku, tato smlouva i všechny následné převody byly řádně zapsány v evidenci nemovitostí, a proto stěžovatelka nenese žádnou vinu na neplatnosti uskutečněných transakcí. Na vzniku duplicitního vlastnictví se žádným svým úkonem či pasivitou nepodílela.
5. Protože se stěžovatelka nikdy fakticky nechopila držby původního pozemku (neovládala jej), a tedy nesplnila podmínku vydržení vlastnického práva podle §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), obecné soudy přistoupily k řešení střetu dvou nabývacích titulů. Učinily tak s ohledem na právní názor Ústavního soudu [vyslovený např. v nálezu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (N 61/73 SbNU 163) nebo nálezu ze dne 10. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 663/15 (N 211/79 SbNU 407)], podle něhož právní úprava účinná do 31. 12. 2013 umožňovala nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. Tento právní názor promítl do své rozhodovací praxe i Nejvyšší soud (např. rozsudek ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 31 Cdo 353/2016). Za účelem řešení střetu dobré víry nového nabyvatele a principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka je třeba nalézt praktickou shodu mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby bylo zachováno maximum každého z nich. Není-li to možné, musí být výsledek takový, aby byl slučitelný s obecnou ideou spravedlnosti [nález ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359)].
6. Krajský soud souhlasil s okresním soudem, že ve prospěch zachování vlastnického práva stěžovatelky svědčí délka, která uplynula od jeho zápisu do evidence nemovitostí (tehdy se zápis týkal nejen jí, ale i jejího bývalého manžela) do zápisu vlastnického práva vedlejší účastnice do katastru nemovitostí v roce 2002, dále pasivita vedlejší účastnice jako vlastnice nejen po celou dobu od roku 1978 do roku 2002, ale i poté, zásadní podíl státu na vzniku dané situace, a dobrověrnost stěžovatelky o vlastnickém právu, které bylo správními akty státu opakovaně potvrzováno. Oproti okresnímu soudu však krajský soud zvažoval i další významné okolnosti, kterými byl účel a způsob využití pozemku oběma stranami, když bylo nesporné, že stěžovatelka se nikdy faktické držby pozemku neujala a stát kupoval pozemky za účelem výstavby bytových jednotek, k čemuž následně došlo (objekty bydlení čp. 99 a čp. 100 byla postaveny na pozemcích st. č. X1 a X5 a na pozemku st. č. X6). Sama stěžovatelka před krajským soudem doplnila, že tyto stavby zde stály již v roce 1986 a že patřily bytovému družstvu. Již tehdy věděla, že ostatní pozemky přiléhající k objektům domů, tedy i pozemek par. č. X7, je užíván vlastníky nebo nájemci bytových jednotek k parkování, k příchodu k nemovitosti a jako předzahrádka.
7. Za této situace krajský soud zkoumal, jaký byl skutečný záměr stěžovatelky při koupi těchto pozemků, tedy co ji vedlo ke koupi obou pozemků zastavěných stavbami k bydlení ve vlastnictví třetí osoby. Jak stěžovatelka objasnila před okresním soudem, jediným důvodem, pro který je koupila, byla její snaha získat rekreační objekt č. p. X8, který byl spolu s nimi zapsán na stejném listu vlastnictví. Tehdy byla totiž přesvědčena, že pokud objekt k rekreaci získat chce, musí k tomu zakoupit veškeré pozemky zapsané na stejném listu vlastnictví. S tímto zjištěním koresponduje i její postoj k oběma pozemkům, o jejichž užívání faktický zájem nejevila, ani nejednala s vlastníkem objektu. To učinila až kolem roku 1995 poté, co od nájemců bytového domu zjistila, že snad jsou nějaké problémy s pozemkem, na kterém stojí jejich dům. V roce 1995 se tak dostavila na bytové družstvo, aby připomněla, že je vlastníkem pozemku, na kterém stojí dům. Bytové družstvo však argumentovalo tím, že má řádný titul řádnou smlouvu na výstavbu bytového domu. Z jednání na družstvu měla stěžovatelka získat určité pochybnosti o svém vlastnickém právu k pozemkům, avšak žádné relevantní kroky v té době (z osobních důvodů) nepodnikla. Ani později pak žádné aktivní jednání ve smyslu výkonu svého vlastnického práva k předmětným pozemkům neučinila, a tedy jako vlastník pozemek (par. č. X7) neužívala a neužívá. Všechny tyto další okolnosti vztahující se k účelu koupě obou pozemků v roce 1978 na straně státu či v roce 1986, případně 1991, na straně stěžovatelky krajský soud hodnotil spolu s těmi hledisky, jimiž se zabýval již okresní soud.
8. Skutečnost, že stěžovatelka situaci dvojího zápisu nijak nezavinila, vzal krajský soud v úvahu jako hledisko významné, avšak nikoli určující a prioritní. I přes hledisko zachování důvěry stěžovatelky v akty veřejné moci krajský soud nemohl pominout princip přiměřenosti, tedy vyhodnocení toho, zda by se v daném případě rozhodnutí spočívající v odnětí vlastnického práva vedlejší účastnici nejevilo jako nepřiměřené. Stěžovatelka totiž pozemek fakticky nechtěla, žádný záměr s ním od počátku neměla, neužívala ho a dříve ani neučinila žádné další kroky k jeho užívání. Kupovala ho jen jako přívažek k rekreačnímu objektu. Její nyní prezentované záměry o užívání (jako zahrádky) jsou vzhledem k tomu, že pozemek slouží jako parkovací plocha a zajišťuje přístup k objektu bydlení, s nímž tvoří funkční celek, nejsou reálné. Oproti tomu stát svůj sledovaný záměr s pozemkem od počátku realizoval a realizuje prostřednictvím uzavřené hospodářské smlouvy z roku 1978, tedy prostřednictvím Okresního stavebního bytového družstva Beroun (dříve Okresní výstavbové bytové družstvo v Berouně), které pozemek jako vlastník budovy na něm se nacházející využívá ve prospěch vlastníků či nájemců bytových jednotek v domě čp. X8. Podle krajského soudu proto nelze souhlasit s okresním soudem, že žádný z účastníků pozemek neužívá. Na jedné straně sice je zájem na zachování právní jistoty vlastnictví stěžovatelky, vedle toho však existují další silné okresním soudem nehodnocené okolnosti svědčící naopak ve prospěch zachování vlastnictví vedlejšího účastníka. Individuálnost případu umožňuje přijmout závěr, že řešení kolize obou základních práv stojících proti sobě ve prospěch stěžovatelky by nebylo v souladu s ideou spravedlnosti, pročež ji napadeným rozsudkem bylo odepřeno právo na ochranu jejího domnělého vlastnického práva. Tyto další významné okolnosti naopak svědčí pro zachování vlastnického práva státu.
9. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud neshledal přípustným podle §237 občanského soudního řádu a usnesením ze dne 4. 9. 2019 č. j. 24 Cdo 1075/2019-142 je odmítl. Krajský soud podle jeho názoru rozhodoval o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům při existující katastrální duplicitě zápisů vlastnického práva v souladu s relevantní rozhodovací praxí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu (zejména nález sp. zn. I. ÚS 2219/12 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 353/2016).
III.
Argumentace stěžovatelky
10. Stěžovatelka zdůrazňuje, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyla (původně se svým bývalým manželem) od osob, které byly zapsány v tehdejší evidenci nemovitostí. Tehdy měla k dispozici znalecké posudky, které podrobně ohodnotily faktický i právní stav pozemků podle evidence nemovitostí. Kupní smlouva, kterou ohledně pozemků uzavřela dne 18. 4. 1986, byla státním notářstvím zaregistrována a vyslovil s ní souhlas i příslušný národní výbor. V roce 1986 tak byla jednoznačné v dobré víře ohledně nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům. Teprve dodatečně se o jejich vlastnictví začal hlásit stát. Kupní smlouva ze dne 23. 6. 1978 byla zaevidována v katastru nemovitostí až v záznamovém řízení v roce 2002, tedy po více než 16 letech po zaevidování vlastnictví stěžovatelkou.
11. Právě ze svého postavení dobrověrné nabyvatelky předmětných pozemků vyvozuje stěžovatelka nárok na to, aby jejímu vlastnickému právu byla poskytnuta soudní ochrana. S poukazem na nález ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 2532/17 upozorňuje, že ochrana dobrověrného nabyvatele je pravidlem, a jen ve výjimečných případech od ní lze upustit a chránit práva jiné osoby. Stěžovatelka zdůrazňuje, že v případě předmětných pozemků to byl stát, kdo svou nedbalostí zapříčinil stav, kdy existuje duplicitní zápis vlastnického práva. Není pravdou, že měla pozemky nabýt bez spravedlivého důvodu. V roce 1986 nabyla i sousedící pozemky, přičemž všechny tyto pozemky tvořily jednotný hospodářský celek. Nedávalo logiku, aby si tehdejší prodávající část z nich ponechali.
12. Krajský soud měl při posuzování vlastnického práva stěžovatelky nesprávně použít princip proporcionality. Kritérium vhodnosti nesvědčí ani jí, ani státu. Na pozemcích se nachází stavba, která není ve vlastnictví nebo v užívání žádného z účastníků řízení. Každý z nich bude muset hledat řešení nájemního vztahu nebo prodeje dotčených pozemků vlastníku stavby. Nyní nelze tvrdit, že stát užívá předmětné pozemky prostřednictvím Okresního stavebního bytového družstva Beroun. Bytové družstvo vlastní budovu, která se nachází na předmětných pozemcích od 80. let, samotné však nemá právní titul k využívání předmětných pozemků, neboť dřívější právo trvalého užívání zaniklo podle §879c odst. 4 občanského zákoníku již v roce 2001. Stát tuto situaci ani později nijak neřešil, a to navzdory tomu, že jednotlivé organizační složky státu jsou podle §14 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, povinny postupovat tak, aby svým jednáním majetek nepoškozovaly a nesnižovaly jeho rozsah a hodnotu anebo výnos z tohoto majetku. Není zřejmé, že by stát v tomto smyslu chtěl v budoucnu nějak konat.
13. Z hlediska kritéria šetrnosti má mít jednoznačně navrch stěžovatelka. Právě stát způsobil situaci duplicitního vlastnictví nedůsledně vedenou evidencí a stěžovatelce její vlastnické právo naopak opakovaně potvrzoval. V roce 2002 stát pouze požádal katastr nemovitostí o zápis svého vlastnického práva a následně až v reakci na výzvy stěžovatelky jí předložil návrh smíru v podobě toho, aby se pozemků bez náhrady vzdala. Jinak ale situaci neřešil. Zcela rezignoval na vybírání nájemného nebo jiných plnění od uživatelů předmětných pozemků. Stěžovatelka nakonec uplatnila žalobou svůj nárok ve snaze vyřešit duplicitní vlastnictví, jež státu nijak nepřekáželo. Nelze přehlédnout ani to, že pokud by stát podal žalobu na určení vlastnického práva ihned po zapsání duplicitního vlastnictví v roce 2002, pak by s ohledem na neexistenci pozdější judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu takřka jednoznačně s žalobou uspěl, a to s ohledem na prioritu svého nabývacího titulu. Stěžovatelka má z hlediska finančních a odborných kapacit nepoměrně menší možnosti než vedlejší účastník a je tedy zřejmé, že ve vztahu k předmětným pozemkům pociťuje důvodně své právo výrazně silněji než stát, který je i přes své možnosti ve věci výrazně pasivnější.
14. Ke kritériu přiměřenosti v užším smyslu, podle něhož újma způsobená základnímu právu nesmí být zcela nepřiměřená zamýšlenému cíli, stěžovatelka uvedla, že i toto kritérium svědčí v její prospěch. V případě jejího úspěchu ve sporu dojde k narovnání situace ve smyslu uplatnění principu právní jistoty. Stěžovatelka s daným sporem spojila nemalé úsilí a vynaložila s ním nemalé finanční prostředky (soudní poplatek, poplatky katastru, odměna advokáta). Za toto "úsilí" získá definitivně pozemky, které má po celou dobu evidovány v příslušné evidenci nemovitostí a u nichž se opakovaně snažila dohodou problém vyřešit. Naopak stát ztratí pozemky, o které nikdy nejevil výrazný zájem a evidoval je ve svém vlastnictví až po uplynutí 24 let od uzavření příslušné smlouvy. I po tomto zaevidování vlastnického práva nebyl po dobu 16 let schopen jakkoli vyřešit vlastnický spor ohledně pozemků, nevybíral nájemné a nečinil žádné jiné kroky jako řádný hospodář, ačkoli je k tomu ze zákona povinen. Určovací žalobu nakonec podala stěžovatelka za situace, kdy již existovala judikatura, která přinejmenším výrazně omezila procesní vyhlídky státu. Pokud by bylo rozhodnuto v neprospěch stěžovatelky, bude to mít za následek porušení její právní jistoty a ztrátu nemalých finančních prostředků, které vložila do řešení situace duplicitního vlastnictví, jakož i k úhradě příslušné daně z nemovitých věcí. Stát žádné obdobné finanční prostředky dosud nevynaložil a je zřejmé, že u řady kroků takové finanční prostředky vynaložit nemusí. Stěžovatelka nemá žádnou možnost, jak by se mohla domoci náhrady škody či vydání bezdůvodného obohacení za to, že ji v roce 1986 uvedl stát v omyl.
15. Závěrem stěžovatelka připomíná, že rozsudkem okresního soudu bylo vyhověno její žalobě a hlavním argumentem bylo právě posouzení principu přiměřenosti. Při jednání krajského soudu pak bylo přistoupeno k výslechu stěžovatelky, v jehož rámci byla dotazována na skutečnosti staré desítky let bez toho, aby se mohla na tyto otázky připravit a nahlédnout do listin, které má k dispozici. Neměla ani prostor navrhnout případné nové důkazy. Nedošlo k jejímu poučení podle §118a občanského soudního řádu, jelikož nebylo známo, jaké skutečnosti pro posouzení věci považuje krajský soud za rozhodující a směřuje k nim dokazování. Krajský soud vyšel z toho, co stěžovatelka uvedla, ačkoli sama ve svém výslechu odkazovala na listiny, které by musela projít, případně uvedla, že k daným skutečnostem se s odstupem času nemůže bez dalšího vyjádřit. Napadený rozsudek proto stěžovatelka považuje za překvapivé rozhodnutí. Pokud měla být skutková zjištění soudu takto zásadním způsobem změněna, navíc bez návrhu stěžovatelky nebo vedlejšího účastníka písemně vyjádřeného v jejich stanoviscích, pak bylo namístě zrušit rozsudek okresního soudu, a nikoli jej změnit.
IV.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
16. Pro účely tohoto řízení si Ústavní soud vyžádal spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 7 C 295/2017 a vyzval účastníky řízení i vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
17. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 9. 4. 2020 odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. III. ÚS 2532/17 nepovažoval za případný. Tento nález je založen na právním názoru, že k prolomení účinků §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012, (dále jen "zákon o půdě") nepostačuje pouhá dobrá víra nabyvatele, nýbrž musí být dány i další konkrétní okolnosti mimořádného významu odůvodňující poskytnutí ochrany vlastnickému právu tak, aby výsledné rozhodnutí bylo možno vnímat jako spravedlivé z hlediska vyvážené ochrany základních práv dotčených subjektů. K nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může podle Nejvyššího soudu skutečně dojít jen v mimořádných situacích. Posouzení dobré víry musí být přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka použít. V každém jednotlivém případě je třeba zohlednit jak určité obecné skutečnosti, tak i individuální okolnosti rozhodovaného případu. Krajský soud se neodchýlil od relevantní rozhodovací praxe, právní závěry z ní vyplývající správně použil, jasně a zřetelně vyložil, kterými individuálními okolnostmi se zabýval, a vyvodil z nich, že vlastníkem předmětných pozemků je vedlejší účastnice. V dané věci proto nedošlo k vybočení z mezí stanovených ústavním pořádkem.
18. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 6. 4. 2020 setrval na právních závěrech formulovaných v napadeném rozsudku. Nesouhlasí s tvrzeními o překvapivosti rozhodnutí a porušení povinnosti poučit účastníka řízení podle §118a odst. 3 občanského soudního řádu. Takové poučení s ohledem na zjištění o zastavění pozemků stavbami ve vlastnictví třetích osob, jež vyplynulo z důkazů provedených okresním soudem, nebylo nutné. Sama stěžovatelka poté, co byla konfrontována s obsahem znaleckých posudků, které zastavěnost potvrzovaly, před krajským soudem doplnila svá neúplná skutková tvrzení k okolnostem, které předcházely uzavření kupní smlouvy v roce 1986. Dostatečně úplně objasnila důvody, které ji vedly k uzavření smlouvy i ohledně těchto zastavěných pozemků. Krajský soud se po doplnění všech relevantních okolností upínajících se k uzavření kupní smlouvy důsledně zabýval principem proporcionality, a to ve všech jeho aspektech s přihlédnutím k relevantní judikatuře Ústavního soudu a specifičnosti daného případu. Tyto okolnosti spočívaly v tom, že stěžovatelka o sporné pozemky fakticky nestála, a domnívala se, že je koupit musí, aby mohla koupit také objekt k rekreaci.
19. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Střední Čechy, ve svém vyjádření ze dne 9. 4. 2020 uvedl, že stěžovatelka používá stejnou argumentaci jako v dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné. Krajský soud se podle jeho názoru neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vlastnické právo stěžovatelky nemělo být napadenými rozhodnutími porušeno.
20. Na uvedená vyjádření reagovala stěžovatelka replikou ze dne 29. 4. 2020. K vyjádření Nejvyššího soudu podotkla, že podle nálezu sp. zn. III. ÚS 2532/17 v případě nabytí od nevlastníka při porušení tzv. blokačního ustanovení §29 zákona o půdě musí nastat mimořádné okolnosti, jelikož osoba domáhající se dobré víry je na druhé straně účastníkem absolutně neplatné smlouvy, kdy jí z charakteru věci musí být zřejmé, že na uvedenou nabývací smlouvu může takové blokační ustanovení dopadat. Taková situace se výrazně odlišuje od jiných "skutkových podstat" nabytí od nevlastníka, u nichž žádné další podmínky v judikatuře neexistují. Soudy musí ale poměřit, které ze "dvou vlastnických práv" je v případě takového sporu lepší. Stěžovatelka má za to, že tuto otázku správně posoudil okresní soud.
21. Podle stěžovatelky si krajský soud v podstatě protiřečí, když jasně uvádí, že ve věci posuzoval zcela odlišné skutečnosti než soud prvního stupně, totiž zastavěnost dotčených pozemků, a že v tomto ohledu byla stěžovatelka konfrontována s obsahem znaleckých posudků. S nimi však stěžovatelka mohla být konfrontována jen stěží, protože je sama předkládala okresnímu soudu k doložení svých tvrzení o tom, jak se v roce 1986 informovala o zastavěnosti předmětných pozemků. Bylo namístě, aby krajský soud poučil stěžovatelku v tom směru, co má tvrdit a prokazovat. Stěžovatelka sama předložila listiny staré desítky let, a je tedy patrné, že o věci samé si vede podrobnou dokumentaci a že má o pozemky opravdový zájem. Všechny pozemky kupovala jako jediný hospodářsky svázaný celek s tím, že na některých z nich byl již v roce 1986 vystavěn bytový dům a že pro příslušné bytové družstvo bylo na pozemcích poznamenáno právo trvalého užívání. Není rozhodně pravdou, že by je kupovala jen tak, nebo jen kvůli rekreačnímu objektu. Kupovala je proto, že tvořily společný celek a tehdejší prodávající neměli zájem si ponechat ty části pozemků, které prakticky již tehdy neměly nějak významnou hodnotu, a v podstatě je nebylo možné užívat. Motivace nabytí pozemků stěžovatelkou je nicméně zcela irelevantní. Možnost jejich nabytí nebyla nikdy vyloučena. Stěžovatelka zkrátka pozemky koupila, zaplatila kupní cenu s vědomím, že tato odpovídá jejich právnímu i faktickému stavu. O svém vlastnickém právu byla a nadále je pevně přesvědčena.
22. Jestliže krajský soud kladl k tíži stěžovatelky skutečnost, že situaci nijak nevyřešila a že s pozemky nehospodařila, neužívala je, a současně poukazoval na to, že vedlejší účastník pozemky užívá prostřednictvím třetího subjektu, tak toto tvrzení neodpovídá skutečnosti. Takový stav není možný s ohledem na právní úpravu trvalého užívání a zjištěné skutkové okolnosti. Stát měl možnost i povinnost vyřešit své duplicitní vlastnictví i užívání dotčených pozemků ze strany Okresního stavebního bytového družstva Beroun. Z důvodů, které stěžovatelka uvedla ve své ústavní stížnosti, již takřka 18 let neexistuje žádný právní titul pro užívání dotčených pozemků bytovým družstvem. Vedlejší účastník nemá o předmětné pozemky jakýkoli zájem, nikdy se o ně nestaral a nezajímal. Jen pasivně odmítal jakékoli řešení sporné situace.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
23. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatelka neměla k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené formální náležitosti, včetně podmínky právního zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
VI.
Vlastní posouzení
24. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušného spisu okresního soudu, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
25. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
26. Napadenými rozhodnutími obecných soudů byla posuzována otázka, zda stěžovatelce vzhledem k její dobré víře vzniklo vlastnické právo k předmětným pozemkům na základě kupní smlouvy, kterou (spolu se svým bývalým manželem) uzavřela dne 18. 4. 1986, případně na základě navazujícího zápisu jejího vlastnického práva do evidence nemovitostí. Druhou stranou této smlouvy byli převodci, kteří nebyli vlastníky předmětných pozemků. Své vlastnické právo totiž odvozovali od neplatné kupní smlouvy uzavřené se synem původní vlastnice předmětných nemovitostí, na něhož je původní vlastnice převedla neplatnou darovací smlouvou ze dne 14. 12. 1978. Sama již totiž tyto pozemky (původní pozemek) dříve převedla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené dne 23. 6. 1978, pročež tak nemohla učinit znovu. Podle stěžovatelky měly obecné soudy v rámci svého právního hodnocení nesprávně upřednostnit ochranu vlastnického práva státu, jemuž vzniklo vlastnické právo na základě kupní smlouvy ze dne 23. 6. 1978, před dobrou vírou stěžovatelky ve vznik jejího vlastnického práva.
27. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi [podrobně shrnuté v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12; z pozdějšího období pak srov. např. nález ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 415/15 (N 158/78 SbNU 379), nález ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 405/16 (N 133/82 SbNU 173) nebo nález ze dne 21. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 1862/16 (N 108/85 SbNU 767)] konstatoval, že originární nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka bylo podle zákonné úpravy účinné do 31. 12. 2013 možné, jestliže nabyvatel byl v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, respektive v oprávnění převodce, který nebyl vlastníkem, převést vlastnické právo k dané nemovitosti. Uplatnil se zde princip právní jistoty, tvořící součást principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, jenž chrání důvěru jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, a tedy i dobrou víru účastníků soukromoprávních vztahů v akty státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu.
28. Zápis do katastru nemovitostí je při převodu evidovaných nemovitostí nezbytnou, ač ne jedinou, podmínkou nabytí vlastnického práva novým vlastníkem a má konstitutivní účinky. Ústavní ochrany je s ohledem na princip právní jistoty obecně hoden nabyvatel v katastru evidované nemovitosti, který jednal v dobré víře v (konstitutivní) akt státu, byla-li tímto aktem do katastru jako vlastník předmětné nemovitosti zapsána osoba, která následně měla na nabyvatele vlastnické právo k dané nemovitosti převést. Tento závěr se přitom uplatní i v případě, že tak tato osoba ve skutečnosti učinit nemohla, neboť oprávněným vlastníkem věci nebyla. Po vyznačení jeho vlastnického práva v katastru nemovitostí, které představuje další konstitutivní akt státu, pak navíc tento nabyvatel může být v dobré víře i o tom, že se platně stal vlastníkem předmětné nemovitosti. Takovému dobrověrnému nabyvateli svědčí přinejmenším právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
29. Samotná nutnost ochrany dobrověrného nabyvatele nicméně ještě neznamená, že by obdobnou ústavní ochranu nebylo třeba poskytnout i původnímu vlastníkovi, jehož vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí nebylo nikdy převedeno na jinou osobu vzhledem k absolutní neplatnosti provedeného převodního úkonu. V takovém případě princip ochrany dobré víry dalšího nabyvatele působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka. Přesněji řečeno, právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě působí proti vlastnickému právu původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (nález sp. zn. II. ÚS 165/11). Jde tedy o střet dvou základních práv. Při jeho řešení musí obecné soudy s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti [např. nález ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 353/04 (N 124/37 SbNU 563), nález ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (N 187/58 SbNU 647) a nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 3571/10 (N 91/61 SbNU 415)]. V každém případě je třeba zohlednit jak určité obecné skutečnosti a souvislosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí), tak konkrétní okolnosti posuzované věci.
30. Uvedené právní závěry Ústavní soud vyslovil ve vztahu k právním následkům zápisu (vkladu) do katastru nemovitostí podle zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, účinného do 31. 12. 2013. Současně poukázal na nedostatečnost a polovičatost tehdejší právní úpravy zásady materiální publicity katastru nemovitostí (§11 zákona č. 265/1992 Sb.), ústící dokonce v její neslučitelnost s ústavními maximami, zejména principy právní jistoty a ochrany nabytých práv. Pokud zákonodárce na straně jedné počítá s dobrou vírou jednotlivců v zápis v katastru nemovitostí a zavede konstitutivní charakter zápisů práv k nemovitostem do katastru na základě smluvních dispozic s nimi, tj. že bez aktu státního orgánu (zápisu do katastru) nemůže na základě smluvního úkonu dojít ke vzniku, změně či zániku evidovaného práva, pak na straně druhé nemůže uložit zásadní riziko z nesprávnosti (nepravdivosti) údajů v katastru na osoby jednající v dobré víře v tyto údaje.
31. V nyní posuzované věci však jde o jinou situaci. Stěžovatelka odvíjí tvrzené vlastnické právo k předmětným pozemkům od kupní smlouvy uzavřené v roce 1986, tedy za účinnosti zákona o evidenci nemovitostí, který se zápisem do evidence nemovitostí obdobný konstitutivní účinek nespojoval. Stěžovatelka byla s ohledem na registraci smlouvy a zápis do evidence nemovitostí v dobré víře ve vznik svého vlastnického práva, žádný z těchto aktů však u ní s ohledem na tehdejší zákonnou úpravu neposkytoval srovnatelnou záruku, že jí vlastnické právo skutečně vzniklo, jako tomu podle zákona č. 265/1992 Sb. Z dnešního pohledu nedostatečná zákonná úprava evidence nemovitostí naopak vytvářela prostor pro vznik situace, k jaké došlo v případě stěžovatelky, tedy že stát nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům na základě kupní smlouvy od původní vlastnice, a že nezávisle na to došlo k registraci a zapsání vlastnického práva jiných osob ke stejným pozemkům, které své vlastnické právo odvíjely od pozdější smlouvy se stejnou původní vlastnicí. Originální nabytí vlastnického práva v důsledku nabytí od nevlastníka nebylo možné spojovat ani s registrací smlouvy, ani se zápisem vlastnického práva do evidence nemovitostí (takovýto jeho účinek navíc tehdy nebylo možné dovozovat ani z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, protože v daném období nebyl pro Českou republiku, respektive pro československý stát, závazný).
32. Dobrá víra, kterou na straně nabyvatele tyto akty založily, mohla opodstatňovat jen závěr o oprávněnosti držby s možností věc vydržet. Podle závěrů obecných soudů, které stěžovatelka nijak nerozporovala, však k vydržení předmětných pozemků nedošlo, protože nebyla splněna podmínka faktického uchopení se jejich držby. Obecné soudy měly za prokázané, že předmětné pozemky byly po celou dobu užívány bytovým družstvem, jemuž (alespoň po určitou dobu) svědčilo právo trvalého užívání.
33. Stěžovatelka zároveň netvrdila, že by nastala jakákoli jiná pozdější právní skutečnost, od níž by bylo možné odvíjet závěr, že k předmětným pozemkům nabyla vlastnické právo. Tím v jejím případě pozbylo smysl poměřování práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a vlastnického práva původního vlastníka, které provedly obecné soudy. Takovéto poměřování totiž slouží posouzení, zda okolnosti věci umožňují spravedlivý závěr o nabytí vlastnického práva dobrověrného nabyvatele od nevlastníka v důsledku určitého aktu státu, od něhož odvozuje nabyvatel dobrou víru ve své vlastnické právo, v tomto případě od konstitutivního aktu státu spočívajícím v zápisu tohoto práva do katastru nemovitostí. Někdejší registrace smlouvy ani zápis do evidence nemovitostí nabytí vlastnického práva stěžovatelky od nevlastníka takovýto účinek mít nemohly a tento účinek jim nelze přiznat ani zpětně.
34. Ústavní soud již proto nijak nepřehodnocoval právní závěr krajského soudu, podle něhož by bylo v souladu s ideou spravedlnosti právě přiznání vlastnického práva vedlejší účastnici. Je však namístě dodat, že obecné soudy se v rámci svého posouzení řádně zabývaly všemi relevantními skutečnosti a prima facie v jejich závěrech nelze spatřovat žádné kvalifikované pochybení, které by odůvodňovalo závěr o vybočení ze zásad spravedlivého procesu. Takovéto pochybení nebylo shledáno ani v postupu krajského soudu při provádění důkazů, jež měly vyjasnit důvody, pro které stěžovatelka měla v roce 1986 zájem o koupi předmětných pozemků. Lze proto uzavřít, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny nebo na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
35. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu