ECLI:CZ:US:2020:4.US.3518.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3518/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Uhlíře, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Sýkorou, advokátem, sídlem Zahradnická 74, Příbram III, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019 č. j. 21 Cdo 2136/2019-319 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2018 č. j. 102 Co 13/2018-286, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti TONI CAR TRANSPORT, s. r. o., sídlem U Disku 2346/1, Říčany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na "spravedlivý proces" (sc. na soudní ochranu či na řádný proces) podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a dále že byl porušen čl. 90 Ústavy.
2. Rozsudkem ze dne 21. 11. 2017 č. j. 7 C 257/2014-240 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. 8. 2018 č. j. 7 C 257/2014-260 Okresní soud Praha-východ uložil vedlejší účastnici (jako žalované) zaplatit stěžovateli (jako žalobci) jednak částku ve výši 19 033 Kč s příslušenstvím (výrok I), jednak částku ve výši 13 653,49 eur s příslušenstvím (výrok II), co do částky 425 Kč s příslušenstvím stěžovatelovu žalobu zamítl (výrok III) a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení částku 159 103 Kč (výrok IV), dále pak uložil stěžovateli zaplatit na náhradu nákladů řízení České republice částku 377,43 Kč (výrok V) a stejnou povinnost v částce 4 208,57 Kč uložil i vedlejší účastnici (výrok VI).
3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že žalobu zamítl, a současně rozhodl, že vedlejší účastnici se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává a že se České republice nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že zčásti není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. a zčásti v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Současně stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nedostatečně odůvodnily důkazní postup a vyhodnotily skutkové okolnosti případu, nesprávně posoudily situaci po právní stránce a dospěly k rozhodnutím z jeho pohledu překvapivým. Stěžovatel má za to, že na odůvodnění soudního rozhodnutí v situaci "tvrzení proti tvrzením" je třeba klást zvýšené požadavky a že krajský soud dospěl k právním závěrům, jež jsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními, a že je jeho rozhodnutí překvapivé a nepředvídatelné. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, dle níž zaujme-li odvolací soud jiný názor, než na základě kterého rozhodl soud prvního stupně, měl by na tuto změnu účastníky upozornit, umožnit jim se vyjádřit a navrhnout důkazy, které z hlediska dosavadního právního názoru nebyly významné. Krajský soud tak učinil formálně s ohledem na to, že bylo třeba se vyjádřit ihned při jednání, navíc nestačí upozornění v rovině práva hmotného, ale i procesního, neboť tato práva nelze oddělit.
6. Podle stěžovatele měl krajský soud vycházet z toho, že je ve vztahu k vedlejší účastnici v pozici slabší strany. V této souvislosti poukazuje na princip ochrany slabší smluvní strany v pracovněprávních vztazích, jak plyne z čl. 28 Listiny, §18 zákoníku práce, judikatury Soudního dvora Evropské unie a čl. 31 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listina EU"), přičemž tvrdí, že posuzovaly-li obecné soudy otázku pracovněprávního charakteru (diety), rozhodovaly o tom, zda mu náleží ochrana plynoucí z těchto předpisů, a namítá, že aplikaci práva Evropské unie však opomenuly zvážit.
7. Dále stěžovatel uvádí, že je přesvědčen, že v dovolání namítal porušení práva hmotného a že právní názor krajského soudu je nesprávný a v rozporu se zákonem. Současně tvrdí, že postavil-li krajský soud své rozhodnutí na nesprávném posouzení důkazního břemene, jde o případ nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., a byl naplněn dovolací důvod, neboť šlo o posouzení správnosti aplikace práva na zjištěný skutkový stav. Následně stěžovatel cituje závěry soudů nižších stupňů k důkazní situaci, jde-li o jeho tvrzení o ústním sjednání pohyblivé složky mzdy v podobě tzv. kilometrovného, přičemž právní závěry krajského soudu "ve vztahu k prokázání či neprokázání výplaty stravného ve vztahu k tvrzenému kilometrovnému a k důkaznímu břemenu" nepovažuje za správné. Má za to, že je třeba držet se předmětu řízení, jak byl vymezen žalobou, a tím byl nárok na zaplacení stravného podle zákoníku práce; v tomto ohledu soud prvního stupně správně dovodil, že vedlejší účastnice splnění své zákonné povinnosti poskytovat mu náhradu výdajů, které mu vzniknou v souvislosti s výkonem práce, neprokázala, resp. přes poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. neprokázala své tvrzení o tom, že by měsíčně vyplácené částky (pozn.: v celkové výši 356 353 Kč) byly stravným.
8. Současně stěžovatel odmítá argumentaci krajského soudu, dle níž nebylo-li prokázáno uzavření ústní dohody o tzv. kilometrovném, vedlejší účastnicí vyplacená částka by představovala bezdůvodné obohacení, s tím, že bezdůvodné obohacení nebylo předmětem řízení, resp. že nezná důvod, proč by měl prokazovat sjednání tzv. kilometrovného, když předmětem žaloby bylo stravné. Vedlejší účastnice tvrdila, že stravné bylo vyplaceno, k čemuž předložila důkazy, ty však k prokázání této skutečnosti nepostačovaly. Podle stěžovatele takové posouzení krajského soudu, dle něhož nejde-li o tzv. kilometrovné, pak jde o stravné, nelze připustit. Současně stěžovatel vylučuje, že by v případě mu vyplacené částky mělo jít o stravné, a poukazuje na nedostatky v evidenci vedlejší účastnice a na to, že z jejích dokladů plyne, že ze "stravného" byly odečítány a strhávány různé částky, což není přípustné.
9. Stěžovatel pak s poukazem na důkazní situaci a odpovědnost vedlejší účastnice tvrdí, že podle §18 zákoníku práce měl být přijat výklad pro něj co nejpříznivější. Současně zmiňuje, že dle Ústavního soudu nelze některou z procesních stran zatížit důkazním břemenem bez dalšího a jednostranným způsobem, ale pouze v kontextu všech relevantních okolností případu, a že jeho standardní rozložení může vést k neudržitelnému zatížení strany, která je nese, protože objektivně nemá informace o podstatných skutečnostech, přičemž nikdo nemůže těžit ze svého protiprávního jednání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, že jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
13. Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku, který z účastníků musí nést negativní důsledky neunesení důkazního břemene ke svému tvrzení. Konkrétně v této věci se stěžovatel domáhal úhrady dlužných cestovních náhrad (stravného), proti tomuto nároku vznesla vedlejší účastnice námitku, že žádný dluh nevznikl, neboť veškeré stěžovatelovy pohledávky (tedy i z titulu cestovních náhrad) zcela uspokojila, přičemž prokázala vyplacení částky ve výši 356 353 Kč, která tyto pohledávky ještě převyšuje. V reakci na to stěžovatel uvedl, že vedlejší účastnicí uváděné platby představují tzv. kilometrovné (ve výši 2,10 Kč za ujetý km), které bylo sjednáno ústní dohodou uzavřenou mezi nimi. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že žádný z účastníků své tvrzení ohledně důvodu platby neprokázal. Za tohoto stavu dospěl krajský soud k závěru, že rozhodné je neunesení důkazního břemene stěžovatelem (jde-li o jeho tvrzení, že mu uvedená částka byla vyplacena z důvodu sjednaného tzv. kilometrovného, a nikoliv tedy cestovních náhrad), a své závěry řádně odůvodnil v napadeném rozsudku. Na základě stěžovatelem podaného dovolání tento závěr přezkoumal Nejvyšší soud a žádné pochybení nezjistil.
14. Stěžovatel toto posouzení krajského soudu (které pak sám v ústavní stížnosti shrnuje tak, že nejde-li o tzv. kilometrovné, pak musí jít o tzv. stravné) odmítá pro jeho údajnou nezákonnost, přičemž poukazuje na závěry okresního soudu, který měl posoudit otázku důkazního břemene správně. Nehledě na to, že nezákonnost (věcná nesprávnost) není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, není Ústavnímu soudu zcela zřejmé, v čem by měla spočívat, kdy naopak z napadeného rozsudku je patrno, proč nelze považovat právní závěr okresního soudu, týkající se údajného prokazování tzv. negativní skutečnosti stěžovatelem, za správný. A na samotné úvaze krajského soudu, jež spočívá v tom, že právním důvodem uhrazení částky 356 353 Kč mohly být pouze tzv. cestovní náhrady (jak tvrdila vedlejší účastnice), protože stěžovatel své tvrzení o dalším titulu (tj. o ústní dohodě, kterou by bylo sjednáno tzv. kilometrovné) neprokázal, nic protiústavního neshledal. Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu zmínku o bezdůvodném obohacení s tím, že to nebylo předmětem řízení na základě protinávrhu vedlejší účastnice, pomíjí, že šlo pouze o argument, jímž mu krajský soud modelací hypotetické situace vysvětlil, proč stěžovatelově názoru, že otázka existence dalšího titulu je pro posouzení věci irelevantní, přisvědčit nelze.
15. Argumentuje-li stěžovatel tím, že je mu třeba poskytnout ochranu jako zaměstnanci, jde-li o prokázání této (údajné) ústní dohody, na toto téma se již vyjádřil Nejvyšší soud, nicméně k jeho závěrům dlužno dodat, že možnosti zaměstnanců v tomto ohledu nejsou v obecné rovině nijak podstatně ztíženy, a to na rozdíl od možností některých subjektů, jež se ocitly ve zcela mimořádné situaci, zakládající dle Ústavního soudu důvod pro uplatnění (dílem) specifického postupu v procesu dokazování a následného hodnocení důkazů [srov. např. nález ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 14/17 (N 84/89 SbNU 269)]. A protože nebylo prokázáno uzavření zmíněné dohody, odkaz na §18 zákoníku práce je nepřípadný, a stejně tak bez dalšího nejsou proto přiléhavé ani stěžovatelovy odkazy na čl. 28 Listiny či čl. 31 Listiny EU.
16. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti opakuje svou skutkovou argumentaci, kterou uplatnil už v řízení před obecnými soudy. Vyjadřuje-li takto svůj nesouhlas s tím, jak soudy nižších stupňů provedené důkazy zhodnotily (a to s tím výsledkem, že ani jedna ze stran své tvrzení, jak jsou zmíněna výše, neprokázala), Ústavní soud, jak opakovaně upozorňuje, se necítí oprávněn do tohoto hodnotícího procesu jakkoliv zasahovat, a to ani v případě, že by se s jeho výsledkem neztotožnil, výjimku představuje pouze tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry obecných soudů. Ten však v posuzované věci nebyl zjištěn (a ani náležitě v ústavní stížnosti odůvodněn).
17. Konečně stěžovatel namítá tzv. překvapivost rozhodnutí krajského soudu. Typově jde o vadu, kdy odvolací soud svým postupem zkrátí účastníka řízení na jeho právu tvrdit právně relevantní skutečnosti (zde uzavření ústní dohody s vedlejší účastnicí) a navrhovat k jejich prokázání důkazy. Jak patrno z protokolu o jednání před odvolacím soudem, stěžovatel byl o názoru krajského soudu, že v uvedeném ohledu neunesl své důkazní břemeno, a o následcích toho poučen, načež (stěžovatel) výslovně uvedl, že k tomuto tvrzení žádné další důkazy než ve spise obsažené nemá. Namítá-li, že k navržení důkazů nedostal dostatečný časový prostor, nelze přejít, že k tomuto svému tvrzení navrhovat důkazy stěžovatel dostal příležitost již v řízení před soudem prvního stupně, přičemž si byl již tehdy jistě vědom toho, že v případě jejího neprokázání nemusí být ve sporu úspěšný. K tomu lze dodat, že stěžovatel mohl navrhnout odročení jednání, což neučinil, nadto není zřejmé, jaký by takový postup měl smysl, kdy ani z ústavní stížnosti není patrno, jaký konkrétní důkazní návrh by býval učinil, kdyby této žádosti krajský soud vyhověl. Jde-li o samotné posouzení (právní) otázky neunesení důkazního břemene, stěžovatel mohl ve vztahu k němu argumentovat jak před krajským soudem, tak Nejvyšším soudem, což se ve druhém případě také stalo, takže o jakékoliv "překvapivosti" v tomto soudním řízení lze (již jen z tohoto důvodu) hovořit jen sotva.
18. Vzhledem k těmto důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu