ECLI:CZ:US:2020:4.US.3640.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3640/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Ondřejem Sovákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Švédská 107/39, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 410/2019-42027 ze dne 31. července 2019 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 15/2017 ze dne 1. října 2018 a Krajského soudu v Praze č. j. 5 T 11/2011-41485 ze dne 22. března 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen nalézací soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 a 3 trestního zákona jako spolupachatel podle §9 odst. 2 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let do věznice s dozorem. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání zrušil výroky o trestu a nově stěžovateli při nezměněném výroku o vině uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu tří let. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá nesprávnost postupu a rozhodnutí obecných soudů, které jej zkrátily v jeho ústavně zaručených právech zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 2, 36 odst. 1, 39 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 2, 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nalézacímu soudu stěžovatel vytýká neprokázání motivace a úmyslu - subjektivní stránky trestného činu, hodnocení důkazů jen v jeho neprospěch, absenci provázanosti skutkových zjištění i právních závěrů a z toho plynoucí porušení presumpce neviny, fair procesu a zásady in dubio pro reo.
3. Odvolací soud podle stěžovatele uvedené vady nenapravil, přijal závěry nalézacího soudu a nezohlednil stěžovatelovy odvolací námitky, čímž mu upřel soudní ochranu. Stěžovatelovo trestní stíhání pro jednotlivé dílčí útoky nebylo správně zahájeno, a proto mělo být podle §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu zastaveno; způsob, jakým na tuto námitku obecné soudy reagovaly, není podle stěžovatele správný ani ústavně konformní. Odvolací soud se nevypořádal ani s námitkou, že trestní stíhání stěžovatele, zahájené před více než 18 lety, trvalo podle mezinárodních úmluv i platné judikatury neúměrně dlouho, a mělo proto být zastaveno podle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu - tím bylo porušeno právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě.
4. Stěžovatel rovněž poukázal na použití důkazů, získaných při domovní prohlídce konané dne 24. dubna 2001, kterou odvolací soud již usnesením sp. zn. 3 To 56/2009 ze dne 30. dubna 2010 označil za nezákonnou ["Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že důkazy shromážděné v rámci domovní prohlídky nemohly být použity jako důkaz, když byly opatřeny v rozporu se zákonem."]. V napadeném rozsudku pak tentýž senát uvedl, že "nebyl shledán důvod pro posouzení domovních prohlídek jako nezákonných". Tento rozpor a ani další vady stěžovatelem tvrzené nenapravil ani Nejvyšší soud, přestože dovolací důvod byl podle stěžovatele jednoznačně dán. Svá tvrzení o zásahu do svých práv stěžovatel opírá odkazy na judikaturu Ústavního soudu a požaduje, aby napadená rozhodnutí byla zrušena.
5. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl uznán vinným z trestné činnosti, které se dopouštěl v letech 1999 až 2001, kdy podle pokynů spoluobžalovaného zastupoval obchodní společnost při celních řízeních o dovozech slitin a v úmyslu snížit clo (a DPH) předkládal faktury s pozměněnými nebo nepravdivými údaji.
6. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu i usnesení Nejvyššího soudu je patrné, že námitky, které stěžovatel předkládá v ústavní stížnosti, uplatnil již v řízeních o opravných prostředcích, soudy se jimi zabývaly a vypořádaly se s nimi, byť způsobem, který stěžovatel neakceptoval. Vyplývá z nich rovněž, že ve věci bylo provedeno několik domovních prohlídek, z nichž tu, která proběhla 24. dubna 2001, označily za nezákonnou soudy všech stupňů a důkazy na jejichž základě byl stěžovatel uznán vinným, nepocházely z předmětné prohlídky (viz str. 84, poslední odstavec rozsudku nalézacího soudu či odst. 13 usnesení Nejvyššího soudu). Neobstojí proto obecný nesouhlas s důkazy získanými z jiných blíže nespecifikovaných prohlídek, které v průběhu řízení měly být provedeny.
7. Také důvody pokračování trestního stíhání soudy vysvětlily, odkázaly přitom na změnu právní úpravy, po které bylo v řízení pokračováno v souladu s platnou úpravou trestního řádu. Nalézací soud i odvolací soud zohlednily rozsah a dlouhodobost páchaní trestné činnosti, stíhání stěžovatele v řízení proti uprchlému i časový odstup jejich rozhodování ve věci samé a stěžovatele potrestaly podmíněným trestem při samé spodní hranici trestní sazby.
8. Podle Ústavního soudu provedl dokazování nalézací soud v dostatečném rozsahu a závěry, které na jejich základě vyvodil, z důkazů plynou. Nespokojenost stěžovatele je sice pochopitelná, byl-li uznán vinným, nezakládá však opodstatněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel nebyl zbaven práva na přístup k soudu (čl. 36 Listiny), práva na spravedlivé soudní řízení (čl. 6 Úmluvy) ani na účinné opravné prostředky (čl. 13 Úmluvy). Jednání, pro které byl odsouzen, včetně příslušného trestu, je trestním zákonem definováno (čl. 39 Listiny). V řízení nevyvstaly pochybnosti, pro které by vyslovené závěry nemohly při aplikaci zásady in dubio pro reo obstát, a nebyla porušena ani presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí žádné okolnosti, s nimiž by se obecné soudy nevypořádaly a které by svědčily o zásahu do jeho základních zaručených práv a svobod.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému výroku z rozsudku Krajského soudu v Praze není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu