ECLI:CZ:US:2020:4.US.3398.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3398/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Marcely Brabcové, zastoupené Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem, sídlem Stodolní 7, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2019 č. j. 33 Cdo 4119/2017-413, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Petra Klapetky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na "spravedlivý proces" podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 25. 9. 2015 č. j. 140 C 99/2014-115 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník na stěžovatelce domáhal zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím, a zavázal jej k náhradě nákladů řízení. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 11. 2016 č. j. 57 Co 716/2015-169 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatelce uložil zaplatit výše uvedenou částku s příslušenstvím, a dále jí uložil nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení v částce 105 508 Kč.
3. Napadeným usnesením Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl stěžovatelčino dovolání proti rozsudku odvolacího soudu s tím, že neobsahuje obligatorní náležitost v podobě vymezení toho, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.).
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud posoudil její dovolání subjektivně, zcela nedostatečně, libovolně a v rozporu s jeho obsahem. Zabýval se totiž pouze parciálním hodnocením jejích tvrzení v části I (Rozsah a přípustnost dovolání), která shledal nedostatečnými pro údajné pouhé citování zákonných dovolacích důvodů, aniž by tyto důvody posoudil v souvislosti s polemikou uvedenou v části III (Důvody dovolání). V ní přitom uvedla, které rozhodné skutečnosti a zejména nesprávné procesní a hmotněprávní posouzení považuje za významnou otázku hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil (pozn.: zřejmě od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu). Konkrétně šlo o otázku pasivní legitimace a nedovoleného porušení zásady koncentrace řízení odvolacím soudem.
5. Dle stěžovatelky nebyla zvláště prokázána její účast v tvrzeném smluvním vztahu s vedlejším účastníkem, přičemž na posouzení této otázky jednoznačně napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Nejvyšší soud však tento důvod nereflektoval, aniž by vylíčil skutečnosti, proč tak neučinil, pouze konstatoval, že relevantní dovolací důvod (jako obligatorní náležitost podle §241a odst. 2 o. s. ř.) nelze dovodit. Nereflektoval skutečný obsah dovolání a konkrétně vymezené právní otázky. Jeho závěry tak jsou projevem libovůle, resp. zcela nedostatečného posouzení projednávané věci, kterýmžto postupem jí byla jednoznačně znemožněna realizace práva na soudní ochranu.
6. K otázce "prolomení" zásady koncentrace řízení stěžovatelka uvádí, že odvolací soud postupoval v rozporu s §212a odst. 3 o. s. ř. a provedl nové důkazy (účastnickou výpovědí vedlejšího účastníka), načež k ní přihlédl, resp. ji považoval za relevantní důkaz, i když návrh na jeho provedení nebyl v odvolacím řízení uplatněn, naopak se jeho provedení vedlejší účastník v odvolání vzdal. Na jeho základě dospěl k závěru o existenci její pasivní legitimace, ač byl v rozporu s ostatními důkazy a byl proveden v rozporu s procesním právem, resp. konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
7. Tyto otázky, jak stěžovatelka dále uvádí, jednoznačně vymezila a k tomu vymezila i rozhodnutí soudní praxe, která zejména otázku nedostatku pasivní legitimace řeší odlišně, přičemž závěr Nejvyššího soudu, že takové otázky nevymezila, a ani to z obsahu dovolání nelze vyvodit, je subjektivní a účelový a nemá oporu v samotném dovolání. Konstatoval-li Nejvyšší soud, že rozhodnutí dovolacího soudu označila pouze spisovými značkami, které na nyní souzenou věc nedopadají, pak stěžovatelka oponuje, že právě otázku pasivní legitimace vymezila v souvislosti s nimi (str. 4 dole) a "právě tato otázka je pro posouzení odchýlení se od rozhodnutí podstatná, nikoliv skutkové okolnosti případu", jak tento soud uvedl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek proti napadenému soudnímu rozhodnutí k dispozici neměla; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud zcela nesprávně posoudil otázku (bez)vadnosti jí podaného dovolání. V prvé řadě je třeba upozornit, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti ne zcela vystihuje důvody, pro které Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl. Jak lze z obsahu napadeného usnesení vyvodit, stěžovatelka nedostála požadavku vymezit předpoklady přípustnosti způsobem konvenujícím §237 o. s. ř., neboť sice označila spisovými značkami některá rozhodnutí dovolacího soudu, nicméně již neuvedla, od jakých v nich vyřešených právních otázek se rozhodnutí odvolacího soudu mělo odchýlit, a v případě předpokladu přípustnosti, spočívajícím v tom, že šlo o otázku dosud nevyřešenou, žádnou konkrétní otázku neformulovala.
12. Z přiloženého dovolání plyne, že stěžovatelka přípustnost v části I jí podaného dovolání spatřovala (bez dalšího) v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisel na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, a že "částečně" jde o otázku dovolacím soudem nevyřešenou. Na začátku části III dovolání pak stěžovatelka uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a odchyluje se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V návaznosti na to však stěžovatelka poměrně obsáhle polemizuje s hodnocením důkazů odvolacím soudem a současně mu vytýká procesní pochybení spočívající v porušení zásady tzv. koncentrace řízení. Následně odmítá závěr odvolacího soudu, že právě ona jako fyzická osoba byla subjektem právního vztahu půjčky, s tím, že tento soud neuvedl, na základě jakých důkazů a jakých konkrétních skutkových zjištění k tomu dospěl, (bez dalšího) konstatuje, že námitka nedostatku pasivní legitimace má oporu v konstantní judikatuře, a uzavírá, že vedlejší účastník neunesl důkazní břemeno ve vztahu k její pasivní legitimaci a že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s ustálenou soudní praxí.
13. Z výše uvedeného ovšem plyne, že stěžovatelka v dovolání důsledně nerozlišuje mezi vadami, které spočívají v právním posouzení věci na straně jedné (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a skutkovými či procesními vadami na straně druhé (srov. rovněž §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jde-li o otázku pasivní legitimace, stěžovatelka sice namítá nesprávnost jejího právního posouzení, to však výlučně vyvozuje z vadného hodnocení důkazů, takže nelze usuzovat, jakou konkrétní právní otázku by Nejvyšší soud měl v souvislosti s daným právním posouzením odvolacího soudu řešit (aniž by tedy předtím přezkoumával správnost skutkových závěrů odvolacího soudu, ke kterému není oprávněn).
14. A jestliže za této situace stěžovatelka pouze odkázala na určitá rozhodnutí dovolacího soudu, aniž by bylo z dovolání (či prima facie) zřejmé, ve vztahu k jakému nesprávnému posouzení (jaké konkrétní právní otázky) se názorů tam uvedených dovolává (srov. i §241a odst. 3 o. s. ř.), dostatečně respektovala smysl a účel právní úpravy náležitostí dovolání spolu s mezemi přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím řízení [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], a tudíž Ústavní soud nemůže postup Nejvyššího soudu, který takovýto odkaz nepovažoval za validní, klasifikovat jako projev libovůle, jak stěžovatelka prosazuje.
15. Jde-li o otázku porušení §212a odst. 3 o. s. ř. (koncentrace řízení) odvolacím soudem, Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelka v dovolání namítá procesní vadu, kterou se však není oprávněn (s ohledem na ustanovení §242 odst. 2 věty druhé o. s. ř.) zabývat. Stěžovatelka tento závěr Nejvyššího soudu v podstatě nijak nereflektuje, resp. v ústavní stížnosti nevysvětluje, proč nešlo toliko o procesní vadu, resp. jak konkrétně ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu (k této dovolací námitce) dostála svým povinnostem plynoucím z §241a o. s. ř. Z ústavní stížnosti tedy není patrno, v čem konkrétně by zde mělo pochybení Nejvyššího soudu spočívat, což i v tomto bodě vede Ústavní soud k závěru o její zjevné neopodstatněnosti.
16. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu