ECLI:CZ:US:2020:4.US.3508.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3508/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2019 č. j. 21 Cdo 1744/2019-504, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2019 č. j. 23 Co 344/2018-446 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. července 2018 č. j. 5 C 231/2014-388, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu proti vedlejší účastnici na neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí a na náhradu ušlé mzdy. Dospěl k závěru, že výpověď, předaná stěžovateli, splňuje všechny zákonné náležitosti. Totéž platí ohledně rozhodnutí o organizační změně, které se stalo podkladem pro ukončení stěžovatelova pracovního poměru pro tzv. nadbytečnost. V řízení bylo dle obvodního soudu prokázáno, že stěžovatelovu dřívější práci nadále vykonávají jeho kolegové, pročež je efektivnost organizační změny prokázána. Neztotožnil se přitom s tvrzením, že šlo o účelové ukončení stěžovatelova pracovního poměru, neboť přijetí nových zaměstnanců se odehrálo s časovým odstupem od výpovědi, a navíc obsah jejich nové práce nesvědčí o účelovosti. Konečně soud odmítl, že by stěžovatel byl diskriminován pro svůj světonázor (projevující se v jeho oznámení podezřelého chování kolegů na Generální inspekci bezpečnostních sborů). Obsáhlé důkazní návrhy stěžovatele obvodní soud zamítl, neboť nemohly nikterak objasnit pro věc relevantní skutečnosti.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud dospěl rovněž k závěru, že stěžovatel se nestal obětí diskriminace. Žádné nevhodné nebo šikanózní chování nebylo v dané věci zjištěno. Stěžovatel byl vyšetřován v důsledku prověřování stížnosti na jeho údajně nevhodné chování na pracovišti a byl vyzván, aby ukončil svou výdělečnou činnost, ke které neměl souhlas zaměstnavatele.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že stěžovatel v dovolání projevuje ve skutečnosti svůj nesouhlas se skutkovými závěry soudů. Takové námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, které proto není přípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti a jejích doplněních nejprve velmi obsáhle popisuje vlastní vnímání všech okolností, které dle něj mohli vést k ukončení jeho pracovního poměru. Stěžovatel poukazuje na to, že nic nezanedbal ve snaze předejít protiprávní výpovědi pracovního poměru. Dle stěžovatele je v rozporu s dobrými mravy, je-li zrušeno místo obsazené stěžovatelem, je-li obecně známo, že oznámil na pracovišti podezření ze zmanipulování veřejné zakázky, jehož vyšetřování stále pokračuje. Takový postup se rovněž příčí zásadám právního státu. Závěry městského soudu jsou v extrémním rozporu s obsahem důkazů. Jsou rovněž opřené o nepřijatelný právní názor. Dle stěžovatele je zřejmá časová souvislost mezi stěžovatelovým oznámením a ukončením jeho pracovního poměru. Za zjevně nespravedlivé považuje stěžovatel rovněž neprovedení jím pořízeného zvukového záznamu jako důkazu, který měl prokazovat hrubé napadání stěžovatele vedlejší účastnicí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Žádné takové vady Ústavní soud v dané věci neshledal.
9. Stěžovatel ústavní stížnost (stejně jako dovolání) odůvodnil v podstatě pouze vlastním obsáhlým viděním skutkových okolností daného případu, aniž by jakkoliv kvalifikovaně rozporoval způsob, jakým se s touto jeho argumentací již vypořádaly obecné soudy. Ty z provedeného dokazování nedovodily žádnou spojitost mezi stěžovatelovým oznámením podezření ze spáchání trestného činu a ukončením stěžovatelova pracovního poměru. Jejich hodnocení provedených důkazů je srozumitelné a logické (není tedy projevem svévole či extrémního nesouladu). Ústavnímu soudu tak nepřísluší tyto jejich závěry jakkoliv přehodnocovat.
10. Obecné soudy se velmi podrobně zabývaly tím, zda provedená reorganizace nebyla neúčelná, přičemž prokázaly, že nikoliv. Podezření z tvrzené diskriminace se pak žádným způsobem nepotvrdilo. Toliko pro úplnost lze dodat, že právní řád České republiky nezakotvuje zatím žádnou explicitní obecnou ochranu zaměstnanců, kteří oznámí nepřípustné chování příslušným orgánům (tzv. whistleblowerů), jako např. ochrannou lhůtu obdobně poskytovanou zaměstnancům zdravotně neschopným vykonávat práci. Žádnou obecnou ochranu takových zaměstnanců pak dle Ústavního soudu nelze dovodit ani z principů demokratického právního státu, jak tvrdí stěžovatel. Nelze totiž například vyloučit, že zaměstnanec může tímto způsobem postupovat z nekalých důvodů (např. zajištění si takové ochrany při vědomí vlastních pochybení, vytváření si opory pro vedení soudních sporů, apod.), pročež by naopak bylo v rozporu s principy právního státu takovému jednání poskytovat ochranu.
11. Obecné soudy ovšem mají povinnost zabývat se tím, zda postup proti takovým zaměstnancům nebyl v konkrétních případech protiprávní. Tento požadavek byl v posuzované věci naplněn, když logicky a ústavně přijatelně dovodily, že vzhledem k výsledkům vyšetřování, dalšímu stěžovatelovu chování a časovým okolnostem dané reorganizace nelze postup vedlejší účastnice shledat účelovým. Takovým závěrům nemůže Ústavní soud cokoliv vytknout. Jak vyplývá z výše uvedeného, nepřísluší mu rovněž přehodnocovat důkazy, které již zvážily k tomu příslušné soudy a náležitým způsobem se s nimi vypořádaly. Ani případné předchozí nevhodné chování vůči stěžovateli, které se však jednoznačně neprokázalo, nebrání zrušení pracovního místa pro jeho nadbytečnost.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu