ECLI:CZ:US:2020:4.US.3614.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3614/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Vykopala, zastoupeného Mgr. Markem Vlkem, advokátem, sídlem Č. Drahlovského 871/17, Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019 č. j. 29 NSČR 148/2018-B-66, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2018 č. j. 4 VSOL 361/2018-B-41 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. března 2018 č. j. KSOS 31 INS 21797/2015-B-27, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a JUDr. Jany Kudrnové, Ph.D., insolvenční správkyně, advokátky, sídlem Na Hradbách 119/3, Ostrava - Moravská Ostrava a Přívoz, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že spatřuje v rozhodování obecných soudů nespravedlnost, která má ústavněprávní rozměr, resp. že Nejvyšší soud aproboval porušení jeho práva na řádné projednání jeho věci u soudu.
2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě byla v insolvenční věci stěžovatele (jako dlužníka) schválena konečná zpráva vedlejší účastnice (jako insolvenční správkyně), včetně vyúčtování její odměny a hotových výdajů, která byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku vyhláškou ze dne 29. 9. 2017 a podle níž příjmy majetkové podstaty činí 56 032 Kč, výdaje pak 56 032 Kč, z čehož odměna vedlejší účastnice zvýšená o daň z přidané hodnoty činí 54 450 Kč a její hotové výdaje 1 582 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci shora označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
4. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu odmítl s tím, že není podle §237 téhož předpisu přípustné. K právním otázkám, dovolacím soudem údajně neřešeným, jak je stěžovatel v dovolání předestřel, Nejvyšší soud konstatoval, že na jejich zodpovězení napadené rozhodnutí nespočívá, neboť všechny pohledávky byly uspokojeny již před schválením konečné zprávy, a usnesení o schválení konečné zprávy insolvenčním soudem tyto pohledávky nezahrnuje, a že je z obsahu insolvenčního spisu patrno, že insolvenční soud projednal stěžovatelovy námitky proti konečné zprávě na jednání konaném dne 15. 2. 2018 a stěžovateli umožnil plně reagovat na vyjádření vedlejší účastnice k jeho námitkám proti konečné zprávě. K tomu Nejvyšší soud dodal, že k problematice možných doplnění a změn konečné zprávy se již vyjádřil např. v usnesení ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3169/2011 a napadené rozhodnutí se závěrům tohoto rozhodnutí neprotiví.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti žádá stěžovatel Ústavní soud o poskytnutí ochrany, což odůvodňuje tím, že mu insolvenční soudy zabraňují se oddlužit a osvobodit se od placení zbytku dluhů, ačkoliv se mu podařilo zajistit věřitelům ještě víc, než zákon předpokládá. Učinily to dle stěžovatele i tak, že excesivním způsobem schválily konečnou zprávu o insolvenčním řízení. V této souvislosti stěžovatel argumentuje tím, že konečná zpráva představuje jeden z nejdůležitějších dokumentů insolvenčního řízení, neboť na jejím základě insolvenční správce vyjevuje svou činnost, označuje to, co bylo přínosem a nákladem insolvenčního řízení, jak řízení probíhalo a jak má dopadnout. Je-li schválena, je již minimální prostor k tomu, aby insolvenční řízení mohlo proběhnout jinak, než je v ní uvedeno. Důležitosti tohoto institutu odpovídá - v zájmu realizace ústavního práva účastníků řízení na projednání věci v jejich přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) - dvojí zakotvení možnosti projednat konečnou zprávu insolvenčním soudem za účelem odstranění jejích chyb a nejasností (§304 odst. 1 insolvenčního zákona) a za účelem projednání námitek proti ní (§304 odst. 4 insolvenčního zákona). V daném případě insolvenční soudy schválily konečnou zprávu a současně konstatovaly, že insolvenční řízení nemělo vůbec proběhnout, jak plyne z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019 č. j. 29 NSČR 140/2017-A-43.
6. Toto rozhodnutí se, jak stěžovatel uvádí, s ohledem na schválení konečné zprávy, jeví jako zbytečný výsledek jeho úsilí se oddlužit, neboť tím je celé majetkové vypořádání uzavřeno, čímž mu je odebírána naděje, že se v rámci insolvenčního řízení oddluží. Nejvyšší soud aprobací konečné zprávy přehlédl pravidlo plynoucí z §304 insolvenčního zákona a aproboval tak porušení jeho základního práva na řádné projednání věci u soudu. Upozorňuje, že konečnou zprávu lze schválit pouze ve znění podaném insolvenčním správcem, eventuálně doplňované postupy přepokládanými v uvedeném ustanovení, jež zajišťuje práva dlužníka na podání námitek a na jejich řádném projednání. Tyto možnosti mu u soudního jednání nebyly dány a důsledkem daného hrubého pochybení je, že realizace oddlužení možná není. Smysl institutu konečné zprávy insolvenční soud nerespektoval, když v rozporu s judikaturou vydal usnesení v jiném znění, než které vedlejší účastnice předložila.
7. Závěrem stěžovatel klade otázku, jaký má smysl rozhodování dovolacího soudu, když ten na jedné straně uvádí, že dosavadní řešení úpadku bylo nesprávné, a na straně druhé, že konečná zpráva je v pořádku. Shrnuje, že insolvenční řízení je formálně ukončeno, ačkoliv po celou dobu na jeho majetek probíhal konkurs, který byl prohlášen nespravedlivě, v rozporu s §1 písm. b) insolvenčního zákona, garantujícím mu právo na odpuštění dluhů za zákonem stanovených podmínek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující výroky napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Podstata ústavní stížnosti spočívá primárně ve vyjádření stěžovatelova nesouhlasu s tím, že nebylo vyhověno jeho návrhu na oddlužení. Tento návrh však nebyl předmětem tohoto řízení (srov. sub 12), krom toho (jak patrno z insolvenčního spisu) na základě (kasačního) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019 č. j. 29 NSČR 140/2017-A-43 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 2019 č. j. 4 VSOL 501/2017-A-50 řízení o něm dále probíhá a Ústavnímu soudu nepřísluší jeho výsledek jakkoliv předjímat, stejně jako mu nepřísluší předjímat následný procesní postup obecných soudů v insolvenčním řízení.
12. Tvrdí-li pak stěžovatel, že konečná zpráva byla schválena excesivním způsobem, v daném směru nijak nereflektuje úvahy odvolacího soudu ani dovolacího soudu, jimiž byly vypořádány jeho námitky obsažené v jím podaném odvolání a dovolání, nyní se opakující v ústavní stížnosti a týkající se toho, zda lze v daném (relativně samostatném) řízení (o schválení konečné zprávy) namítat, že bylo nesprávně rozhodnuto o způsobu řešení úpadku konkursem (viz body 17 a 18 napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci), a dále problematiky obsahu konečné zprávy nebo práva stěžovatele uplatnit a projednat jeho námitky proti konečné zprávě, popřípadě práva insolvenčního soudu její obsah korigovat a doplňovat (viz napadené usnesení Nejvyššího soudu). S ohledem na tento argumentační deficit (ve vztahu k tvrzení stěžovatele, že jeho věc nebyla řádně projednána) nelze než považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněný návrh.
13. Z uvedených důvodů (kdy tedy nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručeného základního práva, kterého se stěžovatel dovolává) Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu